Robert Mikluš znovu jako Othello doma v Ostravě: Kdo jiný ho tady má hrát než synek havíře?

Do světa velkého divadla a filmu vyrazil z Ostravy. Herec Robert Mikluš se do rodného města rád vrací, ačkoliv zde nikdy nezískal angažmá, po kterém alespoň po ukončení JAMU moc toužil. Dnes je etablovaným hercem, kterého z nejrůznějších filmových a televizních rolí zná celá republika. Zase po roce přijede domů coby Othello v rámci Letních shakespearovských slavností. „Ostrava je v něčem taková opravdová. Lidi tady žijí přes struhadlo. Přátelství jsou ale pevná a lidi jsou, řekl bych, vytříbenější,“ myslí si. Tragédii Williama Shakespeara v hlavní roli s Robertem Miklušem můžete vidět v Ostravě ve dnech 29. a 30. července na Slezskoostravském hradě.

Robert Mikluš jako Othello.
Foto: Martin Špelda, Agentura Schok

Cítíte se jinak, když hrajete v Ostravě, než kdekoliv jinde po republice?

Jsem vždy za tu příležitost rád. Po škole jsem chtěl do angažmá do Komorní scény Aréna, ale Ivan Krejčí (umělecký šéf Komorní scény Aréna, pozn. red.) mě tehdy neznal. Nepodařilo se mi to, ale vzali mě do Husy na provázku v Brně. Aréna pro mě tenkrát byla srdcovka. Když jsem chodil na Matiční gymnázium, měl jsem tam dokonce předplatné. Gympl mě hodně ovlivnil, byla to moje oblíbená škola. Po dvanácti letech v Brně jsem se z pracovních i osobních důvodů přesunul do Prahy. Člověk cítí určitý dluh vůči svému rodnému městu. Vzdálenost je to ale velká, proto mám radost, když jsem v Ostravě třeba na zájezdě a můžu potěšit svoje krajany. Kdo jiný by měl hrát Othella v Ostravě než synek havíře?

Je absence ostravského angažmá něco, co vám schází v jakémsi osobním deníčku?

To bych neřekl. Myslím si, že to není nějaká meta, bez které bych dneska nedokázal žít. Je ale pravdou, že po škole to byla moje touha. Tím, že se to nepovedlo, jsem šel dál. Že bych se tam každoročně snažil nějak vecpat, to určitě ne. Život jde dál.

Co vás tedy napadne jako první, když se řekne Ostrava?

Především rodina. Mám v Ostravě tatínka, maminka bohužel v březnu zemřela. Jsou tam brácha, ségra, jejich rodiny. Rád se tam vracím. Po vysvědčení jsem byl za nimi na tři dny, protože to vypadá, že o prázdninách nám to moc nevyjde. Je mi s nimi dobře.

Takže by se dalo říct, že jste taková černá pražská ovce rodiny?

Když to řeknete takhle, tak asi jo.

Hovořil jste o Matičním gymnáziu, už tam jste přičichl k divadlu, že? Měl jste tenkrát v hlavě, že chcete být hercem?

To ne. Zažil jsem to, co skoro každý z mé generace. Rodiče měli potřebu mě směřovat k oborům, kde jsme mohli mít světlou budoucnost a třeba vydělat nějaké peníze. Sami totiž věděli, jak je to těžké. Maminka mě směřovala na práva. Na herectví byly přijímačky dřív a dostal jsem se, takže přijímačky na práva už byly potom takové liknavé. Kdyby ale nevyšlo herectví, tak bych asi na právnickou fakultu šel.

Z inscenace Othello. (Foto: Martin Špelda, Agentura Schok)

Znáte z toho divadelního hlediska Ostravu, Brno i Prahu, byť v Ostravě jste v angažmá nebyl, ale nasával jste tady tu divadelní půdu od pubertálních let a chodil do divadel. Dokázal byste srovnat tato tři města?

Ostrava je v něčem taková opravdová. Lidi tady žijí přes struhadlo. Přátelství jsou ale pevná a lidi jsou, řekl bych, vytříbenější. Myslím si, že nějak speciálně se v Ostravě neřeší povrchnosti. Je tam upřímnost. Žijí naplno i s tím špatným, co to přináší. Brno pro mě bylo okouzlení a rozčarování zároveň. Byla to pro mě v podstatě dvanáctiletá lázeňská kolonáda. Postupně jsem zjišťoval, že mi tam lidé brečí u piva kvůli blbostem. Možná jsem v Ostravě nabral takový krunýř, že mě už leccos nerozhodí. Brnu vděčím za velká přátelství a setkání s lidmi, kterých si vážím. Byl jsem tam přijat do herecké komunity. A Praha? Ta je především pro pracovní příležitosti. Každý má dost práce sám se sebou, není to tak spojené jako v Ostravě a v Brně. A všude je tam daleko, není vše na pětníku jako v Ostravě a v Brně.

Když přejdeme k Othellovi, tak je to hra o obrovské síle žárlivosti a manipulace, se kterou se hlavní hrdina potýká. Teď už vás to vlastně čeká podruhé na. Musíte se nějak speciálně na tuto postavu naladit?

Divadlo je zázrak. Lidské setkání. V přírodě neexistuje nic jiného, aby jedni platili druhým za to, že jim vytvářejí falešnou realitu, ze které pak mají zážitek. Pro mě je to úplně nová zkušenost, protože právě loni jsem poprvé hrál na Shakespearovkách. Prostě to patří k mojí profesi. Snažím se být profesionální a věřím, že do toho všichni zase brzy vklouzneme. Už jen z toho důvodu, že jsme se tomu tehdy před premiérou věnovali i během nočních zkoušení. Přes prázdniny 2025 jsme to hráli šestatřicetkrát, takže jsme to měli pod kůží.

Zážitek musí být i hrát venku, protože větru a dešti ještě poručit neumíme. Loni byl v Ostravě docela problém, že?

Je to tak. Minulý rok, kdy jsem měl na Shakespearovkách asi šestnáct lidí v hledišti, právě pršelo. Nedalo se pokračovat, mně teklo všechno po obličeji, déšť mi smyl tetování. Pořádně jsem nemohl otevřít oči. Někdy po polovině jsme to odpískali. Početná skupina lidí tleskala, ale pak jsem se doslech, že s tím prý nějak kalkulujeme, abychom nevraceli vstupné a podobně. Mrzelo mě to. My jsme tam od toho, abychom hráli, a chceme to odehrát. Ve chvíli, kdy už je to ale víc utrpení, se to prostě zruší. Ještě jsem to v zákulisí trochu popoháněl, ať zatneme zuby a ještě jedeme, ale už se nedalo. Tímto bych chtěl všechny srdečně na Othella pozvat letos a věřme, že nám počasí vyjde mnohem lépe.

Noční zkoušení musí být v něčem specifické. Baví vás to?

Jak kdy. Někdy je dobré při zkoušení na Pražském hradě, že se logicky na noc zavře, nikdo tam neleze a zkoušíte. Vstupují tam ale jiné faktory. Únava, hodně práce, protože když přes den hrajete a v noci jdete ještě zkoušet, projeví se to, ale tahle parta u Othella je velmi speciální a jsem za ni strašně rád.

Z inscenace Othello. (Foto: Martin Špelda, Agentura Schok)

V Othellovi s vámi například Sara Sandeva nebo Jan Cina. Takže jste si sedli?

Myslím, že velmi dobře. Nějak zvlášť předtím jsme se neznali. Je to jistě o tom, že jsou to hlavně skvělí lidé. Pak je asi ten výsledek minimálně z poloviny zaručený.

Shakespeare je spojen s blankversem. Jste s blankversem kamarád?

Jsme přátelé už od školy. Obdivuju Shakespeara, jak psal. Líbí se mi svázanost verše, ale zároveň to, že nabízí určitou volnost. Líbí se mi pracovat s lidmi, kteří tomu rozumí ještě více než já. V Národním divadle v Praze jsme teď udělali Večer tříkrálový s Janem Nebeským. V životě jsem dělal Shakespeara asi sedmkrát, takže už bych řekl, že v tom umím chodit.

Váš Othello není tmavé pleti, jak Shakespeare zamýšlel. Byla ve hře varianta, že byste se maskoval?

To bylo pro nás velké téma, ale nechtěli jsme dopustit, aby se to velkým tématem stalo pro lidi. Blackface se v té době hodně řešil. Má to hodně odpůrců i příznivců. Nechtěli jsme být zataženi do těchto společenských válek. O tom divadlo není. Chtěli jsme jen ukázat, že Othello je jiný v jakési své divokosti. Zároveň je to fantastický voják, kterého potřebují. Všichni kolem jsou tam trochu Dům Gucci v těch krásných hadrech, přitom Othello má těžkopádný kabát, je to chlap, který by měl trochu vonět benzínem. Kdyby mohl, přijede tam na motorce. Jeho tetování připomínají právě typická maurská tetování. Jeho jinakost se tedy vyřešila i bez tmavé pleti.

Někde jsem od vás slyšel, že se nezdráháte v divadle ničeho od klauniády po totální drama. Je ale vašemu srdci blízká taková klasika, jakou je Shakespeare?

Jo, mně se Shakespeare líbí. Mám tátu velkého srandistu. Ten se nebojí pro fór jít světa kraj. Když zopakuju nějaký jeho fór před mou holkou, tak se na mě vždycky podívá jako na největšího trapáka. Je to nekorektní humor a někdy přes čáru, ale na druhou stranu mám velmi rád poezii a takový ten patos, který k Shakespearovi patří. Nevím, co se mi líbí víc, ale taky nevím, jestli jedno bez druhého vůbec může být.

Ve vašem repertoáru na obrazovkách jsou kupříkladu komický Strážmistr Topinka, ale taky úlisný kariérista vyšetřovatel v Devadesátkách, komunistický funkcionář v Zátopkovi, ale taky kuchař z fiktivní show Luxus na talíři nebo otec spartakiádního vraha v Metodě Markovič a další. Za mě jste takový herecký chameleon, berete to jako výhodu?

Rozhodně je taková ta proměnlivost výhoda. Být zaškatulkován přináší taky svoje benefity, ale zároveň to přináší negativa. Zajímají mě nejrůznější výzvy a pokaždé se snažím danou látku uchopit jinak. Potom mě to i víc baví. Hledám nové odstíny charakterů. Cesta je to někdy složitá, ale záleží taky na práci s režisérem. Někdo to nemá rád, když děláte postavu hodně vzdálenou od vaší osobnosti, tak vám pak řekne, že se pitvoříte. V tom chameleonství mi třeba hodně pomohla Husa na provázku, což je divadlo, které v tomto ohledu nemá hranice.

Na závěr se vás musím zeptat, jak jste na tom vlastně s vařením, co se týče Luxusu na talíři? To byl svého času hodně virální pořad.

Dobře. Mám rád italskou kuchyni. Myslím si, že dělám skvělou carbonaru nebo lasagne. Vaření je pro mě relax, který si rád plánuju. A ještě radši mám, když to potom někdo jí a říká, jak je to skvělé.