Letošní ročník festivalu Move Fest Ostrava zahájil svůj program na jednom z nejvýraznějších ostravských míst – v bývalém obchodním domě Ostravica. K vidění bylo představení Veľký nádych, které propojilo genia loci ikonické památky s energií sedmnácti žen, které se pro tuto příležitost oblékly do bílých svatebních šatů.
Foto: Kamil Hauptmann
Už několik let patří k pevným bodům dramaturgie Move Festu projekty, které přímo zapojují místní komunitu a mají za cíl vytvořit neopakovatelný zážitek, vyhrazený pouze pro jeden konkrétní ročník. V minulosti to byla například Jáma lvová (2025), ve které se objevili mimo jiné studenti ostravské konzervatoře, nebo Soma Martina Talagy (2020), které se zúčastnilo deset místních tanečnic.
Také Veľký nádych spadá do této dramaturgické linie – inscenace slovenského souboru Debris Company, jmenovitě choreografky Stanislavy Vlčekové a režiséra Jozefa Vlka, inspirovaná poezií Ivana Štrpky a sbírkou Veľký dych: Psychopolis, tenký ľad, je počinem na pomezí pohybu, hudby a výtvarného umění, který kombinuje současný tanec s komunitní tvorbou a na jednom jevišti spojuje profesionální performerky i ženy, které před publikem vystupují vůbec poprvé.
Účastnice ostravské verze Veľkého nádychu se přihlásily skrze open call a výsledkem jejich několikadenního intenzivního zkoušení, během kterého se učily připravené choreografické pasáže a hledaly vlastní pohybový výraz, se stalo bezmála půlhodinové představení pro sedmnáct žen/performerek různého věku i zkušeností. Autoři citlivě využili jedinečnou architekturu bývalé Ostravice-Textilie, včetně dvojitého artdecového schodiště, balkonu v prvním patře a vzdušného atria osvětleného z proskleného stropu, a zasadili do něj rozmanitou skupinu oblečenou do bílých svatební šatů.
Takový kostým sám o sobě nese množství významů: svatební šaty jsou přece jen stále symbolem důležité životní změny, která přináší nejen radost, ale i společenská očekávání a nejistotu. Okamžitě ovlivňují způsob, jakým vnímáme jejich nositelku, a potažmo jak ona vnímá sama sebe. Zároveň odráží i téma letošního ročníku Move Festu, kterým je placebo. Tedy jak síla myšlenky ovlivňuje to, jak se cítíme.
Na samém úvodu představení performerky pomalu sestupovaly po schodišti, zastavovaly se v prostoru pod ním, některé uléhaly na zem, jiné nehybně stály. Do zdánlivého klidu se nenápadně vkrádaly drobné pohybové impulzy – zachvění těla, proměny výrazu tváře i rytmus dechu. Právě dech se stal ústředním motivem celé inscenace. Z jemných náznaků postupně vyrostl společný pohyb, který rozvířil široké sukně šatů i dosud zadržovanou energii celého prostoru. V jednu chvíli se skupina rozdělila na dvě poloviny, performerky se vrátily na schodiště a následoval společný, hluboký a slyšitelný nádech i výdech.
Od této chvíle se každá z žen stala samostatnou pohybovou osobností. Postupně přicházely zpět na jeviště a pomocí opakujících se gest rozehrály drobné osobní etudy, které se vrstvily vedle sebe tak dlouho, až vznikl jakýsi organizovaný chaos. Závěrečná část pak znovu sjednotila všechny ženy do symetrických skupinových obrazů, jejichž energie směřovala do všech stran atria i k divákům stojícím kolem. Představení uzavřela jediná z žen, která ke zbytku promluvila z balkonu v prvním patře.
Veľký nádych se ukázal jako projekt s mimořádným potenciálem. Spojení ženské komunity, výrazného symbolu svatebních šatů a prostoru Ostravice dohromady vytvářily silný vizuální i emocionální obraz, který v sobě ukrýval mnohem více vrstev a možností, než kolik se jich vešlo do pětadvaceti minut. Možná proto jeho závěr působil poněkud překvapivě, skoro až ukvapeně – jako by představení skončilo právě ve chvíli, kdy se nadechovalo k ještě větší gradaci. Musíme brát v úvahu omezený čas na zkoušení i další možné limity site-specific projektu, ale určitě by nebylo bez zajímavosti sledovat, kam ještě se skupina může společně posunout a co dalšího spolu objevit.
V každém případě se komunitně participativní počin slovenské Debris Company svým specifickým formátem postaral o působivý začátek festivalového programu a zároveň udělal velký krok směrem k ostravskému diváctvu. Do publika totiž nepřivedl jen pravidelné návštěvníky současného tance, ale také rodiny, přátele a blízké samotných performerek. A právě v tom možná spočívá jeden z největších významů Veľkého nádychu – otevřít tanec lidem, kteří by si k němu jinak cestu možná nikdy nenašli.
