Jana Jochim
Foto: Nakladatelství Pointa
Námět románu, tedy osud šestice kamarádek ze střední školy vyprávěný prostřednictvím skupinových i individuálních chatů, se jeví jako příhodný způsob, jak univerzálněji postihnout osud žen z generace mileniálů. Digitální prostor a texty zpráv nabývají na důležitosti v životě každého z nás, ovšem mileniálové, tedy dnešní třicátníci až čtyřicátníci, jsou první generací, kterou zásadně formoval internet. Vyprávění formou koláže digitálních otisků dlouholetého přátelství ženského kolektivu se tak nabízí jako skvělá možnost, jak takové osudy sledovat.
Knihu po autorčině krátkém úvodu otevírá vyčerpávající kapitola, která schematicky popisuje jednotlivé postavy – Báru, Sofii, Helenu, Moniku, Anetu a Evelínu. V medailoncích, jež z nějakého nevysvětlitelného důvodu obsahují kromě povahových rysů i oblíbený odstín řasenky jednotlivých postav, jsou naznačeny víceméně všechny povahové rysy kamarádek, a tak čtenář může zůstat během celého románu spolehlivě nepřekvapen. Psychologická plochost, která je z těchto úvodních portrétů cítit, se do konce knihy nijak výrazněji neprohloubí.
V centru románu stojí Evelína, která slouží jako perspektiva celého vyprávění: „Moje potřeba mít ve věcech pořádek a logiku, nazývat je pravými jmény, ze mě dělá sběratelku našich příběhů, které skládám do mozaiky. Jsem ta, která si pamatuje všechna důležitá data, čísla, sliby i křivdy, a nakonec všechny tyto vzpomínky dokážu pojmenovat.“ Pásmo Evelíny jako vypravěčky dodává na počátku románu kontext. Po druhé kapitole je vyprávění už jen na úryvcích chatu skupiny jako celku, který místy doplňují individuální chatové dialogy Evelíny s některou z kamarádek.
Tato mozaika plná slepých míst přináší osvěžující možnosti interpretace a momenty nedůvěry i občasných pomluv uvnitř party. Kusá perspektiva a celkový rámec knihy vytvořily dobrý základ pro zajímavé dílo, další budování už ovšem tak úspěšné nebylo.
Vyprávění formou zpráv nabízí možnost budování charakterů postav nejen skrze náčrty jejich charakterových rysů (které jsou místy ilustrovány rozhodnutími, hodnotovými hierarchiemi a způsoby uvažování), ale ještě lépe skrze charakteristický individuální vyjadřovací styl. Bohužel tuto možnost autorka nevyužila. Neodlišitelnost jazykového projevu jednotlivých postav, prostá jakýchkoliv individualizovaných obratů či osobitého slovníku, zničila skvělou příležitost si postavy lépe zapamatovat či je od sebe odlišit jinak než jen na základě jména „pisatelky“ dané zprávy.
Jazyk románu, který se pokouší být neformální, uvolněný a autentický, vyznívá spíše slabě. Místy, která se nacházejí především v první polovině románu, se text skutečně podobá zprávám mezi kamarádkami, v průběhu dalšího čtení ale takových míst ubývá a narůstá výskyt až směšně bezchybných, školácky spisovných shod přísudku s podmětem: „No to ani nemluvím, kdyby ta děcka byla tři.“ Takové formulace se vyloženě rozcházejí s hovorovou podobou jazyka, který používáme v neformální komunikaci s blízkými. Striktní spisovnost, kterou občas naruší obrazná pojmenování, střízlivé nadávky nebo jemně lechtivé pasáže, bohužel nenarušilo ani regionální zakotvení románu. I přesto, že na čtenáře občas přátelsky zamávají ostravské či jiné regionální reálie, text postrádá regionalismy či nářeční prvky. A to je vzhledem k typické moravskoslezské variantě češtiny velká škoda.
To, co román přiblížilo autentičnosti fungování ženské party, je odlišná intenzita komunikace některých postav ve skupinovém chatu a nekonečné, často neúspěšné plánování offline setkání. S přibývajícími dětmi, stěhováním do zahraničí a podobnými peripetiemi se v partě setkává v partě víceméně každý. Opačnou tendenci měla bohužel okatá reklamní sdělení, která bývají „ukrytá“ ve zprávách, hlavně těch Evelíniných. Román byl publikován prostřednictvím crowdfundingového mechanismu nakladatelství Pointa, a proto je v pořádku, že existují sponzoři jejího vydání. Co ovšem z literárního pohledu v pořádku není, je neohrabaná reklama v samotném textu knihy, což dílu ubírá na přesvědčivosti.
Co se tematického obsahu týče, autorka proklamuje syrový vhled do ženského života po dvacítce bez filtrů. Každý má práh syrovosti jinde, k otevřené komunikaci v knize skutečně dochází v rovině zdraví, těhotenství, mateřství a některých emočních prožitků. Je ovšem smutné a možná až problematické, že životy všech šesti postav se z většiny točí kolem jejich romantických vztahů, problémů s manžely a dětí. Samozřejmě že role matky a manželky je pro mnohé ženy tím nejdůležitějším prvkem identity, v knize ale zoufale chybí reprezentace témat prostých mužů, což ale přiznává vypravěčka Evelína v první kapitole: „Doteď nechápeme, co jsme ve škole stále řešily a rozebíraly. Vlastně to víme. Kluky a vztahy. Později sex. To je asi jediné, co se dá rozebírat pořád dokola a nikdy není dostatečně rozebráno.“ Pokud si však čtenář v tomto spektru každodennosti v literatuře libuje, v knize si určitě přijde na své.
Během četby se dostává hojné reprezentace genderově stereotypní podobě ženy jako matky v domácnosti, která se stará o svého muže a dbá na pořádek. Pořádkumilovné matky Bára a Evelína, které si na svou pozici navzájem často stěžují, jsou sice konfrontovány se vztahem Heleny s Japoncem Jamesem, který s obdivem dívčí party umí umýt okna, ovšem takový muž je v knize výjimečnou, exotickou záležitostí. Do genderových stereotypů se ale zaklínají i ženské postavy samy, a to nejen věčným stěžováním si na muže, ale také formulacemi jako Bářino hledání informací v časopisech: „Teď jsem si přečetla články v časopise a myslím si, že tam to tak nějak všechno je.“, nebo Heleninou generalizací, která se ve skupině setkala s všeobecným souhlasem: „My ženské máme úžasnou moc. Uběhne pár dní a zapomeneme na to, co bylo špatně. Začneme vzpomínat jen na to hezké a pak to bolí.“ Pomyslnou korunu tomu dodává následující Helenino prohlášení: „Mimochodem žena a muž nemůžou být přátelé. Prokázali to vědci.“
Je otázka, jestli se skutečně konverzace žen mezi dvacítkou a třicítkou podobají tomu, jak je zobrazuje román Pipinky. Někdy určitě ano. Nedá se říci, že by byla Veronika Foltýnová ve svém záměru vyloženě neúspěšná – podařilo se jí popsat určitý druh zkušenosti a složit hold pevným přátelským vazbám a podpůrnému systému, které mezi sebou ženy mohou mít. Konkrétní realizace originálního a dobrého nápadu, jenž stál na počátku tohoto románu, je ale spíše literárním pokusem.
*
Veronika Foltýnová: Pipinky. 160 stran. Vydalo nakladatelství Pointa v roce 2026.
