Jakub Plaskura
Drží otěže činohry Národního divadla moravskoslezského coby její umělecký šéf. Na Letních shakespearovských slavnostech si už vyzkoušel třetí inscenaci. Tentokrát je to oblíbená Komedie omylů, která se na Slezskoostravském hradě objeví od 31. července do 3. srpna. A právě o novince na letošním festivalu jsme si s Vojtěchem Štěpánkem povídali. „Zasadili jsme Komedii omylů do toho prastarého světa. Utekli jsme od tématu genderu a vyváženosti jakýchsi společenských red flagů. Jinak by totiž ta hra byla aktivistická či politická. Natáhla by se tam témata, která tam vlastně nepatří, což je tak trochu balast dnešní doby,“ říká Štěpánek.
Foto: Adolf Horsinka
Komedie omylů je na Letních shakespearovských slavnostech třetí inscenací, kterou režírujete. Kdybyste mohl potkat Williama Shakespeara dnes, co byste mu řekl?
Pogratuloval bych mu, že přežil tolik generací herců a režisérů, kteří experimentují s jeho díly, přitom se pořád hraje. Viděl jsem spoustu možná až křečovitě modernizovaných Shakespearů. Kdyby se to stalo jinému autorovi, že by jeho dílo zažilo tolik kontroverzních premiér, tak by asi nepřežil. Jeho text totiž nějakým způsobem na diváka vždycky vyleze líp, než jak to třeba překroutil daný tvůrčí tým. Takže bych mu vysvětlil, proč je pořád hrán a je oblíben.
Přitom se ale říká, že jeho komedie jsou již zastaralé a musí se hodně upravovat, aby byly vtipné i pro diváka dneška. Jak jste se s tímhle porvali v Komedii omylů? Ona je to totiž vůbec první doložená komedie, kterou Shakespeare napsal.
Máte pravdu, že třeba v Komedii omylů je jeden takový fígl muže na manželku. Místo zlatého řetězu, který jí slíbil, jí pošle lano, kterým si ji chce svázat, protože ho neposlouchá. Kdybychom to takhle hráli jako současní lidé v těch šedivých, černých a tmavě modrých oblecích, tak bychom vypadali jako sadisté. Berme ale v potaz, že je to fraška odehrávající se v antickém Efezu. To už tehdy v dobách Shakespeara byl pro lidi naprosto nepředstavitelný svět. Tu velice nepravděpodobnou frašku zasadil do exotického prostředí, aby se v ní diváci tolik neviděli, ale aby v tom zároveň poznali nějaké zastaralé archetypy, které tady jsou už od antiky a budou tady asi i za tisíc let, protože láska, nevěra, nenávist, závist budou pravděpodobně velmi podobně vykreslovány. Před touto pohnutkou jsme vůbec neutíkali. Zasadili jsme Komedii omylů do toho prastarého světa. Utekli jsme od tématu genderu a vyváženosti jakýchsi společenských red flagů. Jinak by totiž ta hra byla aktivistická či politická. Natáhla by se tam témata, která tam vlastně nepatří, což je tak trochu balast dnešní doby.
Cítíte se jako tvůrce svázán tím, jak někdy pseudokorektně společnost přemýšlí?
Když jsou kladeny absurdní otázky, tak si nezaslouží pozornost, pokud nejsou toxické a neopakují se moc často. Zase si ale řekněme, kdo má právo na to říct, co je už moc a co je absurdní. Asi bychom se měli řídit selským rozumem. U těch starších her se moc nevyplácí zužovat je na dnešní průměr. A to se bavíme už o textech starých třeba sto let. Co potom Shakespeare nebo antika? O dnešní době nevíme nic. O ní budou vědět spoustu věcí až v budoucnu historikové. Třeba ji označí jako dobu šedivou. Za mě je současnost skutečně takový šedý nevýrazný průměr, když ji srovnáte s jakoukoliv historickou epochou, kdy se po generacích měnila kulturní schizmata. Najednou tady máme jakési bezčasí. Kdyby to tak bylo a hry bychom upravovali na chladný střed dneška, tak se jim strašně ublíží.
A když půjdeme konkrétně na Komedii omylů, je to pro vás královna Shakespearových komedií?
To bych neřekl. Spíš je to pro mě šašek jeho komedií. Ta hra je výjimečná jednou zásadní věcí. Podle mě lidi na Shakespearovi nejvíc baví ty lidové postavy, které jsou trochu hloupé, ale zároveň moudré. V této hře jsou v podstatě jenom tyhle postavy. Shakespeare tam kromě vévody, který je na začátku a na konci, neumístil žádnou nadpřirozeně ctnostnou a urozenou postavu. Je to největší shluk lidových figur na kilometr čtvereční Shakespearova světa. To tomu dodává takový zdravý výraz, energii a vtipy, které jdou hezky od podlahy. Je to fraška v dobrém smyslu slova. On Shakespeare je zajímavý také tím, že má takové ty dva světy.
Jaké světy máte na mysli?
Jeden je ten středověký, politické thrillery a tragédie, kde je to samý král, vévoda a šlechtic. Tam, když se řekne čest, zrada nebo pravda, tak lidem musí v hledišti až mrazit. Takové výrazy se ale vůbec nepoužívají v jeho komediích. Ve Zkrocení zlé ženy máte třeba Petruccia. Je to šlechtic, který je zároveň opilec. Hledá ženu, aby mohl rozmnožit rod. Takový šlechtic by ale třeba v Richardovi III. přežil dvě stránky, protože by ho nikdo nebral vážně. Shakespeare má pro mě až schizofrenní dramaturgický rozptyl. V jeho středověkých hrách jsou přísná pravidla a umírá se tam jen za vyjádření názoru. Naopak komedie se odehrávají v exotických destinacích, jsou velmi liberální, chlapi se tam převlékají za holky. Odehrávají se tam mnohdy šílené vášnivé scény. Tyhle dva světy se u něj nikdy nepropojují.
Překladem se zabýval známý shakespearolog Martin Hilský. U inscenace chybí pozice dramaturga. Nakolik má pan Hilský poradní a vlastně i dramaturgický hlas?
Jeho přítomnost je hodně silná. Byl tam na začátku a někdy přišel i v průběhu zkoušek. Pochopitelně jsem se s ním potkal před zkoušením, abychom si řekli, co v tom kdo vidíme. Ne, abychom se navzájem o něčem přesvědčovali, ale je tedy pravda, že my dva většinu těch věcí vidíme stejně. Pan Hilský je velká autorita, ale zároveň obrovská podpora. Dodává lidem optimismus a sílu.
Komedie omylů se odehrává během několika hodin na jednom místě. Je to velká výhoda, že jste se nemuseli zaobírat nějakou pompézní přestavbou scény?
Naprostá výhoda. Když si třeba vezmete Zimní pohádku, tak tam je scéna v paláci a další na břehu moře. To jsou pro režiséry pasti. Tady si všichni řeknou, že hra skončí v pět a pak to rozpustí. Divák, který je zvyklý na velké scénické vyprávění, by si mohl říct, že je toho málo, ale myslím si, že ta scéna je super, kostýmy krásné, ještě krásnější jsou ženy, muži jsou vtipní, leckdy udatní. Je tam vše, co tam má být.
Když hrajete celou dobu na jednom místě, o to větší se ale klade důraz na samotné herectví, ne?
Přesně na tohle jsme naráželi celé zkoušení. Tady se ukazuje, že Shakespearovy komedie jsou nejtěžší žánr. Nestačí to recitovat, text musí projít celým tělem, bavíme se tady o fyzickém herectví. Když se to podaří, vnímáte to představení všemi smysly. Myslím si, že se to té partě, se kterou jsme Komedii omylů udělali, povedlo. Zbytek je na publiku. Jestli to baví lidi, pak víte, že se to podařilo.
V Komedii omylů máte zajímavý mix herců. Jak moc jste mohl coby režisér ovlivnit, co kdo bude hrát?
On je to kompromis požadavků. Já měl jeden základní, že ti lidé mezi sebou musí mít chemii. Strávili spolu totiž dva měsíce na jaře a teď budou spolu celé léto. Aby komedie bavila publikum, musí bavit i ty herce. Měl jsem nějakou představu, produkce mi vycházela vstříc, co to šlo, řekl bych. Podařilo se udělat dobrou partu. Režisér má právo takového prvního výkopu a pak se to koriguje. Vezměte si ale taky to, že třeba už 150 herců někde v Shakespearovkách hraje, takže byť jsem si na některé myslel, tak jsem je nemohl obsadit, protože se ty inscenace hrají přes léto jedna vedle druhé.
Hlavní role Antifolus Efezský je v alternaci Marka Adamczyka a Tomáše Havlínka. O kolik bylo pracnější zkoušení?
Všechno byste měl zkoušet dvakrát, ale ony se zkoušky nedělily dle toho, jak kluci mohli. Oni byli na zkouškách oba, takže pozorovali jeden druhého. Jsou to profíci. Věděli do, čeho jdou, a o to víc byli připraveni. Každý z nich má trochu jiný herecký výraz, ale už mám zkušenost s kostýmovým výtvarníkem Romanem Šolcem, že on je spojí. Kostým taky formuje do jisté míry postavu. Oba jsou dle mého skvělí.
Komedie omylů je za mě velmi nepřehledná. Člověk si přečte jenom anotaci a už neví, čí je. Co byste mi na to řekl?
I kdybyste se zeptal herců nebo mě, tak bychom nebyli schopni vám děj převyprávět. To se může stát jen na jevišti.
Nakolik to tedy byla výzva chopit se režijně této komedie?
Byl jsem hrozně rád, že mi byla nabídnuta. Myslím si, že na hradech v létě se prostě mají hrát komedie. Patří k tomu sklenička nějakého moku, je to do jisté míry společenská událost. Lidé se mají v takové situaci dobře bavit.
Komedie omylů už byla odšpuntována v Praze, kde se konala premiéra 24. června. Ostrava na první vystoupení teprve čeká. Jak jste byl spokojen s těmi prvními korálky?
Viděl jsem ty nejtěžší reprízy, tedy ty první. Nejcennější na těch reprízách bylo to, že si herci naplno uvědomili, co je na tom vtipné a závažné. Zkoušet totiž komedii dva měsíce do prázdných židlí se rovná útrpné terapii. Těšili se na reakce. Je pravda, že na závěrečné zkoušky jsme si pozvali pár lidí, ale když vám v tom hledišti sedí tak třicet rozesetých přátel, tak ty reakce moc nevnímáte.
V Ostravě se Komedie omylů bude hrát od 31. července do 3. srpna. Je vyprodáno. Jelikož jste šéfem činohry NDM, tak je pro vás Ostrava v rámci LSS něčím víc?
Když jsme dělali v Ostravě předchozí dvě komedie, tak to obsazení bylo jednodušší v tom, že ty Ostraváky tak nějak znáte, všichni se znají mezi sebou. Víte, jaké jsou typy. Byl to vždy pro nás svátek, protože je to krásný projekt, u kterého se sešli lidé ze všech ostravských divadel. Teď je to pražská inscenace. Jsem zvědav, jak zabodujeme, protože Komedie omylů je tady pojem, vždyť před lety v ní tady excelovali Vladimír Polák a Jiří Sedláček. Laťka je hodně vysoko. Doufám, že nám to u Ostraváků projde.
