23. ročník festivalu Colours of Ostava už patří historii. Druhému dni na hlavní scéně vévodily zejména koncerty mladých umělců ze zámoří - Američana Teddyho Swimse a zpěvačky Lorde z Nového Zélandu. Po hůře navštívených ročnících zaznamenal festival letos viditelný nárůst počtu diváků, kterých mohlo být určitě kolem čtyřiceti tisíc. Přinášíme poslední festivalový dialog Aleše Honuse a Milana Bátora.
Foto: Aleš Honus
Aleš: Někteří lidé, kteří pamatují první ročníky Colours v centru Ostravy a nevynechali tehdy žádný ročník, možná dodnes nepřekousli jeho přestěhování do Dolních Vítkovic a postupný, zřejmě nevyhnutelný příklon ke komercionalizaci. Ještě větší zlom přišel v minulém roce, kdy se od festivalu definitivně odřízla jeho zakladatelka Zlata Holušová. Ta letos byla na festivalu už jen čestným hostem. V týmu teď už není nikdo, kdo festival pomáhal utvářet v prvních letech jeho existence. Na druhé straně nelze přehlédnout, že festival pod vedením o generaci mladšího Filipa Košťálka nabral nový dech. Sice spoustu pravidelných návštěvníků ztratil, ale mnohem více jich nabral. Svědčilo o tom letos nepřehlédnutelné omlazení publika a nejlepší odpovědí byly davy, které na Colours už dlouho nepamatujeme, hlavně na závěrečném koncertu Teddyho Swimse. Máš také po skončení letošního 23. ročníku takové pocity? A patříš spíše k těm, kteří nový směr vítají, anebo si stýskáš po časech, kdy hlavními hvězdami festivalu byli umělci jako Robert Plant, Marianne Faithfull, Goran Bregović, Nick Cave anebo před několika lety The Cure? Stýskáš si za dobou, kdy na festivalu neměla místo elektronická hudba, nehráli na něm dýdžejové a kdy se v partnerských stanech netančilo na hudbu, kterou by si fanoušci zmíněných legend a world music doma nikdy nepustili?
Milan: Colours má už ve svém názvu rozmanitost. Z letošního programu je zřejmé, že se festival pokouší udržet široký žánrový rozptyl a jistou pestrost lze vysledovat zejména na vedlejších scénách. Jinak je to hodně o osobním nastavení. Asi patřím spíše k těm, kteří dávají přednost kvalitě prověřené časem a také by mě víc potěšilo, kdybych na festivalu slyšel víc legend než umělých hvězd, za jejichž popularitou stojí masivní promo a zvládnuté sociální sítě. To je bohužel modla současné doby. Možná i proto nepodléhám často tvému rychlému nadšení a hledám spíše tam, kde zřetelně slyším nějaké poselství a sdělení než vizuální tyjátr pro ukojení smyslů. A co se týče směřování Colours, já ti neřeknu, jestli je to dobře, nebo špatně. Nejsem žádný arbitr ve věcech veřejného vkusu nebo mínění. Našel jsem i letos umělce, kteří mě oslovili. Měl jsem pocit, že lidem je na festivalu dobře, a to je podstatné.
Aleš: O tom, jak festival mění své zaměření, svědčí porovnání s festivalem Pohoda, který byl vždy takovým slovenským bratříčkem Colours. Srovnání se nabízí i s mnohem mladším pražským festivalem Metronome nebo třeba dalším největším českým festivalem Rock for People. Na Slovensku letos hráli The Cure, na Metronome třeba Nick Cave a Slowdive. V Ostravě byli největším písmem na plakátech vyvedeni o generaci mladší Teddy Swims a Lorde. Starou školu pak mezi ostravskými headlinery zastupoval snad jen Moby. Na hlavní scéně zcela chyběl rock, který byl ještě loni zastoupen Stingem a Iggym Popem. Přesto musím ocenit, že letošní headlineři sice patří k aktuálnímu mainstreamu, ale přesto jde o umělce s vysokou laťkou kvality. Dokladem byl poslední den na hlavní stage, který byl jednoznačně ve znamení koncertů devětadvacetileté Lorde a dvaatřicetiletého Teddyho Swimse. Zatímco první jmenovaná předvedla alternativní pop v tom nejlepším slova smyslu , Teddy Swims se stal naprostým miláčkem ostravského publika. Jeho silnému hlasu a snadno zapamatovatelným písním podlehne jen málokdo, navíc se i v jeho případě bylo na co dívat. Šlo o nejvýpravnější koncert letošního ročníku, který mimo jiné ukázal, jak propastný rozdíl je mezi českým a světovým popem.
Ty jsi ale, Milane, letos hlavní festivalovou scénu v řadě případů ignoroval a nejvíce času jsi trávil na Full Moon Stage, která se dá považovat za takový festival uvnitř festivalu. Opravdu tě většina umělců hrající na hlavní scéně nechala chladným?
Milan: Frank Zappa jednou řekl, že hudební byznys lidi zajímá, jen když vydělává peníze. Mě nezajímá vydělávání peněz, mě zajímá hudba, tvrdil Zappa a já s jeho názory naprosto souzním. Nezajímá mě opulentní a okázalá show, za kterou často stojí chladný kalkul a snaha se zalíbit. Nebaví mě fanatici trendů a jak zpívá Jaromír Nohavica, náčelníci dobrých mravů, líbezní darmopilové a marnojedky, proutkaři pohlaví a aranžéři davů. Teď vypadám, jako staromilec, viď? Jenomže právě to je omyl, tenhle svět je totiž nesmírně rozmanitý a existuje spousta mladých dobrých umělců a kapel, kteří nepodléhají pomíjivým trendům a tvoří tak, jak chtějí jenom oni sami. Musím pochválit dramaturgii Colours, že myslí i na tyto okrajové žánry a dává jim na festivalu prostor. Nicméně, nechme filozofování, zažil jsi i v sobotu koncert, který by se přiblížil Mobymu či Tolstoys?
Aleš: To určitě ne. Laťka, kterou nastavil o den dříve Moby, nebyla v neděli po hudební stránce překonána, ale to opravdu mluvím jen o sobě. Pro spoustu lidí bylo jistě hudebním vrcholem koncerty Teddyho Swimse a Lorde. Jasně, jejich popularita je samozřejmě udržována algoritmy sociálních sítí a dalšími moderními médii, o kterých se ještě před dvaceti let mohlo kapelám jen zdát, hudební kvality obou jsou naprosto nezpochybnitelné a je možné, že tvorba obou těchto umělců bude za dalších dvacet let považována za klasiku.
Jak jsi ale správně podotkl, nehrajme si na arbitry lepšího vkusu a nesuďme, kdo byl nejlepší, nebo naopak kdo tam neměl co dělat. Stejně jako ty, i já jsem si to letos nejvíce užil na malých scénách, které pomáhají udržovat festivalovou DNA. Viděl jsem tě na Full Moon Stage při koncertu polské kapely Klawo a jsem rád, že jsem této kapele dal přednost před reggae zpěvačkou Queen Omega, jejíž hudba dle jméno názoru dnes již nic nového nepřináší. Pro mne jsou Klawo velkým objevem letošních Colours a důkazem, že jazz není mrtvý žánr a absorbování modernějších stylů mu velmi svědčí. Není divu, že tahle kapela je hvězdou renomovaných evropských festivalů.
Milan: S tím souhlasím. Bavil mě ale i koncert Pokáče, který přilákal vůbec největší dav na jednu z vedlejších scén. Divácký komfort mírně komplikoval déšť – ani ten však masu lidí neodradil. Atmosféra pospolitosti jiskřila zejména při společném zpěvu hitu Úplně levej a především pak v závěru, kdy se k Pokáčovi lidé sborově přidali u písně Matfyzák na discu. Tento emotivní a vtipný vrchol fungoval natolik, že koncert skončil bez přídavku a publikum odcházelo naprosto spokojené.
Koncert kypersko-liverpoolské zpěvačky Delly na Colours of Ostrava sice úplně nedodržel slibované výbuchy a v doprovodné kapele se objevily nedotažené detaily jako nesehranost či slabší kytarové sólo, přesto diváky spolehlivě okouzlil. Hlavní devízou celého setu byl obrovský, syrový a hluboce emotivní hlas zpěvačky, kterým bez jakýchkoli póz a triků navázala na odkaz ikonických div jako Janis Joplin nebo Patti Smith. I přes opatrnější instrumentální aranžmá, která se držela zbytečně při zemi, šlo o nesmírně upřímné a silné vystoupení stojící na čisté autenticitě.
Potěšily mě dvě polské kapely Ari Tsugi a tebou zmíněné Klawo, i když musím konstatovat, že při srovnání s tuzemskou scénou to nebyla rozhodně žádná sláva. Pak už vůbec nechápu, proč nebyly pozvány české formace podobného typu. Myslím, že takový David Dorůžka s Martou Kloučkovou nebo projekty Marcela Bárty či Jakuba Zitka jsou po hudební stránce víc dotažené a interesantní než produkce obou polských kapel. Tohle je další ze strategií Colours, kterým nerozumím. Mám dojem, že na úkor jazzu a třeba i neofolkových osobností naopak přibylo rapu a hip-hopu, který je aktuálně nejpopulárnějším hudebním žánrem. Najít ale v tomto ranku výraznou osobnost, která má zvládnuté všechny aspekty a píše pozoruhodné texty, je velmi těžké, což se ukázalo i na festivalu. Paulie Garand, jehož barva hlasu není příliš vábná a není mu téměř rozumět nebo Hihihahaholky rozhodně nepatří k tomu, co by se dalo chválit. Když se nad tím zamyslím, začíná mě formát festivalu spíš unavovat, než aby mě nabíjel pocitem radosti a inspirace. Ty to vnímáš jak?
Aleš: Jak bylo řečeno v úvodu, doba se změnila a velké festivaly, jak jsme je zažívali v minulých desetiletích, jsou prostě jiné. Často nejsou jen o hudbě, ale o společenském zážitku. V posledních asi patnácti letech mne o tom zrovna na Colours utvrzují plné pivní stany a desítky partnerských zón s tuctovými hudebními produkcemi, ve kterých se velmi často nachází více lidí než na menších festivalových scénách. Zatímco ještě před dvaceti lety na festivaly chodili hlavně hudební fanoušci, dnes lidé návštěvu těchto akcí berou spíše jako relax, výlet do jiného světa a bohužel i tak trochu snobskou záležitost. Neřekl bych ale, že mě velké festivaly unavují jako tebe, stále si dokážu najít svou cestu a užívám si hudbu, kterou mám rád, ale svým způsobem tě chápu. Také se cítím lépe na malých festivalech, které jsou zaměřeny jen na některé žánry a kam lidé skutečně chodí výhradně za hudbou. Přesto jsem za Colours of Ostrava rád i v aktuální podobě, protože příznivci skutečně kvalitní hudby si na něm stále najdou to své. I za tu cenu, že se tam potkají s reklamními prezentacemi na každém kroku a že se tam potkají i s uměním, které je nechá v lepším případě úplně chladnými, anebo které je třeba šokuje, jak jsme mohli zažít na závěr festivalu během vystoupení kontroverzní zpěvačky Peaches. Její hudebně-divadelní performanci mohla řada lidí neznající kontext považovat za nechutnou a obscénní, zatímco jiní tenhle programový bod považovali za nejlepší vystoupení dne.
Myslím, že pokud i v budoucnu budou na Colours zastoupeny i okrajové hudební žánry, jak se doposud děje, a pokud se na hlavních scénách bude kromě komerčního mainstreamu hrát i world music a alternativní hudba a občas se tam objeví i rockové legendy, které nám oběma letos chyběly, myslím, že to bude v pořádku.
Milan: Registruju, že příznivci skutečně kvalitní hudby už se většinou přesunuli na žánrově vycizelované jiné festivaly menšího formátu. Lidé, které jsem rád potkával a kteří na Colours po léta jezdili, zmizeli. I z tebou uvedených důvodů. Na druhou stranu na festival chodí nové publikum, které jde za rychlou a konzumní zábavou. Jak říkáš, někomu stačí reprodukovaná hudba a z programu, který Colours nabízí, pozná jen zlomek, protože se jde bavit a užít si. Poznání bolí, stejně jako přemýšlení, jestli něco fakt stojí za to. To je symptomatické pro celou dnešní společnost a proto mají lidé tak protikladné názory na jednu a tutéž věc. Není to ale tím, že by obě strany měly stejně věrohodné a přesvědčivé argumenty. Je to hlavně o ochotě přiznat, že se můžu třeba mýlit. A že ten, kdo mi slibuje dary a zážitek, může být lhář.
Děkuji za příjemné ohlédnutí a povídání, Aleši. Sluší se popřát festivalu mnoho úspěchů a štěstí do dalších ročníků. Nastavený trend obří akce, kde hudba hraje jednu z mnoha sociologických rolí, se už moc nezmění. Každopádně je to festival, který šíří pozitivní myšlenky a myslí to s lidmi dobře. A pořád je lepší poslouchat živou hudbu a potkávat se, než podlehnout AI a jejím mechanickým umělým vzorcům na sítích.
