Kartonový taťka ve Studiu G je výtečná komedie s nečekanými zvraty

Nejmladší ostravské divadlo Studio G se postupně začíná profilovat jako divadlo kvalitní zábavy s nosným přesahem, které si vybírá ty nejlepší ostravské režiséry a zapůjčuje nejlepší ostravské herce napříč divadelními scénami, jenž dává do tandemu s úzkým a osvědčeným týmem scény domácí. V inscenaci Kartonový taťka zafungoval důmyslný text maďarského dramatika Istvána Tasnádiho, na kterém mohl režisér Vojtěch Štěpánek dobře stavět. Velkou doménou jsou rovněž herci, kteří rovnoměrným dílem přispěli ke vřelému přijetí komedie, která se postupně z nedělní konverzačky u oběda přehoupne do šílené jízdy, kdy můžou herci vystoupit ze škatulek svých zdánlivě spořádaných postav.

Vladislav Georgiev a Andrea Zatloukalová.
Foto: Martin Kusyn

Dramaturg Tomáš Vůjtek se po odchodu z Komorní scéna Aréna a ještě předtím, než se naplno začne věnovat dramaturgii nově vznikajícího Divadla Odeon, již podruhé chopil dramaturgie ve Studiu G. Po Péčku, kde byl rovněž i autorem, si vybral černou komedii Kartonový taťka, která v poslední době slaví úspěchy na evropských jevištích. Její autor István Tasnádi pochází z Budapešti a na domácí scéně je rovněž výrazným filmovým a seriálovým scenáristou. Když se na začátku roku 2025 konala v pražském Divadle v Dlouhé česká premiéra Kartonového taťky, nenechal si ji ujít ani sám autor. Jak sám během následující diskuze s diváky uvedl, nápad vytvořit nevšední komedii, kde jednou z postav bude taťka vystřižený z kartonu, dostal během premiéry jiné své hry, kde na poslední chvíli onemocněl herec a jeho roli předčítala nápovědka. Autor, překvapený, že tato improvizace zdárně zafungovala, napsal příští komedii, kde výrazný prostor dostala kartonová postava. Postava, do které si kterýkoliv z diváků může profilovat libovolnou tvář, gesta a vůbec si ji celou vytvořit k obrazu svému. Kartonový taťka se tak mohl objevit poprvé na domácím maďarském jevišti již v roce 2018.

Na první pohled stereotypní a znuděná rodinka nejen svým maďarským původem, ale i naturelem připomíná i u nás známou rodinu Smolíkovu z populárního maďarského animovaného seriálu. Podpantoflák Karóly připomíná popletu Pepu a puberťačka Helga jakoby z oka vypadla potřeštěné Týně. Ze začátku to vypadá, že divák dostane naservírovaný poklidný nedělní oběd, na který mají přijít hosté a u svátečně prostřeného stolu se bude rozvíjet nenápadná konverzační komedie.

 

Otec Károly (Vladislav Georgiev) čeká u prostřeného stolu společně se svou mnohem mladší a mnohem dominantnější manželkou Juci (Petra Kocmanová) a jejich pubertální dcerou Helgou (Andrea Zatloukalová) na příchod hostů – jeho sestry Évy (Miroslava Georgiovová) se svým synem Zsoltem (Daniel Hrůza). Krátce ovdovělá tetička však k údivu celé rodiny nepřichází pouze se svým synem, ale přichází rovněž i táta (vystřižený z kartonu). Mírně šokovaná a místy i pobavená rodina postupně přistupuje na tetiččinu hru, která si nedokáže připustit myšlenku, že manžel, kterého před několika měsíci pohřbila, již není mezi živými. Co se však stane, když táta (tentokrát již z kartonu) zemře podruhé? Zmizí strojená přetvářka a vyplují na povrch temná tajemství, která pod pokličkou držela pouze přítomnost autoritářského otce? Bude rodina více autentická, za cenu zhroucení rodinných vazeb?

Studio G vsadilo na režiséra Vojtěcha Štěpánka, který je v minulém roce dovedl k metám nejvyšším – cenám Thálie a Jantar (byť oceněn byl především Petr Panzenberger v Štěpánkem režírované inscenaci Perníkář). Štěpánek opakovaně potvrzuje, že patří k nejvýraznější režijním tvářím (nejen) ostravských divadel. Společně s choreografkou Viktorií Szalóczi dokázal využít potenciál všech herců, kteří s vysokým nasazení kontrolují tempo hry. Příběh Kartonového taťky je vlastně jednoduchý, ovšem počítá s tím, že nejednou diváka překvapí. A to jak proměnlivým tempem hry, neočekávanými zvraty, přechody mezi konverzační, situační a groteskní komedií, tak svou hloubkou, která na pozadí smíchu otevírá i temnější témata.

Přesto však komedie nevybočí ze své základní funkce, a to bavit a rozesmávat své diváky. Štěpánek komedii rámuje scénami rodiny spořádaně sedící u svátečně prostřeného stolu, kde se ale atmosféra nečekaně a rychle proměňuje, a stejný stůl se posléze stává prostorem, kde se nezřízeně zapíjejí prášky alkoholem, pojídají houbičky, dochází k milostným mimomanželským scénám, aby se všichni závěrem, opět spořádaně, posadili k prostřenému stolu. Divák si na premiéře v některých situacích mohl vychutnat i pět vzájemně se překřikujících postav, nerovnoměrně rozmístěných po celém jevišti. Ve scéně probíhající tady a teď se tak divák mohl zaměřit na konání jakékoliv libovolné postavy a periferně tak sledovat i počínání postav zbývajících. Nabídlo se mu tak pět zorných úhlů na jednu a totožnou scénu.

Za zcela minimalistickou výpravou a realistickými kostýmy stojí duo Milan David a Pavel Morávek. Společně již v Ostravě pracovali na scénografii autorské hry Tomáše Vůjtka pro Komorní scénu Aréna Klaus Mann napsal Mefista. Na jevišti se nachází již zmíněný svátečně prostřený stůl s židlemi kolem. Žádné další rekvizity tak na sebe nestrhávají pozornost, tu přenechávají samotným hercům a zejména pak titulní postavě z kartonu. Dějovým zvratům nahrává i hra se světly (Adam Pěcha), která dokáže společně s pečlivě vybraným hudebním doprovodem, na kterém se podílel režisér Štěpánek, během mžiku nastolit novou atmosféru i dynamiku inscenace, což je nejvíce patrné v momentě, kdy dochází k oběšení kartonového taťky a škrobená rodinná atmosféra se rázem proměňuje ve sled emočně vypjatých a divokých scén. A z toho těží zejména pětice herců, která dostává možnost se na jevišti vyřádit a ukázat pestrost svého hereckého rejstříku.

Studio G se může již tradičně opřít o své zakladatele. Vladislav Georgiev v roli táty Károlyho se ve své rolí vyžívá. Úvodem představuje muže, který je pod pantoflem, nezvládá ukočírovat svou mladší a temperamentnější manželku a pubertální dcerku, která mu přerůstá přes hlavu. Georgiev dokáže s mimořádnou lehkostí vystavět proměnu své postavy téměř submisivního manžela až po rozhodného muže, v němž se probudí dosud potlačovaná energie, až doslova lítá nábytek. Kontrast těchto dvou poloh je radost sledovat.

Perfektní je rovněž Miroslava Georgievová, která v roli šílené tetičky Évy dominuje. Na oběd přichází ještě jako elegantně upravená dáma v doprovodu svého syna a manžela z kartonu, z níž se postupně začíná klubat semetrika, která nenechá na liberálnější rodině svého bratra nit suchou. Momenty šílenosti prosakují již u svátečního stolu, kde přítomným předhazuje své pravicové světonázory o tradiční výchově a dochází tak již k prvním třenicím. Georgievová však poté, co pohlédne zpříma pravdě do očí a nachází svého kartonového hereckého partnera pověšeného na kuse provazu, začne rozehrávat tu pravou šílenou jízdu. Herečka, jak jsme mohli již vidět např. v Lebce z Connemary, umí skvěle ztvárnit alkoholem opojené dámy, tady však nasazuje svému výkonu korunu. Dostává se až do jakého šíleného rauše, kdy s mimořádným citem pro detail vytvořila nezapomenutelnou groteskní postavu potácející se v pološíleném stavu po jevišti.

Výbornou volbou bylo rovněž i obsazení hostující Petry Kocmanové. Energickým výkonem zaujala jako představitelka poněkud vyhořelé a stereotypním životem unavené čtyřicátnice, která díky zakázanému milostnému vzplanutí postupně dostává novou dávku ženského šarmu, to vše k neskrývané nevoli celé své rodiny. Kocmanová opakovaně přesvědčuje o šíři svého hereckého rejstříku a zde si rovněž mohla vyzkoušet nejrůznější herecké kreace od vzdorující manželky až po potrestanou a kající se hříšnici. Její první vstup na jeviště Studia G je možno zařadit k těm zdařilým.

Naopak již stabilní posilou hereckého týmu Studia G je herečka Andrea Zatloukalová. Svou roli pubertální dcerky Helgy dokáže své rodiče přivádět k šílenství, tetičkou je neustále peskovaná, ovšem, jak se později ukáže, její postava patří k těm normálnějším a střízlivějším na jevišti, přestože si někdy ráda dá k obědu houbičky. Škoda jen, že Zatloukalová nedostává výraznější prostor, který by si právem zasloužila.

A v neposlední řadě předvádí již uzrálý herecký výkon i Daniel Hrůza, jehož domovskou štací je Slezské divadlo v Opavě, který precizně ztvárňuje roli zdánlivě spořádaného až škrobeného synka Zsolta a zároveň také nechtěného loutkovodiče svého kartonového otce. Daniel Hrůza (jehož bude v dalších reprízách rovněž alternovat Jakub Georgiev) se podobně jako ostatní postavy spouští z řetězu v momentě nepřítomnosti kartonového taťky, stačí však, aby pouze zhmotněná představa autoritářského otce opět zavelela a synek se dává opět do latě. Hrůza groteskně ztvárnil nesmělého synka, který se na okamžik stává lvem salónů.

Studiu G se podařilo vytvořit inscenaci, která nejen že diváky pobaví, ale dokáže je strhnout svým překotným tempem a zároveň nabídne i vedlejší motivy o tom, jak se můžeme stát loutkami v rukou zhmotnělých představ, ovládání hlasem svědomí či jen svými nezřízenými pudy. Dlouhotrvající potlesk mohl tvůrce přesvědčit o tom, že jejich práce byla opět zdařilá.

*

Kartonový taťka. Autor: István Tasnádi. Překlad: Táňa Notinová. Režie a výběr hudby: Vojtěch Štěpánek. Dramaturgie: Tomáš Vůjtek. Scéna a kostýmy: Milan David a Pavel Morávek. Choreografie: Viktorie Szalóczi. Světla a zvuk: Adam Pěcha. Recenze je psaná z premiéry uvedené divadlem Studio G v Ostravě v pátek 20. listopadu 2026.


Podobné články