Evelína Vaněk Síčová
V pátek 25. září se hlavní scéna Divadla loutek Ostrava otevřela všem dychtivým divákům. Co že se skrývá za tajuplným názvem autorské inscenace Jiřího Adámka Austerlitze? Na to se přišlo podívat natěšené publikum a rozhodně odcházelo obohaceno o velmi svěží pohled na hledání identity a přátelství.
Foto: Petr Chodura a
Divadelní inscenace Velký příběh o malém nic zavede diváky do tajuplného světa rozmanitých entit a objektů různých tvarů, barev a materiálů. Hned na začátku se setkáváme s Vráťou, Práťou a Sváťou (Tomáš Podrazil, Marian Mazur a Tomáš Rossi), kteří publikum doprovází během celého příběhu svými hudebními vložkami. Ať už svým sympatickým zjevem, či maximální hereckou oddaností, působí komická barevná trojice po celou dobu, ve změti všech ostatních postav, jako pevný bod inscenace.
Diváci se ocitají v abstraktním světě, kde nic nemá úplně racionální základ, a přitom vše, co se odehrává na jevišti, je lidským emocím tak blízké. Jiří Adámek Austerlitz ve své autorské inscenaci vytvořil iluzivní svět plný barev, tvarů a bytostí, které zprvu rozehrávají jazykové hrátky, libozvučně si pohrávají se základními slovíčky malých dětí (já, ty, tady apod.), což vyústí vždy v zajímavou lingvistickou pointu.
Postupně se na jevišti objevují další postavy, které zprvu působí jako prapodivný mix komiksových hrdinů, ale postupně se příběh, který je postaven spíše na abstraktně-poetickém hledání sama sebe než na jasné prozaické lince, krystalizuje do čistě ukotveného celku, který má široký záběr a ucelenou myšlenku.
Jeviště loutkového divadla jsem si představila jako fantazijní planetu, snové místo, kde se setkají nesourodé entity z různých časoprostorových sfér – smutné Já (Jakub Georgiev) s pejskem Bleskem, namyšlené Já (Naďa Melková Finková), zmatené Já (Andrea Zatloukalová) či naslouchající Já (Ondřej Vyhlídal) – aby se vzájemně našly, obohatily a staly se přáteli. A to vše pod dohledem rozverné trojice Vráti, Sváti a Práti, kteří si stihnou během celého představení oslavit navzájem své narozeniny.
Scénografii a kostýmy navrhli Josefína Holcová a Adam Bohdal. Inscenace je určena pro nejmladší diváky od čtyř let, a tak není divu, že přichystané „wow“ efekty měly velmi vítanou odezvu. Deštivý mrak, či oživlý plyšový kámen patří mezi nečekané momenty, které pobavily i dospělé „děti“. Díky velké míře interaktivity se nabízí, že každé představení bude velmi originální. Děti reagují spontánně na otázky postav a stávají se tak přirozeně součástí děje.
Za barevností scény nepokulhávají ani kostýmy. Zde výtvarníci sáhly do rozmanitých šuplíků, aby každé postavě vdechli diametrálně odlišnou charakteristiku. Postava ve fialovém kostýmu s velkýma ušima přichází nesměle na jeviště a potichu promlouvá k dětem. Dozvídáme se, že se jmenuje Dušan a jeho oduševnělý charakter spočívá především v naslouchání. Ondřej Vyhlídal se role ujal s velkou pokorou a přenesl na diváka především klid a rozvahu.
Andrea Zatloukalová se zrodila do tohoto světa z plyšového kamene a coby neznámá bytost neznající ani své jméno nakazila diváky svým neutuchajícím entuziasmem. Pastelové barvy šifónového kostýmu vytvořily dojem něčeho vílího, nevinného a dětského. Diváci mají možnost na každém představení vymyslet této postavě jméno, což je velmi originální.
V jakémsi kontrastu stojí postava Radovana, kterou ztvárnil Jakub Georgiev. Smutný pán, který vypadá ve svém kostýmu jako skautský vedoucí, má se svým psem Bleskem mnoho neduhů. I tato postava přijde k prozření, že není vše černobílé, a nalézá veselost a radost ze života.
Dominantní „Já“ v podání Nadi Melkové Finkové, která zde hostuje, působí zprvu velmi rušivě. Nakonec je to však právě tato postava, která ukazuje, že není vše tak, jak se na první pohled zdá, a že rychlé soudy nejvíc škodí. Naďu Melkovou Finkovou můžete vidět v inscenacích Krysař a Hamlet v Divadle Petra Bezruče. Zde je v diametrálně rozdílné roli a musím říci, že mě její herecký „odskok“ od vážných rolí velmi bavil. (Sebe)desktruktivní Já je výraznou postavou celé inscenace a i futuristický kostým včetně doplňku v podobě červených brýlí jakoby odkazoval na aktuální problematické a nebezpečné trendy diagnóz. Pochopení a otevřenost ostatních pomohou „Já“ k nalezení svého místa mezi přáteli, kde je přijato takové jaké doopravdy je.
Jiří Adámek Austerlitz vytvořil režijně za dramaturgické spolupráce Viktora Prokopa velmi zdařilou inscenaci, která může obohatit nejen malé děti, jak je v programu doporučeno, ale stejně tak i větší zájemce. Podařilo se mu vytvořit bezpečný prostor hledání vlastní identity v různém pojetí bez tlaku a zbytečných klišé. Jazyková hravost, hudební vložky, kostýmové hrátky a perfektní herecké nasazení tvoří ucelenou originální podívanou, na kterou si ráda zajdu znovu a nechám se ráda vtáhnout do snového světa Velkého příběhu o malém nic.
*
Velký příběh o malém nic. Autor a režisér: Jiří Adámek Austerlitz. Scénografie a kostýmy. Josefína Holcová a Adam Bohdal. Dramaturgie: Viktor Prokop. Hudba: Marek Doubrava. Recenze je psaná z premiéry uvedené v pátek 26. září 2026 v Divadle loutek Ostrava.
