Lukáš Kowala
Pozitivně naladění odcházeli diváci netypické inscenace Těšínského divadla, která se ve své premiéře objevila v programu festivalu Bez hranic. Byť samotné nastíněné téma věnující se problematice sebevraždy a duševního zdraví bylo nelehké, herečka Katarzyna Kluz dokázala provést jednotlivé diváky celým představením s notnou dávkou humoru a uvolněnosti. Představení se v určitý moment proměnilo v terapeutické sezení. A naopak samotní diváci se mohli stát na malý okamžik herci. Čas prověří, jestli může mít inscenace o uvědomění si krásy a síly v maličkostech a všednostech opravdu uzdravující účinky, nakročeno má však velmi dobře.
Foto: Miroslav Pawelek
Cheb, Kladno, Mladá Boleslav a Praha. To jsou všechno města, kde již bylo monodrama britské autorské dvojice Duncan Macmillan a Jonny Donahoe inscenováno. Od roku 2013 se nevšední drama objevilo na nejrůznějších (nejen komorních) jevištích světa a na Broadwayi se v monodramatu objevil dokonce Daniel Radcliffe. Netypická inscenace pro jednoho herce a úzký okruh diváků cílí nejen na divácký zážitek, ale má mnohem vyšší aspirace.
Pokud se chystáte na reprízu, následující odstavec přeskočte, abyste se neochudili o možnost prožít něco nevšedního. Nejlepší je přijít na představení zcela nepřipraven. Macmillan a Donahoe přišli s geniálním nápadem. Hra pro jednoho herce a komorní počet diváků působí efektivně především díky své jednoduchosti. Mladá dívka (v jiných inscenacích to bývá často také mladý muž) přichází mezi diváky a vypráví příběh svého života. O matce utápějící se v depresích a o vlivu, který to mělo na ní samotnou. O vlastních bolestech z dětství, puberty i raného mládí. A především o nejbáječnějších věcech jejího života. Dívka si postupně píše seznam sta věcí, které ji činí radost. Jedná se často o maličkosti, ale právě ty dokážou učinit její život kvalitnějším. Seznam věcí postupně narůstá, ale návaly smutku a samoty činí, že seznam mizí a opětovně se vrací do jejího života. Dívka postupně zapojuje do hry i diváky a vypravované úseky jejího života tak na jevišti začínají ožívat. Diváci se stávají hereckými partnery a zároveň terapeuty. Předtím, než začne samotné představení, pouští dívka diváky postupně do sálu a předává každému papírek s pořadovým číslem a jednou z nejbáječnějších věcí. To, co všechny činí šťastnými, je tak neustále přítomno mezi diváky, a poté, co dívka vysloví číslo, divák s příslušným papírkem vysloví „báječnou věc“ ze seznamu nahlas.
Z inscenace Všechny báječný věci. (Foto: Miroslav Pawelek)
Slovenská režisérka a autorka výpravy v jedné osobě Marianna Stančoková působí především na poli amatérského a experimentálního divadla, zejména pak na své domovské scéně Divadla RosArt v Ružomberku. V jejích inscenacích se často vyskytují témata, o kterých touží mluvit zejména nejmladší generace, ale mnohdy se ji nedostává toho správného a bezpečného prostoru. Témata jako smrt blízkého člověka, duševní poruchy, myšlenky na sebevraždu či poruchy příjmu potravy již dnes nejsou tabu a přestože v naší společnosti dostávají stále více prostoru, většinová společnost je stále nedokáže správně uchopit. Režisérka v podcastu Divadelní cancy uvedla, že „divadlo a terapie nejsou totéž, mohou si však být blízké“. 10. října připadá na Světový den duševního zdraví – premiéra Všech báječných věcí nemohla být načasovaná lépe.
Z inscenace Všechny báječný věci. (Foto: Miroslav Pawelek)
Specifický je již samotný prostor inscenace. Diváci se s herečkou setkávají v komorních prostorách nedávno vzniklého studia Těšínského divadelního a kulturního centra (TDKC), jež se tak stalo nejmladší a čtvrtou scénou Těšínského divadla. Prostor mimo jiné určený pro různé divadelní kurzy, workshopy, přednášky a dílny tak postupně naplnili diváci, kteří se usadili na židle uspořádané do oválného tvaru, zatímco prázdný prostor uprostřed se stal pomyslným jevištěm. Herečka tam mohla snadno s diváky navazovat oční kontakt, vytvářen vzájemné interakce a vybírat si diváky za své herecké partnery. Zároveň se během mžiku mohla stát celá místnost i meditativním prostorem v momentech ztišení. Prostor tak nebyl rozdělený na jeviště a hlediště, ale vzájemně se prolínal. Zaplnil se pouze samotnými aktéry a rekvizitami se často stávaly osobní věci diváků jako bunda, ponožka aj. Nezbytnými předměty, které především dotvářely atmosféru a uhlazovaly často vážnost momentální situace, se staly především všechny báječné věci. Mohly jimi být bílé papírové vločky vystřelené ze svatební konfety, peříčka, jimiž byla vystlaná krabice s deníčkem, a třeba síla okamžiku – zvuk praskání gramofonové desky ještě dříve, než přístroj začne vyluzovat známé tóny písní Louise Armstronga.
Určitý kousek odstupu si však herečka ponechala, byť nebyl vymezený samotným prostorem. Odlišila se výrazným líčením, účesem a koneckonců i černobílým kostýmem, který do sebe zapadal jako jin a jang, tedy dva protipóly tvořící celý vesmír. Podtrhla tak svou roli dívky, kdy občas převáží jedna a jindy zase druhá strana osobnosti. Zároveň bylo i zřejmé, kdo tady diriguje hru.
Z inscenace Všechny báječný věci. (Foto: Miroslav Pawelek)
Režisérka svěřila postavu bezejmenné dívky mladé herečce Katarzyně Kluz, která je těšínským divákům dobře známá, jak ze souboru Polské scény, tak v současnosti zejména z České scény Těšínského divadla. A udělala velmi dobře. Herečka kypí neohraničenou energií a pozitivitou. A jestliže museli někteří z diváků na okamžik vystoupit ze své komfortní zóny (mě osobně nevyjímaje) a stát se na okamžik rovněž hereckými partnery, Katarzyna Kluz jim byla vždy nápomocná, zároveň však nikdy nevystoupila ze své role. Kluz poukazuje na výkyvy nálad a proměnlivost své hrdinky, s dětinskou naivitou vnímá své okolí. A mnohdy reaguje prudce a nevyváženě. V jednu chvíli divák před sebou vidí hyperaktivního a drzého spratka, posléze však vnímá citlivou a křehkou dívku, která má problém rozpoznat své emoce. Divák má tak možnost vidět kompletní emocionální rozpoložení hlavní hrdinky, kdy chvílemi propuká v pláč, jindy se zalyká smíchem. Emoce se proměňují jak na horské dráze. Zkrotit je dokážou právě ony všechny báječné věci. Věci často všední a každodenní – sluneční svit, písně Jany Kirschner, zmrzlina či jídlo navařené někým jiným. Teprve závěrem se herečka postupně dostává k příčinám svých překotných emocionálních stavů, které pramení již z raného dětství, kdy je tvarující se osobnost nového člověka nejkřehčí.
Katarzyna Kluz. (Foto: Miroslav Pawelek)
Samotný proces hraní a jeho vnímání může konkrétnímu divákovi nabídnout léčivý účinek. Divák se může participativně napojit na příběh mladé ženy, vzájemně reagovat. Každé představení tak může být jiné a originální, ale vždy bude směřovat k podobnému cíli. Možná někdy jen stačí sepsat si seznam všech báječných věcí. Celý projekt rovněž nabízí i spolupráci s terapeutkou, která je otevřená pro individuální reflexe diváků. Druhá premiéra nejnovější scény Těšínského divadla dopadla nadmíru dobře. Reprízám přejeme otevřené diváky a přímou cestu do jejich nitra.
*
Všechny báječný věci. Autoři Duncan Macmillan a Jonny Donahoe. Režie a výprava Marianna Stančoková. Dramaturgie Magdalena Marie Franková. Překlad Magdaléna Zelenková. Recenze je psaná z premiéry uvedené Těšínským kulturním a divadelním centrem (TDKC) Těšínského divadla v Českém Těšíně v sobotu 10. října 2026.
