Festival Colours of Ostrava má za sebou třetí den a v noci na neděli půjde do finále. Páteční večer sice narušil silný liják a hrozba bouře, kvůli které byl na více než hodinu přerušen program a některé koncerty byly posunuty nebo bez náhrady zrušeny, přesto skončil přesně podle programu velkolepým finále, o něž se postarali zejména americký hudebník Moby a česká stálice Tata Bojs. Třetí den festivalu opět hodnotíme ve formě dialogu Aleše Honuse a Milana Bátora, kteří hudební dění sledují na místě.
Foto: Aleš Honus
Aleš: Everything Must Go, 18, Play. To jsou názvy ikonických alb, které v devadesátkách utvářely celou jednu generaci elektronické mainstreamové hudby. Jejich autor, neskutečně plodný americký hudebník a aktivista za práva zvířat Moby, si během své pozoruhodné kariéry prošel různými stylovými obdobími od techna přes mainstream až po ambientní hudbu, kterou vytváří s neutuchající vytrvalostí. Rukopis Mobyho je, minimálně v jeho nejznámější části tvorby, dobře rozpoznatelný a schopnost napsat melodii, která se člověku dostane pod kůži, aniž by se někdy oposlouchala, je pozoruhodná. Do Česka se vrátil po mnoha dlouhých letech a návrat to byl fenomenální. Pro mne dosud nejlepší a navzdory špatnému počasí i nejlépe navštívený koncert letošních Colours se zařadí k těm, které v historii festivalu jistě nezapadnou. Nejen díky tomu, že během něj konečně přestalo pršet.
Moby sice nedávno vydal nové album, z nějž na koncertech ale hraje jen novou verzi své starší písně When It’s Cold, I’d Like to Die. Jinak se publikum podle očekávání dočkalo snad všech největších hitů. Moby na pódiu po většinu času nezůstal v klidu, pobíhal po celé ploše pódia, střídal několik nástrojů, zejména kytaru, syntezátory a perkuse, zpíval a hecoval publikum, jeho početná company včetně dvou vynikajících zpěvaček mu dělala spolehlivý základ. Jedním z nejsilnějších momentů koncertu byl cover písně Heroes od Davida Bowieho, na kterého i krátce zavzpomínal. Jistě, nějaké výhrady by se vždy daly najít, mně například v písni We Are All Mode of Stars chyběla elektrická kytara, která je na studiové nahrávce jejím poznávacím kořením, ale asi nejsem sám, komu koncert Mobyho převálcoval všechny zážitky z celého dne, byť o ně ani v pátek nebyla nouze. Ani hodinové přerušení programu kvůli hustému dešti na tom nic nezmění. Takové věci se prostě na festivalech někdy stávají. Mrzí mě, že jsi u tohoto tentokrát nebyl a byl jsi nucen po propršeném koncertu Tata Bojs odjet, ale rozumím, že zdraví je cennější.
Milan: Jsem rád, že to nakonec s Mobym takto dopadlo. Můj třetí den byl i přes tuto absenci na zážitky překvapivý a bohatý, protože jsem se vydal proti hlavnímu proudu. Své putování po vedlejších scénách jsem zahájil na Full Moon Stage, které jsem tentokrát věnoval nejvíc pozornosti. A musím říct, že to byla i navzdory tomu, že jsem neslyšel program na hlavní scéně, pro mě osobně správná volba plná silných emocí, které se vyrovnají tvým hvězdám. Slovenská Tamara Kramar je nesmírně fascinující osobnost, u které se výjimečný talent potkává s hlubokým intelektem. Je osvěžující vidět, jak dokáže propojit dva zdánlivě odlišné světy – exaktní vědu v podobě kognitivních neurověd a čistou hudební citlivost. Na tvorbě této skvělé zpěvačky a skladatelky je nejsympatičtější právě autentičnost a odvaha spojovat protikladné světy. Nádherný hlas a písně, které mají kouzlo, odvahu improvizovat, experimentovat a přitom zůstat nohama na zemi. Opravdu skvělý objev.
Aleš: A nezůstalo pouze u jednoho, vím že jsi na Full Moon Stage strávil hodně času a posílal mi nadšené zprávy do messengeru, zatímco já jsem byl nucen řešit jiné neodkladné pracovní povinnosti.
Milan: Je to tak, následující mezinárodní trio Lelee zosobňuje perfektní balkánskou synergii, ve které se potkává postpunková dravost s dokonalým popovým citem. Jsou to mistři chytlavého „jadranského indie rocku“ – kapela s obrovským darem psát energické, ale i příjemně nostalgické melodie. Díky skvělému písničkářství a bezstarostným refrénům mají Lelee vzácnou schopnost okamžitě si získat jak alternativní, tak čistě mainstreamové publikum. Což se jim zakrátko povedlo i na Colours, které naučili tleskat nepravidelný sedmiosminový takt a ukázali, jak komplexně mohou znít kytara a baskytara, když jsou oba party napsány v melodických intervalech, které se neustále prolínají. Zkrátka nakažlivá hudební radost, která strhla mě i mé děti.
No a Full Moon pro mě zůstal včera domovskou adresou i ve večerních hodinách, protože Quatro Emocione na ostravském koncertě potvrdili, že pověst „nejlepší slovenské kapely, o které jste ještě neslyšeli“, je naprosto zasloužená. Svůj žánrově nespoutaný set zvládli s obrovským přehledem a lehkostí, která je vlastní jen muzikantům takového formátu. Fascinující mix žánrů od hyperpopu až po japonské vocaloid linky okamžitě strhl publikum. Lidé pod pódiem nadšeně tančili a nenechali se zlomit ani usilovným deštěm, který naopak celému vystoupení dodal neopakovatelnou, až magickou atmosféru. Tahle bratislavská „superskupina“ ukázala, že její hudba dokáže stoprocentně pohltit a roztancovat za jakýchkoliv podmínek, aniž by rezignovala na kvalitní hudební atributy. Co jsi kromě eklektického Mobyho našel dále ty?
Aleš: Já jsem měl podobně silný zážitek z obou kapel, které zmiňuješ, i když u každé jsem strávil asi jen dvacet minut. Přiznám se, že na oba tyto koncerty jsem šel úplně naslepo, kapely jsem si v předstihu neposlechl, o to více jsem byl mile překvapen. Pokud bych měl koncert Quatro Emozione označit jedním slovem, tak byl zábavný. Ale ne ve smyslu bezstarostné zábavy a show, jakou předvádějí někteří mainstreamoví interpreti na hlavních scénách, ale ve smyslu poctivého muzikantství, citu pro zvuk a pro vtip v hudbě
A kapela Lelee, ta mě oslovila na první dobrou, bylo to silné podobně jako o den dříve Tolstoys, i když šlo o naprosto jiný žánr. Souhra muzikantů, rocková dravost a zvuková „špinavost“ , která mi chvílemi připomněla Sonic Youth, a také absolutní ponor do hudby, to vše bylo fascinující.
Když se bavíme o malých scénách, které jsou umístěny v jižní části areálu, tak musím vyzdvihnout rapové duo Past , které zcela ovládlo Fresh Stage. Dan Kranich a Ivo Sedláček prezentují přesně ten druh alternativního rapu, jaký mám rád. Líbí se mi i politický nádech, chlapci se s tím prostě nemazlí a energie, kterou dokážou přenést na publikum, se hned tak nevidí.
Asi se shodneme, že malé festivalové scény nabízejí často mnohem zajímavější muziku k objevování než dvě největší scény. Který z koncertů na nich tě bavil nejvíce? Samozřejmě mimo Mobyho, kterého jsi musel odpískat? Předpokládám, že to byli Tata Bojs hrající v hustém dešti a potvrzující, že táhle kapela asi nikdy nezahraje špatný koncert.
Milan: Ano, Tata Bojs jsou vždy sázka na jistotu. Rozhodně největší z českých kapel, které kdyby zpívaly anglicky, jsou podle mě dávno světoví. Tata Bojs jsou nejlepší česká koncertní kapela a moc mi nejde na rozum, proč je festivaloví dramaturgové zarputile nezařadili na hlavní scénu. Zažili jsme tam v minulosti koncerty Davida Stypky, Lenny, Kateřiny Marie Tiché, Monkey Business či Ewy Farné a Tatáči rozhodně nejsou o nic menší. Naopak si myslím, že by na ně přišel větší dav než například na Ibrahima Maaloufa, který sice odehrál dobrý koncert, ale je to prostě takové mainstreamové etno s příchutí orientu a balkánu, které mě už asi ničím nepřekvapí. Koncept postavený na jednoduchých melodiích a razantí dechové sekci naštěstí Maalouf obohatil o velmi intenzivní kontakt s publikem, takže to celé vyznělo hezky. Nicméně mé zklamání z toho, že bych Tata Bojs rozhodně rád slyšel a viděl v plné palbě na hlavní scéně trvá a jestli si to nějaký český interpret dávno zasloužil, jsou to oni. Tady má u mne festival černý puntík.
Ale dost lamentací. Zmínil jsi totiž Past a do té jsem se chytil i já. Vystoupení této dvojice bylo pro mě bezkonkurenčně největším zážitkem dne a naprosto brutální, strhující jízdou od začátku do konce. Dan Kranich a Ivo Sedláček proměnili stage v nekompromisní performanci a z pódia na lidi pustili takovou zvukovou a energetickou nálož, že publikum totálně rozvášnili a pohltili. Jejich syrový rap postavený na experimentálních elektronických stylech od industriálu až po noiseové odnože doplňoval precizně vychytaný vizuál ke každému tracku. Byl to koncert bez póz, zato s obrovskou dávkou divadelní exprese, vzteku i naprosto nakažlivého humoru. Kluci si nebrali servítky a s osvěžující nadsázkou pálili ostrými – ať už šlo o trefné rýpance do ministra kultury, nebo do jisté politické strany s láskou k autíčkům a odporem k ekologii. Když zpěvák skočil přímo do davu a nechal se unášet na rukách, nebo když celé publikum se vztyčenými prostředníčky sjednotil v jasném vzkazu proti všem náckům, elektrizující synergie mezi kapelou a lidmi se dala krájet. Lidé byli z téhle divoké, upřímné a hlučné show úplně hotoví. Čirý, koncentrovaný tlak! Je něco, co bys ještě rád zmínil?
Aleš: S hodnocením koncertu Ibrahima Maaloufa musím souhlasit, i mne tato produkce nevzala příliš za srdce, byť jsem si vědom, jak silný rodinný a také umělecký příběh za tímto muzikantem stojí a zároveň nelze popřít instrumentální kvality Ibrahima i početné sestavy muzikantů.
Pracovní povinnosti, které se mi včera nakupily, mi sice uřízly část programu, který jsem chtěl vidět, přesto bych rád, stejně jako ty, vyzdvihl vystoupení Tata Bojs a nemám k tomu, co jsi teď shrnul, co dodat. Snad jen to, že do rozhodnutí o zařazení interpreta na konkrétní scénu mluví často i jiné faktory než jeho význam nebo odhad, kolik na koncert může přijít lidí. Možná by na to mohl odpovědět umělecký ředitel festivalu Filip Košťálek, ale pokud se mw ještě ptáš, co mě bavilo, tak to byla indie popová písničkářka Paris Paloma, jejíž debutové album Cacophony z roku 2024 bylo v posledních týdnech v mém oblíbeném playlistu na Spotify. Nemůžu o ní říct, že by byla bůhvíjak originální, ani že by disponovala extra silným hlasem, přesto mi byl její hudební projev sympatický a koncert jsem si docela užil. Postupná gradace písní, emoční syrovost a textová témata, která oslovují zejména mladou generaci, to jsou atributy, které tuto umělkyni staví nad průměr. Včera jsme se potkali a nebyl jsi s její produkcí moc spokojen, což mě upřímně mrzí.
Milan: Z vystoupení Paris Palomy na Colours jsem byl opravdu docela zklamaný a potvrdilo se mi, že je to spíš nafouknutá internetová bublina. Kolem jejího jména se na sociálních sítích vytvořil obrovský hype, hlavně díky virálnímu hitu Labour, jenže festivalová realita pod širým nebem ukázala její limity. Když člověk odmyslí tu stylizovanou estetiku, zbude hudební materiál, který nepřináší nic objevného a z pohledu nějaké té harmonie či melodiky splývá v šedi. Navíc mě příliš neoslovil její hlasový projev – na nahrávce sice mohou studiové efekty vykouzlit iluzi atmosféry, ale naživo její hlas pro mě osobně postrádal jak uhrančivou intimitu, tak potřebnou velkoplošnost. V přímém srovnání s muzikanty, kteří mají skutečně odehráno, tahle zpěvačka ani její formace u mě zkrátka neobstála.
Zato jsem si docela medil na umělci jménem Yubass. Z jeho vystoupení jsem byl nadšený, byl to vynikající ambientně-meditativní zážitek s krásným zvukem a rozlehlými filmovými plochami. Yubass skvěle ukázal, že elektronika nemusí být jen strohý klubový beat, ale může se rozvíjet jako hluboká filmová scéna, která člověka úplně zastaví, zklidní a pak ho znovu vtáhne do pohybu. Fascinovalo mě, jak ty basové beaty občas vytvářel ručně přímo na místě. I když to někdy znamenalo drobnou nepřesnost v timingu, tenhle živý prvek dal celému setu neobyčejně lidský osobní rozměr. Jeho klasické zázemí kontrabasisty se v té propracované architektuře zvuku zkrátka nezapřelo a pro mě osobně šlo o nádherný cinematic moment.
Co dál? Nohy mě už bolí jak hrom, kdybych měl citovat kapelu Past, řekl bych: Ty vole, já už nemůžu! Existuje podle tebe nějaký argument, proč a za kým bych se měl vydat na festival? Zkus mě přesvědčit.
Aleš: Milane, zcela jistě, a to už jen kvůli Lorde. I kdyby to měl být jediný koncert, kterým si dnes dopřeješ, jsem si jist, že bude stát za to. Asi bych si vyčítal, kdybych tenhle novozélandský fenomén minul. Já osobně si určitě nenechám ujít ani Teddyho Swimse. Je to fenomenální zpěvák a mám rád jeho songy, navíc jsem zvědavý na výpravnou show, kterou má v Ostravě představit. A pak je tady řada malých scén, kde se vždy dá objevit něco zajímavého k obohacení. Taky mě bolí nohy a mám značný spánkový deficit, ale myslím, že když se nebudeme moc honit, abychom obsáhli co nejvíce hudebních zážitků a stihli vidět nebo objevit co nejvíce interpretů, zvládneme to. Do dalšího festivalu, který nás čeká příští týden, budeme mít dostatek času na regeneraci. Věřím tedy, že se i dnes potkáme.
Milan: Lorde bych docela rád viděl. Bez Teddyho se asi dokážu obejít. Takže se uvidíme. Pro mě to jsou ale letos nejspíš poslední Colours, Aleši. Na příští rok jsem se rozhodl své prázdniny prožít úplně jinak. V klidu, tichu a přírodě. Takže pro mě to bude dnes možná na pár let naposled.
