Divadelní festival Bez hranic přinesl velkou dávku emocí a rozdal ceny

Letošní ročník festivalu přivezl 22 inscenací z různých koutů Česka a Polska, včetně jedné inscenace z amerického Chicaga. Návštěvníci festivalu mohli po dobu devíti dní přecházet po obou stranách Těšínů aniž by poznali, kde končí a kde začíná hranice jednoho či druhého státu. Pětatřicetiletý festival Bez hranic však pamatuje doby, kdy se ještě jmenoval Na hranici a místní občané si hranice každodenně uvědomovali. Historicky první ročník festivalu, který se konal v květnu 1990, byl věnován hrám Václava Havla a v následujících ročnících pak hodnotám, které symbol Václava Havla naplňuje – tedy vzájemné solidaritě se společensko-demokratickým přesahem.

Téma Havel propojovalo i 35. ročník – jak v rámci doprovodného programu, kdy došlo k česko-polské diskuzi „Havel 90“ u příležitosti nedožitých 90. narozenin Václava Havla, tak i přímo na jevišti prostřednictvím představení Národního divadla – Laterny Magiky Perpetuum Havel. Dalším výrazným dramaturgickým motivem festivalu byla síla ženy v jejích nejrůznějších podobách – síla v křehkosti, ale i síla emancipace, síla postavit se většinové společnosti, bořit mýty a překonávat hranice.

V neposlední řadě byla velká část festivalu věnována bezbřehé fantazii dětského diváka. Děti si tak mohly vychutnat zábavné a často interaktivní inscenace, plné různorodých loutek, imaginativních světů, barev a proměnlivostí, originálních animací, které k nim doputovaly z různých polských i českých měst. A pokud by si chtěl některý z návštěvníků festivalu od divadla odpočinout, organizátoři nabídli v rámci doprovodného programu mnohé výstavy, jak interiérové, tak plenérové. V obou Těšínech mohli návštěvníci rovněž hledat QR kódy a soutěžit o ceny. Závěrečný koncert polské oceňované zpěvačky Kasii Lins, kde představila těšíňákům své album Obywatelka K. L., byl příjemným zpestřením a potěšil všechny fanoušky alternativního popu.

Ke dvěma hlavním organizátorům festivalu, kterými je Solidarność polsko-czesko-słowacka a spolek Člověk na hranic se letos připojilo i Těšínské divadlo, které poskytlo nejen kompletní prostory svého divadla, ale do dramaturgického výběru přispělo i výběrem inscenací všech svých čtyř scén – tedy České scény, Polské scény, loutkové scény Bajka a nově vzniklého studia TDKC (Těšínské divadelní a kulturní centrum), jež propojuje divadlo s dalšími možnými kulturními aspekty.

Z inscenace Família. (Foto: Miroslav Pawelek)

A hned začátek festivalu patřil premiéře České scény Těšínského divadla, která uvedla rodinnou komedii Famílie z pera současného amerického dramatika Joe DiPietra v režii Romana Meluzína. Humorná konverzačka, vypovídající o nelehkém soužití nejstarší generace s vnukem reprezentující generaci se zcela odlišnými životními preferencemi, se odehrává prakticky celou dobu na jednom gauči. Od dramaturgicky poměrně náročného a kvalitního festivalu bych sice čekal méně rozpačité představení na úvod a rozhodně s výraznějšími ambicemi, které by potěšilo i náročnějšího diváka, ale domácí publikum jistě od svých oblíbených herců dostalo to, co od nich i očekávalo. Více si přečtěte zde.

Z inscenace Kobieta samotna. (Foto: Karolina Jóźwiak)

Ovšem hned další den mohlo být bezvýhradně potěšeno i oko diváka více ambiciózního a prahnoucího i po netušených hloubkách. Až z varšavského divadla Teatr Powszechny dorazila do prostor těšínského divadla Adama Mickiewicze inscenace Kobieta samotna (Osamělá žena). Na minimalistické scéně vynikly skvělé výkony herců a zejména uchvátila představitelka hlavní role Ireny, herečka Anna Ilczuk. Jestliže si ještě mnozí z nás pamatují stejnojmenný film Agnieszky Holland z roku 1981, tak inscenace v režii oceňované Anna Smolar zachází až do současnosti. Tragická hlavní hrdinka Irena, matka samoživitelka, žijící v neutěšených sociálních poměrech, již neřeší problémy socialistického státu 80. let, ale potýká se s drsnou kapitalistickou současností, plnou vyprázdněných hesel o vzájemné solidaritě a pomoci. Za vstřícnými úsměvy se však skrývá buď přetvářka, nebo lhostejnost a naprostá apatie k problémům člověka níže postaveného na žebříčku sociálních hodnot. A nezmění to ani zdánlivě dobročinná sbírka rodičů na sociální potřeby matky samoživitelky Ireny. Představení graduje v momentě, kdy Irena čelí sociální vyloučenosti, genderovým stereotypům, manipulaci i ztrátě lidské důstojnosti. Závěrečná absurdní a groteskně pojatá situace podtrhuje naprostou bezmoc hlavní hrdinky a stává se tak účinným nástrojem kritiky současné vyprázdněné společnosti.

Z inscenace Bouře. (Foto: Darek Dudziak)

Závěr dne patřil venkovnímu představení Shakespearovy Bouře, kterou ztvárnili performeři z poznaňského divadla Teatr Biuro Podróży. Patří již k dobré tradici festivalu, že každý rok nabídne divákům alespoň jednu možnost zhlédnout představení v krásných exteriérech samotného Cieszyna. Loni to byl biblický Jób na zámeckém návrší, letos Shakespearova Bouře přímo na rynku v Cieszyně. Performeři za pomocí přesuvných kulis a dekorací ztvárnili přímo na náměstí ztroskotání lodi. A posléze měli diváci možnost vidět různé artistní prvky a herectví jdoucí až na dřeň možností. Performeři si vystačili se svou výraznou mimikou a gestikulací a zejména velkým důrazem na pohyb. Velmi dobře si poradili i se živly jako voda a oheň, jež zapojili do představení. A pomineme li několik málo aktualizací (např. hrající jukebox), lze si představit, že právě takto mohli Bouři Williama Shakespeara v královských zahradách vidět i alžbětinští diváci ze 17. století.

Z představení Baśń o trzech konikach. (Foto: Darek Dudziak)

O děti bylo rovněž postaráno a patřil jim zejména dopolední festivalový program, kdy se představily především loutkové scény z Česka i Polska. Nejmenší diváci si mohli užít například Baśń o trzech konikach (Pohádka o třech konících) Teatru Animacji z Poznaně. Obdivovat tak mohli nejen nádhernou animaci inspirovanou lidovými motivy, ale i příjemný hudební doprovod. Až z Gdaňsku, konkrétně z Teatru Miniatury, dorazili tvůrci dalšího představení, tentokrát zaměřené na starší děti. Inscenace Bibuła w tapczanie seznamuje školáky s 80. lety v Polsku. Srozumitelným způsobem je provedou dva dělníci z loděnic a možná narazí i na dvě zásadní postavy polských dějin – Wałęsu a Jaruzelského. Divadelníci skvělým způsobem seznamují nejmenší diváky s polskou nejnovější historií a nenásilnou formou je tak vzdělávají, aniž by o tom děti samotné věděly.

Z inscenace Bibuła w tapczanie. (Foto: Darek Dudziak)

O český program pro děti se postaralo brněnské Divadlo Polárka, které přivezlo loutkové představení Grandhotel pocitů a předškolním dětem tak názorně ukázalo, jak se dá správně pracovat se svými pocity. Pražské divadlo Buchty a loutky přivezlo maňáskové představení, groteskní příběh Punch a Judy. A rovněž z Prahy dorazila inscenace Hloupý Honza není blbý, tentokrát z nedávno vzniklého Divadla MáMe. Stačí několik kartonových krabic, velká dávka dětské fantazie a také špetka odvahy. Malí diváci se mohli do představení zapojit a postupně tak objevit, že zdánlivá hloupost bývá mnohdy pouze převlečená jinakost, a ta se přece cení. A cení se natolik, že Hloupý Honza společně s inscenací Bibuła w tapczanie získali cenu poroty s odůvodněním, že obě inscenace dokázaly přimět dětské diváky k aktivnímu zapojení.

Z představení Hloupý Honza není blbý. (Foto: Darek Dudziak)

Na dětském programu se podílela i divadla z Moravskoslezského kraje. Loutkovou scénu Těšínského divadla Bajka reprezentovala Divoženka, o které jsme psali zde. Ostravské Divadlo loutek se představilo inscenací Jonáááš ze slovenské tvůrčí dílny uskupení Odivo, přečíst si můžete zde.

Domácí scénu, tedy Těšínské divadlo, kromě Bajky a České scény reprezentovala rovněž Polská scéna, a to prostřednictvím svých dvou inscenací. Festivaloví diváci tak mohli zavítat na polské Wesele (Veselku), tedy klasiku z péra Wyspiańského, a omrknout, jak to mohlo vypadat na svatební veselici na polské vsi začátkem 20. století. Na závěr festivalu předvedla Polská scéna rovněž dramatizaci knižní předlohy úspěšného románu Karin Lednické Krzywy kościół (Šikmý kostel). Součástí představení bylo i setkání se samotnou autorkou předlohy. Premiéře interaktivní inscenace Všechny báječný věci z produkce Těšínského divadelního a kulturní centra, tedy nové čtvrté scény Těšínského divadla, se kterou si úctyhodně poradila herečka Katarzyna Kluz, jsme věnovali samostatnou recenzi (zde)

Z představení Senzibil: Temná stránka Jeseníků. (Foto: Miroslav Pawelek)

Kromě dramatizace románu Karin Lednické mohli diváci na festivalu vidět i dramatizací románu další současné české autorky, Markéty Pilátové. Pod titulem Senzibil: Temná strana Jeseníků zinscenoval režisér Petr Mančal v Divadle Šumperk mysteriózní román a prvky nadpřirozena, tajemna, neprostupné temnoty, ale i humoru, což mohli diváci objevovat i přímo na jevišti. Sice by se chtělo říci – dost bylo Sudet –  ale mysteriózně ďábelské Jeseníky dávají možnost vytěžit toto téma ještě z jiné strany, byť opět se budeme dloubat v historii. Režisér Mančal, který stál i za výpravou, nabídl i zajímavou scénografii, členěnou horizontálně. Děj, jenž se odehrával v několika časových rovinách, jakož i v samotné mysli hlavní postavy, tak mohl být pro diváka snadno uchopitelný, především díky scénografii. Režisérovi se podařilo navodit tu správnou mysteriózní atmosféru. Škoda jen nedotaženého závěru. Poslední třetina představení již zaostávala před výrazným úvodem. Jakoby tvůrcům došly ty správné intence a závěr raději urychlili. Nicméně Jan Hönig a jeho ztělesněné zlo na jevišti mi z mysli ještě nějakou dobu nevymizí.

Petr Panzenberger v představení Perníkář. (Foto: Miroslav Pawelek)

To, že je ostravský Perníkář Studia G vděčným titulem pro divadelní festivaly, je jasné. Výrazný herec, téměř nulová výprava, silný příběh a nevelké náklady pro pořadatele. Festival Bez hranic po něm sáhl rovněž a udělal dobře. Příběh o Romanovi, který bral drogy a přežil, aby divákům povyprávěl svůj příběh, se totiž mnohdy dějově ocitá přímo v Těšíně či nedalekém Třinci. One man show Petra Panzenbergera, která herce dovedla až k zisku Ceny Jantar a Ceny Thálie, tak mohla být pro místní ještě barvitější. Devadesátky zde totiž byly ještě divočejší, než jinde, a místa, o kterých se děj Romanova příběhu opírá, jsou velmi úzce spjata právě s Těšínem. Ke všem svým cenám, které již Perníkář získal, si tak může nyní přidat další – těšínskou Zlomenou závoru.

Z představení Kurt a Sid. (Foto: Darek Dudziak)

Pohled na mnohem známější feťáky nabídla pražská Malostranská beseda, která divákům zprostředkovala fiktivní setkání rockových legend Kurta Cobaina a Sida Viciouse v režii Pavla Košatky. Kurt a Sid, to je místy vtipná, ale většinou drásavá a temná hra, jež si pohrává zejména s emocemi diváků. Ostraváci ji mohli vidět na letošním festivalu Dream Factory. Herci Tomáš Dalecký a Daniel Kadlec předvedli intenzivní výkony a především díky nim patří Kurt a Sid k tomu lepšímu, co letošní festival z českého repertoáru přinesl.

Festival přivezl kromě oceňovaných inscenací rovněž herecké legendy, a tou nejblyštivější byl v letošním roce polský divadelní a filmový herec Jan Peszek, který byl představen veřejnosti v rámci představení Sztuka wywiadu (Umění rozhovoru) varšavského divadla Teatr Polonia. Jan Peszek měl z čeho čerpat, jelikož ke svým osmdesátým narozeninám dostal nadělenou roli, kde vytvořil postavu velikého herce, který dává novinářce souhlas k poslednímu rozhovoru. Nemůže být nic patetičtějšího a nafouknutějšího než vzpomínání starého herce. Peszek však diváky přesvědčuje o opaku, předvádí energickou estrádu, plnou rozmarů ale i důvtipu a vůbec všeho, co nabízí život samotný. Herec na minimalistické scéně a černém pozadí dostává prostor svými citáty provokovat i usměrňovat a divák jen stěží pozná, co je autorská intence a co jsou propůjčené texty světových dramatiků.

Poprvé v historii 35 letého festivalu dostalo prostor i mimoevropské divadlo. Až z Chicaga přijeli herci divadelního souboru Trap Door Theatre. Soubor vznikl roku 1990, tehdy ještě jako evropské zájezdové divadlo se zastávkami ve Švédsku, Německu, Polsku a Francii. Usadil se až o čtyři roky později právě v americkém Chicagu, ale do dnešních dnů zůstal věrný evropské dramatice, ke které však přidal i vlastí experimentální tvorbu. Těšínští diváci mohli vidět představení The martyrdom of Peter Ohey (Umučení Petra Oheye), pozapomenuté dílo předního polského dramatika Sławomira Mrożka z roku 1959, jež má blízko k absurdnímu dramatu se silnými existenciálními motivy. Chicagský herecký soubor přidal navíc cirkusové ztvárnění. Největším přínosem pro středoevropského diváka však bylo zpestření festivalu o špetku exotičnosti.

Z představení The martyrdom of Peter Ohey. (Foto: Darek Dudziak)

Národní divadlo v Praze i letos vyslalo na festival svého zástupce a i letos mohli diváci vidět představení Laterny magiky. Režisér Petr Boháč společně s performerem Romanem Zotovem-Mikshinem vytvořili nonverbální příběh pojmenovaný Perpetuum Havel, odehrávající se v prostředí vězeňské cely, jež byla mimo jiné inspirována i textem Václava Havla, ale i osudy dalších politických věznů napříč celého světa. Performer dokázal skrze komunikaci pohybem brilantně vylíčit každodenní stereotyp na samotce umístěného vězně. Na opakující se vězeňské rutině si mohli diváci povšimnout jemných nuancí a odlišností, které činily jednotlivé dny vězně odlišnými od těch předchozích. Jediným partnerem performera byla světelná projekce na dveře vězeňské cely, která simulovala jak bachaře, tak promítala tváře politických vězňů z celého světa. Výrazná byla i práce zvukaře. Bouchání na mříže, ranní tlampačová hudba i další kakofonické zvuky jen přispívaly k tísnivé atmosféře, jakožto k celkovému vyznění inscenace.

Z představení Perpetuum Havel. (Foto: Darek Dudziak)

Politickou zvůli, ale ve zcela odlišném hereckém zpracování, představilo na festivalu rovněž divadlo BYteatr, které sice sídlí ve Varšavě, ale tvoří jej především herci a umělci, kteří museli z politických důvodů opustit Bělorusko. A jak již název inscenace Bieżeńcy 1915 (Běženci 1915) napovídá, pozornost je zaměřena na migraci, směřovanou konkrétně do oblasti dnešního východního Polska. Roku 1915 byli obyvatelé dnešního Podlesí donuceni zřízenci carského Ruska k migraci blíž do centra matičky Rusi. Pocity vykořenění ze své vlasti, nové začátky v cizí krajině, ztráta majetku a mnohdy i života – to vše musela dennodenně zažívat skupina obyvatel mluvící polsky, bělorusky, rusky či místními dialekty z Podlesí. Narozdíl od stylizovaného politického pohledu, který mohli diváci vidět v Perpetuum Havel, jsou Běženci 1915 čistě naturalistickým dílem, s velmi syrovým vyzněním. Dva herci a dvě herečky, za doprovodů pravoslavných popěvků, hrají celým svým tělem, mimikou i výrazem. Proces vykořeněnosti z rodné hroudy je podtržen tím, že herci hrají bosí, přímo na čerstvé hlíně, kterou je posypáno celé jeviště. Silný zážitek dokázali ocenit i porotci, a společně s Perníkářem si Běženci 1915 odnášejí Zlomenou závoru.

Bieżeńcy 1915. (Foto: Darek Dudziak)

Na závěr mohli diváci v rámci festivalové dramaturgie v češtině zhlédnout intenzivní sondu do nitra jedné mladé a úspěšné obhájkyně. PRIMA FACIE / Na první pohled je světově oceňované monodrama australské dramatičky Suzie Miller. Pražské Švandovo divadlo obsadilo herečku Marii Štípkovou, která předvádí strhující výkon. Zprvu úspěšná obhájkyně, mírně odtažitá a zdravě sebevědomá má skvěle našlápnutou kariéru. Stačí však jedna chvíle, kdy se stává obětí znásilnění. Ovšem pozice oběti je zcela odlišná od pozice sebejisté právničky v kostýmku. Zločinný akt, jehož se stala obětí, u soudního stání nedokáže prokázat. Celá situace je pro mladou ženu o to složitější, že aktérem znásilnění je její kolega advokát. Prochází ztrátou důvěry v systém i v sebe sama. Štípková je působivá jak v první polovině inscenace, která je mnohem uvolněnější, tak i v expresivních a vypjatých polohách.

Z představení Prima Facie. (Foto: Darek Dudziak)

35. ročník mezinárodního festivalu je u konce. Opět dokázal přinést nepřebernou dávku emočního vypětí, radosti i slz. Oba Těšíny na několik dní odhodily své hranice a přivítaly diváky z nejrůznějších koutů Polska i ČR. Ceny jsou rozdány a nezbývá než se společně s Těšíny těšit na příští ročník. A snad se v příštím roce dočkáme i slovenského repertoáru, který v minulých letech tak skvěle doplňoval výběr z česko-polských divadel.