Berenika Ovčáčková
Eso v rukávu si Galerie výtvarných umění v Ostravě nechala na závěr oslav 100. výročí otevření Domu umění v Moravské Ostravě. Jde o výstavu Marianne Aue s názvem Návrat domů, která je de facto poslední výstavou otevřenou pro veřejnost v tomto jubilejním roce a je realizovaná v rámci projektu Stopa, jehož logo v podobě vizuální hříčky se stalo spojovníkem všech letošních výstav. Výstava vzešla z úspěšné a vstřícné spolupráce ředitele galerie Jiřího Jůzy na jedné straně a galeristy Zdeňka Sklenáře na straně druhé. Oba jsou zároveň pod výstavou podepsaní jako kurátoři.
Foto: Roman Polášek
Po mimořádném ohlasu v německém Ludwig Museum Koblenz a navazující výstavě v pražské Galerii Zdeněk Sklenář, s omezeným počtem pozvaných, dostala Ostrava jedinečnou příležitost vystavit totožný soubor děl autorky spjaté s naším regionem. A také se toho excelentně zhostila.
Marianne Aue se narodila v Bruntále (německy Freudenthal) v roce 1932. Rodina patřila k německé části obyvatelstva. Její otec byl jistý čas dokonce starostou města. Rodina stačila opustit město ještě před příchodem Rudé armády. Marianně Aue bylo tehdy třináct let. Brzy poté se vydala svou vlastní cestou za uměním.
Cesta ji zavedla do německého Krefeldu, kde se v roce 1949 zapsala na Uměleckoprůmyslovou školu designu. Je víc než pravděpodobné, že ji společenská polarizace, napětí a násilí, které s sebou válka nesla i v zázemí, a to především v oblasti národnostní a politické, přiměla věnovat se výtvarnému umění. Byla to zřejmě jedna z možností, jak se odpoutat od minulosti, včetně destruktivních myšlenek a rodinného stigmatu.
Je potřeba zdůraznit, že předcházející věty se slovy „pravděpodobné“ a „zřejmě“ jsou pouhou domněnkou pisatelky této recenze. Ať už byl důvod k umělecké práci a několikaleté intenzivní tvorbě jakýkoli, Marianne Aue se velmi rychle zařadila do tehdejšího hlavního evropského proudu výtvarného umění. Vrchol její kariéry nastal v 60. letech, aby pak záhy poté, po rychlém a úspěšném startu, také rychle skončil. Za sebou ale zanechala kus plně vyzrálého, umělecky prožitého a nadčasového díla.
Na výstavě Marianny Aue v ostravském Domě umění, uspořádané v malém dolním sále, okamžitě upoutá její fotoportrét v nadživotní velikosti. Ačkoli se měřítko fotografie může zdát příliš odvážné, výrazný portrét autorky vnáší do expozice atmosféru volnosti, svobodomyslnosti a vůně šedesátých let. Navíc zpodobňuje krásnou a sebejistou ženu francouzského typu v jejích nejlepších letech. Je to na první pohled sympatické pojítko s vystavenými díly, pojítko, které mimochodem dokládá emancipaci žen na poli uměleckém.
Vystavená kolekce zahrnuje reliéfy a kresby kombinované s monotypem. Nezkušený divák by neměl v těchto obrazech hledat reálné vyobrazení, příběh nebo pointu. Dílo Marianny Aue patří do zcela jiné kategorie, kde prim hraje konkrétní estetika obrazu, jeho rytmické prvky, kontrast světla a stínu, anebo ladnost plastických povrchů. Geometrie a struktura, světlo a stín – to jsou čtyři hlavní stavební prvky, které zároveň byly alfou a omegou jejího uvažování a směřování. Díky tomu, že se – ať už cíleně, nebo náhodou – ocitla v epicentru evropské poválečné avantgardy, dokázala z ní ve svém díle vytěžit to nejlepší. Což nakonec dokládá její účast na výstavě skupiny ZERO v roce 1963 ve Frankurtu, kde byla jedinou ženou, která se této výstavy zúčastnila.
Jak už bylo řečeno výše, galerijní prostor vyhrazený pro tuto výstavu postavil oba kurátory před úkol, jak dostat počtem rozsáhlý soubor děl „na jeden plac“. Přes omezené prostorové možnosti vytvořili zdařilou, rytmickou, dobře čitelnou a přesvědčivou expozici. Pomohli si pouze jedním panelem, který zhruba uprostřed sál jen lehce rozděluje na dvě části. K tomu, že výstava jako instalace v jednosálovém provedení vyznívá harmonicky a konzistentně, přispělo mimo jiné to, že prezentovaný soubor děl pochází z období jedné dekády, kdy se autorka nacházela na svém uměleckém vrcholu. To je dnes – ze zpětného pohledu a s ohledem na její dobrovolný odchod ze scény – nepopiratelný fakt.
Ačkoli vystavená díla Marianny Aue mohou být pro některé návštěvníky nesrozumitelná, neboť nejsou popisná a nejsou ani pouhým zjednodušením (abstrahováním) reality, o to víc nás vybízejí nechat se unést jejich geometrickou kompozicí a strukturální podstatou. To platí zejména u závěsných reliéfů. Stojí za to všimnout si jemných vibrací světla a stínů spojených s naším pohybem, respektive se změnou našeho úhlu pohledu, který, když nebudeme příliš spěchat, nám nabídne řadu rozmanitých optických sekvencí. Plošné kresby a monotypy naopak zaujmou subtilností a fluidním charakterem čárové kompozice, jejíž nekonečné plynutí jako by bylo autorkou náhle zastaveno a zachyceno do podoby statické kresby.
Cesta domů, zpátky do kraje, kde se člověk narodil a prožil kus svého života, je často klikatá a dlouhá. Výstava Marianny Aue podobným návratem je, a to prostřednictvím jejího díla, nedávno znovuobjeveného a dnes opět oceňovaného.
Společně s výstavou Marianne Aue: Návrat domů byla (bez vernisáže) otevřena komorní výstava s názvem Křehké souznění, která představuje vybraná díla umělců rakouského a německo-židovského okruhu ze sbírek GVUO. Kurátorkou této druhé, právě probíhající výstavy je Renata Skřebská.
Douška na závěr: Pomyslných es letos Galerie výtvarného umění v Ostravě během oslav 100. výročí Domu umění vytáhla mnohem víc. Byl by hřích je nyní, téměř na konci tohoto roku, alespoň nevyjmenovat. Mám na mysli výstavy komorního i o něco většího rozsahu, které samostaně recenzovány nebyly, nicméně jejich realizace zúročila úsilí veřejné instituce, její snahu zaujmout širší publikum a upozornit na svůj sbírkový program a fond. Mezi ně se zařadily výstavy jako Jurečkova sbírka, Bezčasí, Pablo Picasso: Návrat do mezinárodní sbírky, Marcel Duchamp: Uhrančivá krása věčných stránek anebo Alba vzdoru a naděje. Přidaly tak svou jedinečnou stopu do pomyslné stovky.
*
Marianne Aue: Návrat domů. Kurátoři: Jiří Jůza a Zdeněk Sklenář. Výstava je k vidění v Galerii výtvarného umění v Ostravě od 4. listopadu 2026 do 3. ledna 2027.
