Foto: Roman Polášek
Olbram Zoubek je známý nejen jako sochař, ale také jako životní a umělecký partner sochařky Evy Kmentové, která zemřela předčasně. Do povědomí veřejnosti se také navždy zapsal sejmutím posmrtné masky Jana Palacha. Vzpomínáme-li v těchto dnech na události, které byly pro cestu k demokracii a k jejímu dosažení tak důležité, jsou pro nás roky 1939, 1969 a 1989 právě symbolem této cesty. Ve všech případech z hlediska letopočtu zasáhly do společenského odporu proti znásilnění země a její suverenity a kultury studenti.
Napoprvé, ani napodruhé se to nepodařilo. Aby tato cesta došla cíle, bylo – a vždycky je a bude – zapotřebí symbolů, které lidem pomáhají nezapomenout, vytrvat, věřit a nezlomit se. Smrt Jana Palacha se takovým symbolem stala a sochař Olbram Zoubek se o uchování tohoto symbolu duchapřítomně a odhodlaně zasloužil. Z formy-negativu vytvořil pro jistotu několik kopií-pozitivů, které ukryl po známých, avšak jednu si pověsil ve svém ateliéru. Visela tam dost dlouho po dobu normalizace, až ji na náhodné udání zabavila Státní bezpečnost. Naštěstí nebyla zničena a po roce 1989 mu byla vrácena zpět. Je také potřeba zmínit, že Olbram Zoubek byl po tragických událostech v kontaktu s rodinou Jana Zajíce. Je autorem náhrobků pro oba Jany. S jejich realizací, dočasnou existencí a provizorním řešením jsou rovněž spojeny nepříjemné, až absurdní peripetie během vlády KSČ.
Faktem je a zůstane, že dopady politiky na společnost a jedince nikdy nenechávaly Olbrama Zoubka stát stranou. Jeho sochařská díla jsou ale prosta prvoplánové angažovanosti. Pracoval v prvé řadě s metaforou, díky figurativnímu stylu mohl vyjádřit emoce a gesta.

Panely připomínající výročí Olbrama Zoubka.
„Po nástupu normalizace po roce 1969 nemohl Olbram Zoubek svobodně vystavovat a účastnit se soutěží o zakázky do architektury. Vrátil se k restaurování a jako vedoucí malé restaurátorské skupiny strávil nakonec celkem sedmnáct let na zámku v Litomyšli. Jeho spolupracovníky byli malíř Václav Boštík, Stanislav Podhrázský a sochař Zdeněk Palcr.“ (citace z textu na jednom z panelů).

Úvodní tabule k výstavě.
Na výstavě je k dispozici šest tabulí, které jsou koláží textů a fotografií: biografických, faktografických, osobních vzpomínek a záznamů autora. Po obsahové i grafické stránce jsou tabule velmi zdařilé, poutavé a přehledné. Za jejich realizací stojí Eva Špačková a Argir Ziovský z Univerzitního muzea VŠB-TUO. Pomoc s přípravou výstavy jim poskytli Nadační fond Kmentová Zoubek, Polana Bregantová a Eva Zoubková (dcery Olbrama Zoubka), Jaroslav Zajíc (bratr Jana Zajíce), Archiv VŠB-TUO, Roman Polášek (autorské fotografie) a Jaromír Slomek.

Sousoší Olbrama Zoubka. (Foto: Jana Greplová)
Středobodem výstavy je samozřejmě sousoší Olbrama Zoubka, které autor před hlavní budovu VŠB-TUO nainstaloval poprvé v roce 1999 u příležitosti 150. výročí školy. Původně se mělo jednat o dočasnou instalaci–půjčku, která zahrnovala jedenáct Zoubkových soch. V roce 2002 byla natrvalo osazena současná skupina soch, která čítá sedm figurálních soch: Rektor – Kvestorka – Studentka E. – Kuros J. – Koré E. – Adam z ráje – Eva z ráje. Dnes už toto sousoší k VŠB-TUO neodmyslitelně patří a je ve správě a péči Univerzitního muzea. Fotografie obou instalací, původní a současné, si mohou lidé na panelové tabuli prohlédnout. A tu současnou, fyzicky hmatatelnou a trvalou, si mohou prohlédnout zblízka.

Zleva druhá dcera Olbrama Zoubka Eva Zoubková, jeho druhá žena Marie Zoubková a starší dcera Polana Bregantová. (Foto: Eva Špačková)
Co už nelze zažít, byla diskuze za účasti obou dcer Olbrama Zoubka a Jaroslava Zajíce, která nabídla mnoho zajímavých osobních a neformálních informací. Lze si ji připomenout alespoň prostřednictvím fotografií. Mimo jiné na ni zaznělo vysvětlení vztahující se k názvu výstavy Světlo je krátké z úst dcery Polany Bregantové, předsedkyně správní rady Nadačního fondu Kmentová Zoubek. Tato slova podle jejího vyprávění používal Olbram Zoubek při návštěvách svého ateliéru, aby hostům s nadsázkou připomněl, že čas i světlo jsou omezené a on se potřebuje vrátit ke své práci.

Součástí vernisáže byla i diskuze, vpravo bratr Jana Zajíce Jaroslav. (Foto: Eva Špačková)
Výstava, respektive připomínka výročí jak respektovaného sochaře, tak významného státního svátku, je podle slov Zoubkovy dcery Polany Bregantové výjimečná právě v tomto propojení a právě jen a pouze v Ostravě. Ostrava si tak připsala prvenství (zřejmě jedinečné a výlučné) ve vzpomínce na nedožité sté narozeniny sochaře Olbrama Zoubka.
Je třeba ještě dodat, že podnět k výstavě vzešel z řad studentů. Konkrétně ji iniciovala studentka Veronika Zelenková. Výstava vznikla spoluprací Studentské komory Akademického senátu VŠB-TUO, Univerzitního muzea VŠB-TUO, Ostravské univerzity a Nadačního fondu Kmentová Zoubek. Venkovní expozice potrvá do 30. listopadu 2026.
Poznámka na závěr: V Moravskoslezském kraji je od Olbrama Zoubka evidováno několik realizací v exteriéru. Kromě zmíněného sousoší před budovu rektorátu VŠB-TUO se jedná o realizaci Lev v Ostravě-Hošťálkovicích (před televizním vysílačem; hotovo již v roce 1979, pro nepřipravenost stavby osazeno až v roce 1982, restaurováno 2017) a Radost ze života (1984) před koncertní síní Svatého ducha v Krnově. A jen kousek za hranicemi kraje se nachází realizace O Marii (1997) na Pernštejnském náměstí v Hranicích.