Ladislav Vrchovský
Těšínské divadlo zahájilo v sobotu 3. října novou sezonu České scény premiérou inscenace hry současného amerického dramatika Joea DiPietra Famílie v režii Romana Meluzína. DiPietro má italské předky, což se do textu hry a příběhu hlavního hrdiny, mladého muže Nicka, promítá dosti zásadním způsobem.
Foto: Miroslav Pawelek
Žijeme v době válečné, v době mimořádně vážných válečných excesů. Tento fakt přináší každodenní stresy a starosti a trvá to již několik let. To je pro denní život člověka velmi únavné a stresující. Divácká potřeba alespoň na chvíli opustit tíživou realitu znamená pro dramaturgii divadel jediné: vybrat spíše zábavnou komedii nežli tragédii či myšlenkově velmi závažný titul. Dramaturgický výběr předlohy pro první premiéru sezony Těšínského divadla je velmi vydařený.
Vzpomínám na svého otce, který prožil dvě světové války a zdůrazňoval pro zdravé a úspěšné přežití mezi mnoha nutnými faktory hlavně fungující rodinu. A jeden italský pojem v textu často se opakující, tengo familia, znamená být obklopen těmi svými, kteří spoluvytvářejí člověku vlastní existenci a identitu. V době každodenních nejistot je láskyplné rodinné prostředí domova lékem na všechny strasti a bolesti.
Hlavní postava hry, Nick Cristano, je mladý svobodný muž z New Jersey na prahu profesní kariéry. Rodiče a sestra se odstěhovali do daleko vzdálených míst Spojených států, ale Nick má to štěstí, že jsou mu stále nablízku prarodiče z matčiny i otcovy strany. Jsou to ti nejvřelejší a nejlaskavější italsko-američtí příbuzní, jaké si člověk může přát. Nick však dostane nečekaně mimořádně lákavou pracovní nabídku a stojí před velmi vážnou životní volbou – odjet a opustit rodinu, nebo zůstat a třeba nikdy nezačít vlastní svobodný život. Obě babičky a oba dědečkové Nicka milují, zároveň si však jeho život přivlastňují a nedovedou si ani představit, že by svého vnuka z důvodu jeho zaměstnání v jiném místě Spojených států amerických každý den vůbec neviděli. To, že může přiletět letadlem na návštěvu téměř tak často jak by si přáli, pro ně vůbec nepřichází v úvahu. A navíc ho ještě chtějí oženit s dívkou podle jejich výběru.
DiPietrova komedie se s laskavým humorem pokouší nalézt klíč ke vztahu dvou rozdílných generací. Nijak jej však neidealizuje – netrpělivost a podrážděnost mládí bere do hry stejně jako netaktnost, ublíženost a poněkud zničující péči těch starších. Nicméně tak činí s velkým humorným nadhledem, citem a pochopením pro obě strany.
Hra je napsána v žánru psychologicko-realistické ironická komedie. V jednotě času a děje, který celý probíhá v jediné místnosti. Scénograf Michal Hejmovský navrhl jednoduchou scénu s pohodlnou čalouněnou soupravou a konferenčním stolkem, a k tomu jídelní stůl s patřičným počtem židlí z hlediska počtu jednajících postav. Zároveň ponechal na jevišti dostatek prostoru pro rozehrávání dramatických a komediálních situací, včetně možnosti vytvoření tanečního parketu s blikajícími světélky ze zrcadlové párty koule zavěšené pod stropem, která v zábavný prostor promění doslova celé jeviště i hlediště hlavního sálu Těšínského divadla.
Kostýmní výtvarnice Alena Schäferová oblékla jednotlivé postavy do kostýmů ve stylu současného generačního oblečení, takže se diváci i postavy na jevišti ocitnou společně „tady a dnes“. Kdo vybral hudbu k inscenaci není v programu uvedeno.
Děj hry je na první pohled poněkud prvoplánový. Starší generace v publiku ovšem z vlastní životní zkušenosti ví, jak důležité je pro každého seniora co nejčastější setkávání s vnoučaty. Že text má vážnější pasáže a hlubší roviny vyjde najevo spíše po přestávce.
Režisér Roman Meluzín vede herce k věrohodnému jednání v jen mírně stylizovaném projevu. Veškeré chování postav je však způsobeno silnějším vnitřním neklidem, stresem, úzkostí nebo napětím. Režie zároveň vyžaduje znaky horkokrevného italského naturelu, herecky uchopené s humorným nadhledem. Takový scénický jazyk odpovídá žánru mírně ztřeštěné komedie, což je viditelně velmi správným dramaturgicko-režijním záměrem.
Do postav dvojic Nickových prarodičů režisér obsadil Miloslava Čížka (Frank Gianelli) a Lenku Waclawiecovou (Aida Gianelli), dále pak Vítězslava Kryškeho (Nunzio Cristano) a Šárku Hrabalovou (Emma Cristano). Epizodní role mladé dívky Caitlin O´Hare je svěřena Báře Kuboň Vidomské, která tak má jen málo možností ukázat celou šířku svých interpretačních schopností.
Nick Cristano v podání Kryštofa Malce je typickým zástupcem dnešní mladé generace. Myslí i jedná mnohem rychleji než jeho prarodiče. Někdy je až příliš zbrklý, občas až bezohledný – ale tak už to dnes často v chování vnoučat vůči babičkám a dědečkům chodí. Malec vtělil do svého Nicka velké množství energie od samého začátku hry. Nick v Malcově podání občas doslova vybuchuje jak sopka, velmi dobře jedná slovem i pohybem, je velice nervní, netrpělivý, ze čtveřice svých prarodičů často až zoufalý. Vzájemné střety dvou vzdálených generací však jak autor, tak režisér nahlížejí s jemnou a citlivou úsměvnou a laskavou ironií. A publikum se nad režijně skvěle vystavěnými komediálními situacemi velice baví. Herec s publikem od prvního okamžiku představení skvěle komunikuje, a tak zaznívá téměř neutuchající mírný či hlasitější smích, který zejména v první části před přestávkou přechází až k erupcím veselí ve všech řadách hlediště. Ve druhé části přicházejí i vážnější chvíle, melancholii a sentimentu se ale inscenátoři dokázali zcela vyhnout.
Velkou zábavnost představení vytváří především Lenka Waclawiecová v roli babičky Aidy. Výkon herečky lze bez nadsázky označit jako vrcholný. Waclawiecová zaprvé ani na píď nevystoupí z postavy věčně dobře naložené a veselé, celkem ještě mladistvé babičky, posedlé vařením a pečením vybraných pochutin. Její jediný vnouček Nick přece musí dostat na stůl to nejlepší z arzenálu té nejskvělejší kuchařky! Nick však většinou nemá hlad ani chuť, ba ani čas jíst babiččiny kuchyňské výtvory. To sice Aidu mrzí, co však nesní Nick, snědí s chutí ostatní členové rodiny, a také Caitlin, kterou prarodiče bez vědomí vnuka pozvou na návštěvu. Neboť obě babičky a oba dědečkové chtějí vybrat Nickovi manželku podle vlastního vkusu. Samozřejmě bez ohledu na to, že Nick se rozhodně oženit s Caitlin nechce.
Miloslav Čížek svého dědu Franka hraje se snahou o energičtější projev, než jsme dnes u mužů v pokročilejším věku většinově zvyklí, což je také místy důvod divákova pobavení. Manželská dvojice prarodičů Gianelliových baví publikum i vzájemnými střety o něco více než mnohem klidnější Cristanovi. Emma Cristano v podání Šárky Hrabalové má však v komediální rovině hry o něco méně hereckých příležitostí než Lenka Waclawiecová, a stejně tak i Vítězslav Kryške v roli jejího manžela, dědečka Nunzia. Jedinému Vítězslavu Kryškemu lze doporučit o něco větší energické nasazení i hlasitější mluvní projev, protože Nunzio v jeho podání je zatím nejméně výrazná postava celého představení.
Českotěšínská inscenace hry Famílie připomíná nutnost snahy o vzájemné pochopení mezi členy rodiny a vůbec mezi lidmi nejrůznějšího věku. To je v dnešní uspěchané době velmi důležité. Činí tak s velkým humorem a zábavností, a přitom velmi vkusně. Lenka Waclaviecové v roli Aidy Gianelli si hlasitě říká o širší ocenění a Kryštof Malec hned na začátku své herecké kariéry ukazuje velký příslib do budoucna.
Famílie má potenciál stát se diváckým hitem právě začínající sezóny České scény Těšínského divadla.
*
Famílie. Autor: Joe Di Petro. Překlad: Adam Novák. Dramaturgie: Magdalena Marie Franková. Režie: Roman Meluzín. Kostýmy: Alena Schäferová. Recenze je psaná z premiéry uvedené v sobotu 3. října 2026 na České scéně Těšínského divadla v Českém Těšíně.
