Uvědomil jsem si, že není čas ztrácet v životě čas, říká Robert Hejduk

Milan Bátor
Ostravská artrocková stálice Kazachstán přichází po šesti letech s novým studiovým albem Beznadějným. Cesta k němu však byla lemována tragédiemi, které existenci kapely téměř ukončily – v průběhu let navždy odešli básník Jaroslav Žila, zvukař Radim „Mroš“ Vaněk i bubeník Pavel Walas. Kapela se přesto odmítla vzdát. S novou energií, posílenou sestavou a v péči zvukaře Marka Hoblíka dokončila ve studiu Českého rozhlasu Ostrava nahrávku plnou propracovaných aranží, melancholie i katarze. Kytarista, zpěvák a výhradní autor hudby Robert Hejduk v rozhovoru otevřeně mluví o překonávání tvůrčího vzduchoprázdna, konceptu dvou stran desky, odkazu přátel i o tom, proč křest 20. listopadu proběhne právě na prknech Komorní scény Aréna.

Kytarista Robert Hejduk.
Foto: archiv

Navazuje nová deska na vaše předchozí nahrávky, nebo otevírá úplně jinou kapitolu?

Tím časovým rozestupem a všemi okolnostmi je to jiná kapitola, ale pořád je to ten stejný Kazachstán.

Jak těžké bylo po tragických odchodech zvukaře Radima „Mroše“ Vaňka a bubeníka Pavla Walase sebrat síly k restartu a dokončit album ve studiu Českého rozhlasu Ostrava pod vedením Marka Hoblíka?

Velmi těžké. Už tím, že ještě předtím zemřel Jarda Žila. Kapela tehdy ztratila jeden ze svých pilířů a pak přišlo celé to období covidu a vzduchoprázdna. Po odchodu Mroše a Pavla už bylo jasné, že v dané podobě nemáme energii ani motivaci. Jenže jak to u muzikantů bývá, uvědomil jsem si, že není čas ztrácet čas a že nechci skončit v kategorii „zn. končím“, ze které jsme si vždycky dělali legraci. Alan to vnímal stejně. Jednou jsme si to u něj na chalupě vyříkali a zavolali Marcelovi, který s námi kdysi hrál a o němž jsme věděli, že do kapely vnese přesně tu energii, kterou jsme potřebovali.

Co jste chtěli sdělit provokativním názvem Beznadějným?

Ten název se dá číst různě. Jeden ze způsobů je tiché pousmání – jako když o někom řekneme, vlastně v dobrém, že je to beznadějný případ. Určitě nejde o žádný fatální či temný vzkaz, a věřím, že to posluchač po poslechu pochopí. Melancholie ke Kazachstánu neodmyslitelně patří, ale negativita rozhodně ne.

Co je hlavní výpovědí alba? Jaká témata na nahrávce rezonují?

Deska má pomyslné dvě strany. Na straně A jsou skladby, které dohromady tvoří sevřený celek – my máme koncepce rádi. Když Jakub Klein napsal první text, postupně to do sebe začalo zapadat a řekli jsme si, že popíšeme vztahový oblouk o čtyřech dějstvích. Fáze, které člověk v životě může a nemusí zažít; každý trochu jinak, a přitom vlastně stejně. Na straně B jsou dvě věci s Jarynovými texty: jedna z vůbec prvních věcí, kterou jsme s Jardou udělali (Paprsky), a pak naopak poslední zhudebněná, Báseň ve sněhu. Tím se celý ten kruh symbolicky uzavřel.

Bylo pro tebe snadné najít cestu, kde se tvoje hudba protnula s poetickým světem zesnulého Jaroslava Žily a novými texty Jakuba Kleina?

S Kubou Kleinem se znám od dob naší první kapely The Pych. Celou dobu se navzájem sledujeme a mluvíme spolu o všem, co tvoříme. Kuba znal Kazachstán od samého začátku a já zase velmi dobře znal jeho věci. Nemuseli jsme si složitě vysvětlovat, o čem to celé je. Za ty roky jsme spolu strávili spoustu času debatami a dokážeme si na rovinu říct, kudy cesta nevede. V tom je to hodně podobné jako dřív s Jardou Žilou – zásadní je mít vzájemnou a upřímnou kritickou reflexi. Takže to byla v podstatě přirozená a logická volba.

Jak velkou roli hraje na desce instrumentální pestrost? Jakým způsobem se do zvuku promítly etnické nástroje nebo hostující dechy?

Na desce se podílelo sedmnáct muzikantů, což je náš rekord. Zčásti to bylo dané okolnostmi a dlouhým vývojem, ale především přístupem: když hraješ naživo, v pěti lidech to odehraješ taky, ale proč to ve studiu neudělat pestřejší a barevnější? Tohle nás ohromně baví. Jsem vděčný, že se na našich nahrávkách za ty roky s chutí vystřídalo tolik přátel a skvělých hudebníků. Na etnické nástroje je u nás expertem Alan, který skladbám dodává další zvukový rozměr. Všem hostům patří velký dík za to, s jakou nezištností a invencí do toho šli.

Jak se během těch náročných let proměnila vaše vnitřní chemie a jak zvuk posunuli nový bubeník Petr Konečný, staronový baskytarista Marcel Foltas a hostující zpěvačka Kateřina Zajícová?

V této sestavě teď hrajeme druhým rokem, ale kromě Petra na bicí je to vlastně parta z doby před více než deseti lety. A to bylo skvělé období. Mám velkou radost, že se vrátil Marcel i klávesista Dalibor Dymáček, a že si nás našel vynikající bubeník Petr Konečný. Vnímám, že se zvukem vracíme k přímočařejšímu rockovému vyznění – oba kluci i Kateřina to táhnou přesně tímto směrem, z čehož mám radost. Myslím, že to výrazně ovlivní hlavně naše budoucí věci. A co nás drží pohromadě? Čistá radost z hraní a vědomí, že si toho dnes vážíme mnohem víc než dřív.

Působíš také jako středoškolský pedagog. Promítá se každodenní kontakt s mladou generací do tvého tvůrčího myšlení v Kazachstánu?

Upřímně si myslím, že nepromítá – nebo o tom alespoň nevím. Já si totiž pořád naivně myslel, že k té mladé generaci patřím taky. Nedávno mě docela překvapilo, když jsem zjistil, kolik mi vlastně je. (smích)

Nedávno jsme se potkali v Polsku na koncertě Jona Andersona. Jak na tebe zapůsobil? Patří k tvým celoživotním progrockovým vzorům?

Když vynechám samotné Yes, kteří jsou pro mě samozřejmě naprosto zásadní, Jon je neuvěřitelný úkaz. Vždycky působí neobyčejně pozitivně, má v sobě andělský hlas a věčnou jiskru v očích. Bývám hodně ostražitý vůči všem ezoterickým věcem, ale jemu to bezvýhradně věřím. Pokaždé je to čirá radost. V Polsku to byl nádherný večer a playlist sestavený jako na přání. Ostatně jeho přístup byl vidět už dříve v Brně, kam na turné vyrazil se studenty hudební školy. To mluví za vše.

Vydáváte novinku Beznadějným čistě z vnitřní potřeby a katarze po všem prožitém, nebo s napětím čekáte, jak ji přijme publikum a kritika?

Reakce posluchačů i kritiky mě samozřejmě zajímají a budu je vnímat citlivě. Ale to nejpodstatnější se odehrává teď: fungujeme jako normální fungující kapela. Scházíme se na zkouškách, točíme ve studiu, zajdeme spolu na pivo, společně tvoříme a baví nás to. To je momentálně nejcennější a doufám, že nám to vydrží.

Proč padla volba uspořádat slavnostní křest zrovna v Komorní scéně Aréna a co tam návštěvníky 20. listopadu čeká?

Křest vnímáme jako jiný typ koncertu než běžné klubové hraní. Je to slavnostnější setkání, možnost zastavit se u sklenky, v podstatě divadelní premiéra. Tak proč ne právě v divadle? V intimním prostoru Arény představíme materiál v plné síle a s gradující atmosférou.

Vyrazíte s albem na souvislé turné, nebo zůstane spíše u výběrových koncertů?

Klasické ucelené turné teď neplánujeme. Oslovujeme letní festivaly a hledáme vhodné příležitosti. Poslední měsíce jsme veškerou energii věnovali dotažení nahrávky, živá vystoupení budou přirozeně následovat.


Podobné články