Milan Bátor
Závěrečný koncert letošního ročníku Svatováclavského hudebního festivalu přinesl do ostravské katedrály Božského Spasitele mimořádný duchovní i umělecký zážitek. V impozantním sakrálním prostoru zaznělo monumentální oratorium Eliáš, op. 70 od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho v dechberoucím nastudování Filharmonie Brno, Českého filharmonického sboru Brno a špičkových mezinárodních sólistů pod taktovkou německého dirigenta Rolanda Kluttiga.
Foto: Martin Kusyn
Felix Mendelssohn-Bartholdy se narodil do zámožné berlínské rodiny. Všestranné vzdělání se v ní považovalo za naprostou samozřejmost. Jako mimořádně nadané dítě, označované současníky za „dalšího Mozarta“, oslnil hudební svět už ve svých čtrnácti letech řadou vyzrálých děl. Patřilo k nim dvanáct smyčcových symfonií či geniální předehra Sen noci svatojánské. Kromě skladatelské geniality vynikal jako virtuózní klavírista, varhaník, talentovaný malíř a obdivuhodně sečtělý intelektuál. Jeho zásluhou došlo v 19. století k oživení zájmu o dílo Johanna Sebastiana Bacha, když v roce 1829 provedl po dlouhých desetiletích památné nastudování Matoušových pašijí.
Po obrovském triumfu prvního velkého oratoria Paulus začal Mendelssohn v roce 1838 uvažovat o dalším biblickém námětu. Tehdy ho zaujal dramatický život starozákonního proroka Eliáše. Sám skladatel v dopisech zdůrazňoval, že v díle musí převládat silný dramatický prvek a postavy mají jednat jako živé bytosti, cože je poněkud v rozporu s tradiční oratorní praxí. Po letech diskusí s libretistou Juliem Schubringem a na naléhavou žádost z Birminghamu pak dokončil monumentální partituru. Britská premiéra Eliáše v srpnu 1846 vyvolala v Anglii naprosté šílenství. Tehdejší atmosféru by šlo bez nadsázky označit za „mendelssohnománii“. Bezmezným obdivem britské veřejnosti včetně královské rodiny Felix o více než sto let předběhl pozdější beatlemánii. I přes bleskový úspěch šlo o poslední velký triumf umělcova života. Vyčerpání, nezastavitelné pracovní tempo a tragická zpráva o náhlé smrti milované sestry Fanny podlomily jeho křehké zdraví. Mendelssohn zemřel 4. listopadu 1847 v pouhých osmatřiceti letech.
V zaplněné ostravské katedrále se tyto historické kontexty proměnily v živoucí skutečnost. Dirigent Roland Kluttig pojal partituru s obdivuhodnou architektonickou čistotou a vnitřním napětím. Jeho koncepce se vyhnula jakékoli povrchní zvukové exhibici a pompézní stylizaci. Německý dirigent naopak překvapil tím, jak důsledně vystavěl dramatické linie, které v jeho pojetí působily svěže, vitálně a energicky. Kluttig se vyhnul přebytečným agogickým manévrům a přehnaným rubátům. Své svěřence vedl s až pedantskou přesností. Díky tomu vznikla čistá monumentalita, která nebyla zatížena nabubřelým patosem, ale dýchala inteligencí a umírněným citem. Filharmonie Brno reagovala na dirigentská gesta s maximální flexibilitou, hutným, a přitom transparentním zvukem. V citlivých momentech vynikla například překrásně zpěvná hobojová sóla a vypracované instrumentální detaily nesoucí značnou emocionální tíhu.
Na druhou stranu je nutno objektivně podotknout, že specifická akustika katedrály s sebou nese úskalí, s nimiž je v rámci živého provedení nutno počítat. Některé jemnější instrumentální hlasy se v dynamicky exponovaných pasážích sboru bohužel ztrácely. Zatímco žesťové nástroje se nesly prostorem zřetelně, ostatní sekce nebyly v těchto vypjatých momentech vždy tak zřetelné, jak by si posluchač přál.
Jelikož se jedná o kolosální dílo rozsáhlých rozměrů, bylo oratorium Eliáš přirozeně rozděleno na dvě poloviny, mezi něž pořadatelé zařadili půlhodinovou přestávku. Během ní našlo publikum komfortní zázemí v protějším Divadle Jiřího Myrona, kde se mohli návštěvníci občerstvit a dopřát si oddech od náročného, avšak hluboce podmanivého poslechu.
Zásadní oporou a pilířem celého večera byl Český filharmonický sbor Brno, který byl připraven sbormistrem Petrem Fialou. Nejen v tuzemském kontextu patří tento sbor v duchovním repertoáru jednoznačně k absolutní špičce. Málokdo by dokázal tohle dílo nastudovat s takovou suverenitou a podat ho s tak vyrovnaným, naléhavým a přesvědčivým výsledkem ve všech hlasových polohách. Sborové výstupy od strhujících souzvuků až po étericky jemné ztišené plochy disponovaly ukázkovou kompaktností, dynamickou kázní a srozumitelností textu.
Hvězdou večera a celého provedení se stal představitel titulní role, basbarytonista Krešimir Stražanac. Od počátku navázal okamžitý, bezprostřední dialog s publikem, dirigentem, orchestrem a dokonce i se sborem stojícím za jeho zády. S tím dokonce občas i zpíval, což následně potvrdili i sami překvapení členové sboru. Jakoby celou partituru znal nazpaměť. Stražanac disponuje ojedinělým darem vést s posluchači živý oční kontakt, díky němuž měl člověk pocit, že zpíval přímo pro každého v lavici. Jeho hlasový projev byl naprosto neuvěřitelný. V něžných, ztišených polohách i v plamenných, dramatických výstupech našel vždy ten správný výraz. Byl srozumitelný, emotivní, a přitom si uchoval potřebnou distingovanost, zdrženlivost, lidskost, vznešenost i hlubokou odevzdanost. Svou jedinečnou interpretací daleko přesáhl rámec běžného koncertního provedení a bez nadsázky se zařadil k nejlepším představitelům Eliáše.
Svým vyváženým a dramaticky působivým projevem zapůsobila také mezzosopranistka Bella Adamova. Ostatní sólisté – sopranistka Marie Smolka (rodilá Ostravačka) se svým kultivovaným a zářivým projevem i turecký tenorista Ilker Arcayürek – odvedli poctivé a solidní výkony, které ovšem zůstaly za fascinujícím pojetím, kterým Stražanac s Adamovou a sborem očarovali katedrálu.
Závěrečný koncert Svatováclavského hudebního festivalu v Ostravě zanechal nesmazatelnou stopu. Vzkřísil jedinečnou atmosféru a nabídnul provedení, které v sobě snoubilo dokonalou přípravu, hluboký duchovní ponor a vzácnou synergii v čele s fenomenálním výkonem Krešimira Stražanaca, na něhož budou posluchači ještě velmi dlouho vzpomínat. Je nesmírně příznačné, že právě Eliáš zůstal tím vůbec posledním a největším životním úspěchem Mendelssohna, který na vrcholu svých sil opustil tento svět ani ne čtyřicetiletý. Metaforicky vzato tak napodobil svého oblíbeného starozákonního proroka – jehož ohnivý vůz jej symbolicky odpoutal od pozemských břehů. A naopak, Mendelssohnův oslnivý zjev zanechal v dějinách hudby nesmazatelnou stopu.
Světlo provázelo posluchače i při odchodu z ostravského chrámu. Nádherně nasvícený kůr navnadil na nový královský nástroj, který se po rozsáhlé renovaci už brzy rozezní. Ostrava může i v budoucnu očekávat v kultuře velké věci.
