Jakub Plaskura
Patří mezi naděje těšínské divadelní scény. V zápřahu je ale v podstatě od chvíle, co otevřel dveře Janáčkovy konzervatoře v Ostravě. Kryštof Malec má před sebou možná svou životní roli Nicka v inscenaci Famílie. Premiéra se uskuteční v Těšínském divadle na programu České scény v sobotu 3. října. S Kryštofem jsme ale probrali i jeho přerod z fotbalisty v herce nebo to, jakým způsobem se mu vyrůstalo v Orlové.
Foto: Těšínské divadlo
Kryštofe, byl jste hodně angažovaný už při škole, ale kolikátou sezonu v Těšínském divadle teď začínáte?
Neoficiálně už jsem tam byl při škole v roce 2020, když jsem dostal stipendium. Byl jsem ale už v prvním ročníku na konzervatoři taky v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Hostoval jsem tam v Donu Quijotovi, to byl balet. V činohře jsem si tam potom zkusil Maškarádu. Potom přišla spolupráce v Opavě s Bogdanem Kokotkem, který je šéfem Polské scény v Českém Těšíně. Bylo toho víc.
Být takhle v zápřahu už na konzervatoři, to nebývá úplně zvykem, ne?
To je asi pravda. Byl jsem za ty příležitosti moc vděčný. Mohl jsem vidět, jak funguje divadelní provoz, o kterém se učíme ve škole. Člověka ale vždycky víc připraví praxe. Někdy to bylo náročné, protože se těžko kloubily povinnosti ve škole se zkouškami. Časově je konzervatoř dost náročná, takže někdy jsem to poslouchal, ale jsem za to rád.
Pocházíte z Orlové. To je drsné místo, že?
Vím, kam směřujete. Rodiče tam bydlí, máme tam dům, chodil jsem tam na základní školu. Narodil jsem se ale v Karviné. To je ovšem jako z bláta do louže. Pak jsem vyrůstal v Doubravě, ve vesnici hned vedle, ale když se mě někdo ptal, tak než abych vysvětloval, kde je Doubrava, radši jsem řekl tu Orlovou. Teď už ale bydlím čtvrtým rokem v Ostravě.
Orlová je na základě některých průzkumů snad považována za místo s nejhorší kvalitou života v Česku, co vy na to?
(smích) Myslím si, že i Orlová má co nabídnout a vyžití tam je, hráváme tam i s divadlem. V DDM (Domě dětí a mládeže) je spousta kroužků. Asi je to lidmi. Vždycky je tohle o lidech a nebudeme si nic nalhávat, v Orlové jsou místa, která jsou zapovězena snad i policistům, když to trochu přeženu.
Prý vaši cestu k herectví ovlivnily letní tábory v dětství, je to tak?
Skrz DDM jsem jezdil na takzvané duhové prázdniny několik let v kuse. Ke konci tábora byla vždy něco Hodina pravdy na způsob toho pořadu v televizi, hráli jsme tam taky divadlo. Mně se to moc líbilo a vedoucí z tábora mě oslovil, jestli bych nechtěl zkusit dramaťák. Do té doby jsem dělal úplně jiné věci. Hrál jsem fotbal a dělal jsem karate. Přeonačil jsem se, v deseti jsem začal s dramaťákem a s hrou na kytaru.
Jak to brali rodiče, že najednou nejsou doma špinavé kopačky, ale sladké dřevo?
Tatínek chtěl, abych byl takový ten sportovně založený kluk, ale když už mluvíte o tom dřevu, tak já jedno takové ve fotbale byl. Kdybych se na sebe podíval teď, tak já byl tenkrát nepoužitelný. Dneska hraju fotbal pro radost o nedělích s dalšími herci v Ostravě, tak myslím, že se to zlepšilo. Celkově si ale myslím, že rodiče byli rádi. Podporovali mě. Když jsem měl strach se na konzervatoř přihlásit, tak mě k tomu v podstatě dokopali, za což jsem jim vděčný. Asi to bylo ovlivněno i tím, že nevěděli, do čeho jdu. Spousta herců své děti spíš odrazuje, aby herectví nedělali. Moji rodiče se pro to nadchli, protože nejsou vůbec z oboru. Dneska chodí na každou moji premiéru, což je moc fajn.
A fandíte někomu dodnes ve fotbale?
Vždycky to byl Baník, ale českou ligu už nějak aktivně nesleduju. V zahraničí odjakživa přeju Barceloně.
Když přejdeme k tomu, co vás brzy čeká na prknech, co znamenají svět, už jste někdy pocitově měl tak významnou roli v Těšínském divadle, jakou je role Nicka ve Famílii?
Myslím si, že celkově je ta inscenace jiná, protože nejde ani o čistou komedii, ani čisté drama. Nick má hezký herecký oblouk. Je v něm hodně věcí k hledání. Moc mě baví on i celé to zkoušení. Je to určitě jedna z největších věcí, které jsem zatím mohl dělat, protože Nick je hybatelem děje.
Nick je mladý muž přišpendlený ke svému rodnému kraji, snaží se být na blízku prarodičům. Řeší ale dilema, zda odejít za lepším životem. To je asi téma, které řeší řada lidí.
Je to přesné. Hodně lidí se v tom asi najde. Domnívám se, že je ta inscenace určena hlavně pro lidi, kteří na nás chodí pravidelně. Je to opravdu ze života, protože asi skoro každý zažíval takový vnitřní rozkol, kdy se musel rozhodnout, kam jeho kroky budou směřovat dál. Často se na zkouškách až dojímáme. Mnohdy přemýšlím, jak to mám já v rodině. Není to vůbec člověku vzdálené téma. Jsou tam dramatické nuance a u Nicka je tam docela razantní změna, byť si jde pořád za tím svým. Je tam také super kontrast mladé a starší generace. To je vlastně gró onoho textu.
Jaké to je, zkoušet a hrát s kolegy, kteří jsou i o několik hereckých generací starší?
Jsem za to moc rád. My jsme se pochopitelně potkávali na různých inscenacích, ale nebylo to tak intenzivní jako ve Famílii. Je to moc příjemné. Pracuju s těmi nejzkušenějšími kolegy, které v těšínském souboru máme. Navíc se to propojilo s postavou režiséra Romana Meluzína, našli jsme společnou řeč, je to pro mě super zkoušení. Beru to tak, že se mohu učit od zkušenějších. Budu z tohoto zkoušení čerpat i do budoucna. Je důležité se pořád učit a čerpat vše dobré z hereckých bardů, které má člověk jako já kolem sebe.
Prarodiče tam na vás půjdou i skrz jídlo, že? Jaké to je jíst na jevišti? Asi to navíc nejsou vždy úplné lahůdky.
To jsou takové ty momenty, kdy my herci přemýšlíme nad tisícem věcí, které musíme řešit, ale divák si pokládá otázku, jestli nám chutná to, co zrovna přežvykujeme. Osobně jsem častokrát nejedl na jevišti. V Šakalích létech jsme měli polévku a kaši. V jedné scéně jsem musel dělat takový mlýnek s pusou a úplně jsem na tu kaši chuť neměl, ale musel jsem. Jídlo ale tu rodinu ve Famílii hodně charakterizuje. Popisuje se tam, co všechno připravili, takže se nám sbíhají sliny. Zatím na to máme chuť, uvidíme, co přijde se stresem. Záleží ale pochopitelně na tom, co jíte. V Kouzelné flétně jsem třeba měl mít v ústech korbáčiky a zpívat, jednou jsem si jich dal do pusy moc. A s plnou pusou se špatně mluví, natož zpívá. Pan ředitel párkrát mluvil o hercích, kteří chtěli jíst na jevišti, že si to vyprosili. Asi se chtěli navečeřet přímo v práci. (smích)
Kdo to jídlo vlastně vaří?
U nás to všechno připravuje naše úžasná rekvizitářka Iva. Ona je zlatý člověk. Vyvařuje už teď na zkoušky. Dělá nám špagety. A aby nebyly suché, dělá nám je s pestem. V Roku na vsi třeba jsem jeden z rekrutů a říkám tam, že mi navařili plno žrádla. Většinou je to tak, že mi to potom zbude na doma a mám večeři, takže Iva se o nás krásně stará.
Na závěr můj obligátní dotaz pro herce, se kterými jsem dosud neměl tu čest dělat rozhovor. Kým by byl Kryštof Malec, kdyby nebyl hercem?
Bezdomovcem! (smích) Ne, to ne. Měl jsem řadu plánů B a C, ale díky bohu k nim nedošlo, protože přijímačky na konzervatoř bývají dříve. Vždycky mě bavily počítače, takže by to asi šlo cestou informatiky. Lákal mě od dětství vývoj videoher. Maminka byla přesvědčená, že budu právník, když jsem míval samé jedničky. Možná u matiky to trochu haprovalo a někdy nějaká dvojka padla. Jsem ale rád, jak se to se mnou nakonec vyvrbilo.
