Berenika Ovčáčková
Foto: Aleš Honus
Kurátor výstavy Martin Pavlíček dlouhodobě spolupracuje na internetové databázi Sochy a města, kde se svými kolegy a kolegyněmi společně mapuje a důkladně zpracovává jednotlivá díla, která vznikla právě a jen pro veřejný prostor. Hotových je sedm tisíc položek, další tisíce čekají na zpracování. Celkem by databáze měla pojmout dvacet čtyři tisíc odborně prověřených děl. Projekt vznikl na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice (UPCE) ve spolupráci s VŠCHT v Praze.
V roce 2020 tým seskupený kolem tohoto výzkumného projektu dokonce vydal obsáhlou publikaci s názvem Sochy a města – Morava s podtitulem Výtvarné umění ve veřejném prostoru 1945 – 1989. Za impulsem k této činnosti ovšem stála aktivita sochaře Pavla Karouse a filmařky Rozálie Kohoutové, kteří svým dokumentem Vetřelci a volavky odvysílaným už v roce 2008 upozornili na postupující zanedbávání, chátrání a ničení uměleckých děl ve veřejném prostoru a vyzvali odbornou veřejnost, obce a samosprávy k jejich záchraně a ochraně. Občané nejen z Opavy ale i z přilehlého okolí mají nyní unikátní příležitost si zblízka prohlédnout některá významná díla nebo alespoň dochované modely zaniklých děl.
Vejde-li návštěvník do Domu umění, otevře se před ním atrium s horním světlem a obvodovou chodbou (původně se zde nacházela Rajská zahrada, která byla součástí bývalého Dominikánského kláštera). Zde začíná první část výstavy, která pak pokračuje v prvním a druhém patře galerie. Do přízemí kurátor vybral díla velká až nadměrná, středně velká a menší, a to jak do volného prostoru, tak na zeď.
V samotném atriu rozhodně triumfuje socha Jiřího Babíčka s názvem Vítězství (1964-1965) v podobě nahé mužské postavy s rukama pozdviženýma k modlitbě či díkůvzdání ve stylu starověkých orantů. Socha se po ukončení výstavy vrátí do městského depozitáře Nového Jičína. Vedle této monumentální sochy, jejíž osud byl stejně tak dobrodružný jako tragikomický (lze se dočíst přímo v expozici), leží torzo reliéfu od stejného autora pro venkovní čelní stěnu kdysi ostravského Tuzexu. Celek se bohužel nezachoval. Název tohoto díla zní Střelci na královnu a jeho zvláštní literární tón dal proto název celé výstavě. Fragmenty reliéfu byly dokonce použity pro vizuál výstavy. Jeho původní podobu si můžeme prohlédnout na popisce. Informativní popisky byly vytvořeny ke každému dílu a kromě textu o díle a jeho autorovi obsahují někdy i dobovou fotografii pro lepší představu o realizované zakázce v jejím původním vzhledu na původním místě.
V atriu se mimo jiné nachází i pozoruhodná socha Vladislava Gajdy a Jana Gajdy s názvem Školačka (1982-1985) vytvořená v realisticky jednoduchém, čistém a zároveň oduševnělém stylu. Pojetím formy připomíná období tzv. sorely, ale daleko pravděpodobněji se její tvůrci odkazují na sociální civilismus druhé až třetí dekády 20. století. Naopak socha Hornický učeň (1952-1953) Karla Vávry stojící opodál je typickou ukázkou socialistického realismu (sorely), navíc řemeslně dobře zvládnutou.
V expozici v přízemí upoutají pozornost monumentální díla v okružní chodbě, např. Abstraktní reliéf (1972) od Miloše Zvěřiny, vytvořený pro pivovar v Nošovicích, ale v současné době – mimo trvání výstavy – uklizený do skladiště, anebo trojice dřevěných reliéfů Jindřicha Wielguse s názvem Tanec (1974), odkazující se k folkloru, které na poslední chvíli zachránila bývalá starostka Hrabyně před zničením a dnes jsou součástí společenského sálu kulturního domu tamtéž. A konečně (Země)koule (1971) Otta Ciencialy, dílo v intencích neokonstruktivismu, které bylo v současné době odstraněno z veřejného prostoru kvůli demolici obchodního domu Slezanka v Opavě a svůj domov má prozatím v depozitáři města Opavy. Fakt, že dílo bylo součástí veřejného prostoru, je na něm patrný v podobě tagů a neslušného znaku na podstavci, příznačného pro české prostředí. Pokud by se mělo dílo zrestaurovat, nevím, zda bych se klonila k tomu, zbavit ho těchto „podpisů“ ignorantských spoluobčanů, anebo je naopak ponechat a přiznat tak úděl a dopady na dílo vydaného všanc vandalům.
V přízemí je ještě jedna socha, kterou nelze nezmínit. Jedná se o vynikající dílo Vratislava Žídka s názvem Torzo (1967), které odráží vliv mooreovské nové figurace. Jde o abstrahované ženské tělo. Dílo bylo určeno pro vestibul Domu kultury v Orlové a je dodnes v jeho majetku a péči. Vliv anglického sochaře Henryho Moora na české sochaře byl v 60. letech minulého století velký, stejně jako jejich zájem a obdiv. Cestu za tímto věhlasným sochařem osobně podniknul jak Vladislav Gajda, tak i Jiří Babíček. V letech politického uvolnění, těsně před obsazením Československa vojsky Varšavské smlouvy, sovětskou kolonizací a husákovskou normalizací, to ještě šlo.
Cestou do prvního patra návštěvník mine plastiku Vladimíra Preclíka pro opavskou Galenu (dnes TEVA). Ještě je potřeba zmínit, že na výstavě nejsou jen informativní texty ke každému dílu, ale také větší panely s texty o materiálech, které byly pro zakázky do veřejného prostoru obvyklé. Jde o kámen, dřevo, kov, sklo a textilie, jako byly gobelíny a díla vytvořená u nás patentovanou technikou art protis. V interiéru se také uplatňovala nástěnná malba a mozaika. V patře nechybí ani ukázka šamotu v podobě dvou děl Jiřího Myszaka, ostravského sochaře původem z Terezína, který upadl do nemilosti, když po roce 1968 nepodepsal souhlas se vstupem sovětských vojsk.
Před výčtem jmen dalších autorů zastoupených na výstavě, zmíním ještě jméno Kurta Gebauera, který je autorem Utíkající dívky (1975-1977) před opavským Domem umění. Na výstavě je zastoupen přípravným modelem k tomuto dílu a ještě plastikou Nevěsta (1979-1980), někdy též zvanou Lidická dívka, protože vznikla jako pomník obětem II. světové války, avšak byla objednána pro obřadní síň ve frýdeckém zámku. Proč, to už raději neprozradím, možná tak bude pro některé čtenáře o to větší důvod k návštěvě výstavy.
Zajímavých historek vážících se k dílům určených pro veřejný prostor objeví návštěvníci dost. A určitě poučná bude i sekce s názvem Ideologie v posledním druhém patře s bustou Stalina a drobnými modely k sochám Rudoarmějce, Revolucionáře, Milicionáře, včetně reliéfu Dobytí Reichstagu od Antonína Ivanského, který se po druhé světové válce stal „aktivním prorežimním umělcem, pracujícím v duchu socialistického realismu“. Po normalizaci se také stal „šedou eminencí výtvarného života v Ostravě a ze své pozice komplikoval život řadě nadanějších a svobodomyslnějších umělců. Za to byl v roce 1975 odměněn titulem zasloužilý umělec, roku 1980 pak získal Řád práce.“ (citace jsou použity z popisku)
Na závěr zbývá doplnit slíbená jména ostatních autorů zastoupených na této výstavě: Konrád Babraj, Jiří Beránek, Svatoslav Böhm, Jaroslav Brož, Lumír Čmerda, Jiří Dostál, Antonín Drobník, Jiří Fusek, Josef Istler, Václav Kábrt (a Rudolf Spáčil), Josef Kadlčík, Jan Koblasa, Vladimír Kýn, Jaroslava Lukešová, Zdeněk Němeček, Eduard Ovčáček, Rudolf Prokop, Zdeněk Přikryl, Jaroslav Přindiš, Martin Sladký, Dagmar Sochorová, Věra Tošenovská, Václav Uruba, Jan Václavík, František Vízner, Miloš Zet. Jak se píše v úvodním textu k výstavě, mnohá díla – a bylo jich tisíce – „zanikla, další jsou ve špatném stavu, zůstávají nepovšimnuta nebo nepochopena. Přitom, jak ukazuje i tato výstava, jde mnohdy o vynikající práce výrazných výtvarných kvalit.“
Kdokoli, komu není osud uměleckých děl ve veřejném prostoru lhostejný, se může aktivně zasazovat o jejich respektování, péči a ochranu (s výjimkou soch a bust diktátorů a jim oddaným ideologů, kterým zmizet v depozitáři popravu patří).
Nemusí chodit daleko; úplně postačí, když se porozhlédne po okolí místa, kde právě žije. Bližší informace ohledně toho kterého díla získá na webu, v kontaktech anebo přímo v databázi Sochy a města.
*
Střelci na královnu (Umění ve veřejném prostoru Moravskoslezského kraje z let 1948–1989). Kolektivní výstava. Kurátor: Martin Pavlíček. Výstava je k vidění v Domě umění v Opavě až do 13. září 2026