Klavírista Tomáš Kačo: Čím více toho člověk umí, tím větší svobodu v hudbě získává

Milan Bátor
Vrací se tam, kde to všechno začalo. Klavírista a skladatel Tomáš Kačo vymění na deset dní kalifornské slunce za předvánoční Česko a v neděli 22. listopadu pokřtí ve Studiu 1 Českého rozhlasu Ostrava své nové vánoční album This Time of Year. V otevřeném rozhovoru vypráví o tom, jak se potkává pokora českých koled s jazzovým švihem americké klasiky, proč vsadil na limitovanou edici cédéček místo vinylu, jak chce splnit sen mladým talentům v rodném Novém Jičíně i proč u nich doma v Los Angeles svítí vánoční stromeček už od prvního listopadu.

Tomáš Kačo.
Foto: archiv umělce

V neděli 22. listopadu představíš ve Studiu 1 Českého rozhlasu Ostrava naživo své nové vánoční album This Time of Year, které tu také vznikalo. Proč jsi zvolil právě tento prostor? A byla to lehká, nebo těžká volba?

Vždycky jsem měl rád intimnější sály s menším počtem posluchačů, kde může člověk navázat s publikem mnohem osobnější kontakt. Ve Studiu 1 jsem během studií na Janáčkově konzervatoři asi dvakrát vystupoval, i když nikdy sólově. O to víc se těším, že se tam tentokrát představím se svým vlastním programem. Velkou roli v mém rozhodování sehrál také mistr zvuku Radek Roubal, kterého znám už od dob studií a se kterým se mi vždycky výborně spolupracovalo. Právě on stál za nahráváním mého nového alba. Studio 1 má navíc skvělý klavír, fantastickou akustiku a neopakovatelnou atmosféru. Pro mě osobně je to i místo spojené s nezapomenutelnými vzpomínkami na ostravská studentská léta. Takže rozhodování vlastně vůbec nebylo těžké.

Jaké to je vracet se s hotovou deskou na místo jejího zrodu? Mimochodem, vnímáš ve Studiu 1 auru ostravských legend od Věry Špinarové a Marie Rottrové po Jaromíra Nohavicu?

Je to nádherný pocit. Když jsme v létě album natáčeli, strávil jsem ve Studiu 1 celý den za klavírem. Přiznám se, že jsem byl tehdy dost unavený z časového posunu po příletu z Ameriky, takže to bylo místy docela náročné. Ale nakonec všechno dobře dopadlo – alespoň myslím! (smích)… Teď se na stejné místo vracím s hotovou nahrávkou a moc se těším, až hudba, která tu vznikala, znovu ožije před živým publikem. A co se týče té aury: myslím, že některá místa v sobě zkrátka nesou určitou historii a energii. Když si člověk uvědomí, jaké osobnosti tímto studiem prošly, cítí k tomu prostoru ještě větší respekt. Ostrava má neuvěřitelně bohatou hudební tradici a je krásné být, byť jen malou, součástí, jejího pokračování.

Tvé nové album je postavené na českých a amerických koledách. Jak se potkává poetika českých koled se švihem a harmonií americké vánoční klasiky?

Myslím, že se potkávají naprosto přirozeně. České koledy mají v sobě určitou jednoduchost, pokoru a nostalgii. Jsou to melodie, se kterými jsem vyrůstal a které mi okamžitě připomenou dětství a Vánoce doma v Novém Jičíně. Americká vánoční hudba má zase trochu jinou energii, bohatší harmonie a často i jazzový nádech. Pro mě ale nikdy nebylo důležité, odkud která skladba pochází nebo do jakého žánru patří. Vždycky mě zajímalo, co ve mně ta hudba vyvolává a jak ji můžu vyjádřit po svém. A právě o to jsem se na albu snažil. Nechtěl jsem jen přehrát známé melodie, ale otisknout do nich něco ze sebe. Někde uslyšíte klasiku, jinde jazz, improvizaci nebo úplně prostou melodii bez zbytečných ozdob. Právě v té rozmanitosti je podle mě kouzlo celé desky.

Na konzervatoři v Ostravě, na pražské HAMU i na bostonské Berklee jsi vždycky bořil hranice mezi notami a svobodnou improvizací. Máš dnes pocit, že už jsi našel svůj definitivní hudební domov, nebo tě pořád nejvíc baví objevovat nová území?

Myslím, že svůj hudební domov jsem už našel. Zároveň ale doufám, že nikdy nepřestanu objevovat nová území – pro mě totiž jedno nevylučuje druhé. Každá škola, kterou jsem prošel, mi dala něco jiného. Ostravská konzervatoř mi poskytla pevné základy, HAMU mě naučila jít v klasické hudbě ještě více do hloubky a Berklee mi otevřela úplně nové obzory v kompozici, aranžování a celkovém přemýšlení o hudbě. Nejdůležitější však bylo uvědomění, že všechny tyto světy mohou existovat vedle sebe. Dnes už nemám potřebu řešit, jestli hraju klasiku, jazz, romskou hudbu nebo něco úplně jiného. Prostě hraju hudbu, která je mi blízká a ve které se cítím svobodný. A právě svoboda je pro mě v hudbě asi to nejdůležitější. Neznamená to ale, že si můžu dělat úplně cokoliv. Čím více toho člověk umí a čím lépe hudbě rozumí, tím větší svobodu vlastně získává. Svůj vlastní hudební jazyk už tedy mám, ale rozhodně bych nechtěl mít pocit, že jsem řekl všechno. To by byla docela nuda!

Nahrávku se chystáš pustit do světa jen v limitovaném nákladu 500 kusů a nepůjde vůbec do běžných obchodů. Navíc jsi v době návratu vinylů zvolil výhradně CD. Co tě k téhle cestě vedlo – a jak se k desce posluchači dostanou?

Musím přiznat, že vinylové desky mám moc rád a jejich návrat mě těší. Mají své kouzlo, skvělý zvuk a člověk si při jejich poslechu udělá na hudbu trochu víc času. U tohoto alba jsem se ale rozhodl pro CD především z praktických důvodů. Je dostupnější, skladnější a také cenově přijatelnější. V dnešní době, kdy máme prakticky veškerou hudbu na dosah jednoho kliknutí, mi přijde hezké držet v ruce něco skutečného. CD pro mě není jen nosič, ale malá vzpomínka – něco, co si lidé mohou odnést přímo z koncertu s osobním věnováním, darovat někomu blízkému nebo si to po letech znovu vytáhnout z poličky. Nešlo mi ani tak o sběratelskou strategii, spíš jsem chtěl vytvořit něco osobnějšího pro lidi, kteří moji tvorbu sledují a podporují. Každé CD navíc obsahuje kartičku s unikátním kódem ke stažení celého alba ve formátu MP3 do mobilu nebo počítače, takže propojujeme fyzický nosič s digitálním světem. Zájemci si ho mohou objednat na mém webu www.tomaskaco.com nebo koupit na listopadových koncertech, od 6. prosince pak bude dostupné i na všech hlavních streamovacích platformách. Ale kdo ví, třeba se jednou dočkáme i vinylové edice. Rozhodně bych se tomu nebránil!

Předvánoční program máš hodně pestrý – ve Vysokém Mýtě zahraješ svůj „zlatý mix“ klasiky, romské hudby a jazzu, ve Zlíně tě čeká vyprodaný Kongresový sál s Filharmonií Bohuslava Martinů a tvými orchestrálními skladbami For Ludwig, Yours Elise a Stronger Than Yesterday. Jak náročné je přepínat během několika dnů mezi intimním recitálem a velkým symfonickým koncertem?

Tentokrát bude moje české turné trvat deset dní a prakticky každý večer mě čeká jiný program v jiném městě. Když přiletíte z Los Angeles do Česka, trvá nějakou dobu, než se vyrovnáte s časovým posunem a spánkovým deficitem. Já mám pocit, že na to potřebuji minimálně devět dní. Tolik volna ale mít nebudu, takže celých deset dní pojedu především na adrenalinu a kávě! (smích) Právě ta rozmanitost mě ale baví a motivuje. Jeden večer hraju sólový recitál, další den vystupuji se symfonickým orchestrem. Vlastně to ani nevnímám jako přepínání mezi různými světy – pro mě je to pořád jedna hudba, jen pokaždé v jiné podobě. Nejvíc mě na tom těší možnost improvizovat, ať už při recitálu, nebo v mých skladbách s orchestrem. Nikdy totiž dopředu přesně nevím, jak bude konkrétní koncert znít. Vždycky záleží na prostoru, publiku, atmosféře a energii daného okamžiku. Na to se pokaždé těším nejvíc – kam mě ten večer hudba zavede a co společně s posluchači zažijeme.

Zvláštní kapitolou je benefiční koncert ve tvém rodném Novém Jičíně na podporu sbírky na nový klavír pro místní divadlo. Když se vracíš do města, kde jsi začínal na jednom starém pianu v bytě plném sourozenců, a dnes pomáháš dostat špičkový nástroj na tamní pódium, co to s tebou dělá?

Je to pro mě nesmírně osobní záležitost. Když si vzpomenu na naše staré piano doma v Novém Jičíně, na kterém jsem jako malý kluk začínal, nikdy by mě tehdy nenapadlo, kam mě jednou hudba zavede. A dnes mám možnost vrátit se do rodného města a pokusit se udělat něco, co má smysl i pro další generace. Vždycky říkám, že kvalitní hudební nástroj dokáže člověka neuvěřitelně inspirovat. Sám moc dobře vím, jaký je rozdíl mezi tím, když na klavíru jen cvičíte, a když si k němu sednete a on vás svým zvukem doslova vybízí k tvorbě. Mým snem je, aby Beskydské divadlo mělo koncertní křídlo světové úrovně. Nejen pro profesionální umělce, ale především pro mladé talenty z Nového Jičína a okolí – aby zažili ten pocit, kdy si sednou za výjimečný nástroj a třeba právě díky tomu objeví něco, co jim změní život. Moc mě těší, kolik skvělých lidí se do projektu zapojilo: umělci, přátelé i lidé, kteří s hudbou nemají profesně nic společného. Všichni se spojili kvůli jedné myšlence, a to je pro mě možná ještě cennější než samotný klavír. Vím, že nás čeká ještě dlouhá cesta, ale věřím, že když se spojí dostatek lidí, může se i takový sen stát skutečností.

Žiješ mezi Los Angeles a Prahou a teď vydáváš česko-americké vánoční album. Jak budou vypadat letošní Vánoce u vás doma – převáží vůně tradiční české a romské kuchyně z Nového Jičína, nebo kalifornské slunce?

U nás už Vánoce vlastně dávno začaly! Stromeček máme ozdobený už od 1. listopadu, světýlka na domě svítí a všechny dekorace jsou na svých místech. Sváteční atmosféra u nás tedy panuje naplno. Musím ale přiznat, že je to pořád trochu zvláštní pocit. Před domem máte nafukovací sněhuláky, v obýváku nazdobený stromeček, a pak vyjdete ven na procházku v kraťasech a slunečních brýlích. Na tohle jsem si za ty roky v Kalifornii ještě úplně nezvykl. Ale co se dá dělat! Vánoce přece nejsou jen o sněhu a mrazivém počasí. Důležitá je především pohoda, radost, rodina a vánoční duch. A ten je u nás doma přítomný už od prvního listopadu!

Kdybys měl posluchače ostravského rozhlasu pozvat do Studia 1 na nedělní podvečer jednou větou, jaký pocit by sis přál, aby si z vašeho setkání odnesli do začínajícího adventu?

Přál bych si, aby se posluchači prostřednictvím těchto známých melodií alespoň na chvíli vrátili v čase – třeba do svého dětství nebo do okamžiků, kdy pro ně tyto koledy znamenaly pocit bezpečí, teplo domova a lásku těch nejbližších.


Podobné články