K black metalu tíhnu už od gymplu, říká muzikolog Martin Kajzar a přichází s ambiciózním projektem Sigurður

V Ostravě tě nejvíce lidí asi zná jako autora obsáhlé knihy Legendy Baníku, dále jako člena cimbálové muziky Friš. Napsal jsi také monografii mapující život a uměleckou dráhu operního pěvce Josefa Ticháčka, legendárního interpreta tenorových rolí v operách Richarda Wagnera. Jsi také ředitelem základní umělecké školy a vedle toho vyučuješ dějiny hudby na Ostravské univerzitě. Jak do takového profesního portfolia zapadá plánované vydání autorského metalového alba inspirovaného severskou mytologií?

Na první pohled to možná působí dost různorodě, ale pro mě mají všechny ty věci společného jmenovatele – hudbu. Ani metal pro mě není nějaká nová nebo překvapivá odbočka. Provází mě v podstatě od dětství. Už na gymplu jsem chodil v džísce s nášivkami Mercyful Fate, Death a dalších kapel a přes celá záda jsem měl Ozzyho Osbourna. Přes Sepulturu a Obituary jsem se pak postupně dostal až k black metalu, který mě velmi oslovil především svou schopností pracovat s atmosférou. A právě atmosféra byla v hudbě vždycky něco, co mě přitahovalo.

Pokud vím, chystané album není tvoje první aktivní zkušenost s metalem…

Je to tak, už na gymnáziu jsme s kamarády po roce 2000 založili kapelu Carpatia, která hrála melodický death/black/doom metal. Hráli jsme na festivalech typu Noc plná hvězd a ohlasy žánrového publika i odborné veřejnosti tehdy byly dobré, dokonce jsme bodovali i v celonárodních soutěžích a anketách. Kapelu jsme ale přibližně po čtyřech letech rozpustili, protože někteří členové měli jiné priority, a já jsem se poté věnoval jiným žánrům.

Věnuješ se folkloru, vážné hudbě a teď i specifickému black metalu. Co je společným jmenovatelem těchto velmi vzdálených žánrů? Je to hledání pravdy v hudbě bez ohledu na to, zda jde o hudbu temnou, nebo naopak prosluněnou?

Spíše je to o tom, co tě nějakým způsobem v životě zasáhne. Pak vůbec nesehrává roli, o jaký jde žánr, a nezáleží na tom, jestli posloucháš Boba Marleyho, Visací zámek, Richarda Wagnera, nebo si pustíš black metal. Myslím, že odmítání některých žánrů nebo subkultur člověka zbytečně omezuje. Pokud je otevřený a poslouchá hudbu bez předsudků, může ho oslovit kvalitní muzika prakticky z jakéhokoli prostředí. A i když mu třeba konkrétní styl není úplně blízký, může v něm objevit něco zajímavého a rozšířit si vlastní obzory.

Sigurður. (Foto: Tomáš Rossi)

Album Devět životů havrana Einarra, které jsem si včera se zájmem poslechl, je konceptuální deskou. Jde o zhudebněný epos o dítěti, které se převtělilo v havrana. Ten příběh je strhující, můžeme o něm něco čtenářům prozradit? Vychází z nějaké konkrétní severské legendy, anebo je vystavěn úplně od nuly a pouze zasazen do těchto atraktivních mytologických kulis?

I když do příběhu vstupuje element severské mytologie a jsou v něm postavy, které se v severské mytologii objevují, je úplně nový. Příběh má pro mě i velmi osobní rovinu vzhledem k tragickému úmrtí mého bratra následkem pádu z okna ve věku jednoho roku. Je to ale téma, které bych nerad dál rozváděl – pro pochopení vzniku příběhu je důležitá především tahle osobní vazba. Devět životů havrana vypráví o malém chlapci, který spadne ze skály, která ho nabádá, aby šel k vysokému fjordu, kde uvidí pod vodní hladinou poklad. Po pádu chlapce se jeho duše převtělí do havrana a putuje světem, aby dosáhla věčného spočinutí. Postupně potkává postavy ze severské mytologie, jimž jsou přisouzeny určité lidské vlastnosti, a dozvídá se, že věčného klidu dosáhne, jestliže se pro něj někdo vlastní krve obětuje. Nakonec ho putování zavádí na místo, kde se narodil a kam ho to přirozeně táhne. Tam se potkává se svým otcem a bratrem, kteří se nabízejí, že jsou ochotni pro něj obětovat svůj život. V závěru alba přichází konec světa – Ragnarök, tak jak ho známe ze severské mytologie. Ale na zánik světa nenahlížím jako na konec veškerého dění, nýbrž jako na možnost vzniku něčeho nového.

Příběh havrana s duší malého chlapce může u posluchačů alba vyvolávat paralelu k lidskému putování životem. Bylo tvým záměrem napsat příběh, který bude mít univerzální poselství, anebo jsi ho psal jako čistou fikci?

Mým hlavním cílem bylo co nejautentičtěji propojit příběh s hudbou a co nejvěrněji vykreslit jednotlivé postavy prostřednictvím hudebních leitmotivů, které se na albu opakují. Velkým předobrazem mi v tomto byly postupy klasické hudby, konkrétně i tvorba mého oblíbeného Richarda Wagnera. Vážná hudba je pro mne studnicí a neomezeným zdrojem inspirace.

I když se na albu v několika písních objeví zajímaví hosté, téměř celé jsi ho nahrál a nazpíval sám. Proč jsi volil takovou strategii? Bylo to kvůli nedostatku času, nebo kvůli potřebě mít všechno pod kontrolou?

Nejdůležitější pro mě byla potřeba určitého časového komfortu, ale stejně důležitý byl i klid a odstup od každodenního provozu. Na islandských fjordech je člověk často mimo signál, mimo neustálý přísun zpráv, e-mailů a telefonátů, takže šlo i o určitý digitální detox. Najednou máš prostor opravdu se soustředit jen na hudbu. Právě zde nejprve vznikl text, poté melodie ruku v ruce s harmonií. Celý materiál jsem si průběžně zachycoval do provizorních nahrávek hlasem a akustickou kytarou. Domů jsem si tak přivezl v podstatě kompletní podobu alba, kterou pak „stačilo“ převést do finální nahrávky. Díky domácímu studiu jsem na desce mohl pracovat po večerech, většinou v době, kdy už manželka i syn spali. Nešlo o to, že bych nechtěl spolupracovat s dalšími muzikanty, ale při mém pracovním vytížení mi tento způsob dával největší svobodu. Zároveň to pro mě byla osobní výzva – chtěl jsem si ověřit, jestli jsem schopný celé album od začátku do konce vytvořit a nahrát a jestli výsledná deska obstojí i mimo prostředí, ve kterém vznikala. Ve výsledku za ní stojí tři a půl roku intenzivní práce.

Obal chystaného alba.

Jak probíhala spolupráce s hosty, kteří se objeví v některých písních? Zajímá mě hlavně sopranistka Veronika Rovná. Ta sice nedávno nazpívala jednu z písní na letošním albu Tomáše Kočka, které má také metalové prvky, ovšem extrémní black metal, to je úplně jiná kategorie. Musel jsi ji přemlouvat, aby do toho šla?

Vůbec ne. Řeknu to na rovinu, my jsme s Veronikou bývalí spolužáci. Takže to byla taková kamarádská výpomoc. Řekl jsem jí, že bude zpívat roli bohyně, a taková nabídka se těžko odmítá (smích)…

A jaká byla její reakce, když slyšela, čeho se účastní?

Veronika je především dobrá herečka, takže pokud se jí to nelíbilo, tak to na sobě nedala znát (smích)… Ale vážně, oslovil jsem ji hlavně z toho důvodu, že je to vyzrálá zpěvačka a absolutní profesionálka. Potřeboval jsem, aby její hlas šel ruku v ruce s postavou, kterou na albu představuje. Do toho konceptu mi jednoznačně zapadala. A jsem rád, že mi nedala košem a svůj part přijela k nám domů nazpívat.

A co další hosté jako BigBoss, bývalý kytarista Cradle of Filth Ashok nebo Aðalbjörn Tryggvason z islandské kapely Sólstafir? Jak probíhala spolupráce s nimi?

Za BigBossem jsem jezdil do Brna, kde jsme jeho party společně nahráli. Na albu ztvárňuje Miðgarðsorma a právě jeho hlas a výraz mi k téhle postavě seděly od začátku. Ashok mě zase dlouhodobě baví svou kytarovou hrou a přesně tenhle typ výrazu jsem do skladby hledal. U Addiho, který ztvárňuje Fenrira, mám rád především jeho hlas, dravost a energii. Sólstafir poslouchám dlouhé roky, takže pro mě byl do téhle role přirozenou volbou. Navíc se na fjordech poměrně často potkáváme a myslím, že jsme si sedli i lidsky.

Lze album považovat za čistě studiový projekt, nebo si dokážeš představit, že by byl někdy prezentován i naživo s najatými muzikanty?

Představit si to dokážu a už jsem o tom i uvažoval. Mluvil jsem s několika kamarády z metalové scény, kteří by do toho byli ochotni jít, a okrajově jsme řešili i možnost nějakého tuzemského koncertu. Spíš než o čas jako takový jde o to, kam energii nasměrovat. Nacvičit s kapelou celou zhruba pětačtyřicetiminutovou desku by znamenalo poměrně dlouhou a intenzivní přípravu, zatímco už mám hotový nový materiál a momentálně mi dává větší smysl pustit se do jeho nahrávání. Živé provedení tedy nevylučuji, jen má teď přednost další album.

To tedy zírám. Půjde o další metalové album?

Ano, mělo by jít o volné pokračování projektu. O druhém albu jsme už předběžně mluvili i s mým kanadským vydavatelem, takže věřím, že bychom mohli navázat na současnou spolupráci. Tentokrát ale bude celé pojetí mnohem volnější – příběh už nebude veršovaný a nebude vycházet ze staroseverské mytologie. Místo toho se dotýká islandského fenoménu Huldufólk, tedy představ o skrytém lidu a bytostech, které existují vedle našeho světa, i když je běžně nevnímáme. Právě tahle představa mě velmi oslovila. Podle starých islandských tradic jsme kdysi s těmito bytostmi sdíleli jeden svět, ale postupně jsme ztratili schopnost jejich přítomnost vnímat a naslouchat jim. A právě na tomto motivu je vystavěný příběh nového alba.

Tak třeba se někdy dočkáme, že budou naživo odehrána obě tato alba v jednom večeru…

Odehrát obě alba během jednoho večera by mi určitě dávalo smysl. Zároveň je dnes hudby obrovské množství a dostat nový projekt k posluchačům nějakou dobu trvá. Proto bych tomu zatím nechal přirozený vývoj a případné koncertní provedení řešil až ve chvíli, kdy si projekt najde své publikum.

Zajímavostí je, že booklet alba bude obsahovat texty nejen v češtině a islandštině, tedy v jazycích, ve kterých je album nazpíváno, ale také překlad textů do angličtiny. Předpokládám tedy, že se počítá s celosvětovou distribucí. Je určeno hlavně pro trh s blackmetalovými nahrávkami?

Album míří především k posluchačům black metalu, tedy k poměrně specifickému, ale zároveň mezinárodnímu publiku, ke kterému se ostatně sám řadím. Není určeno jen českému publiku, a i z toho důvodu jsem od začátku hledal zahraničního vydavatele. Anglický překlad textů v bookletu má především umožnit zahraničním posluchačům porozumět příběhu a jednotlivým motivům alba. Samotná angličtina ale podle mě v black metalu není podmínkou – právě naopak, použití mateřského nebo jiného jazyka může hudbě dodat vlastní charakter a autenticitu. V našem případě navíc čeština a islandština přirozeně souvisejí s příběhem i celkovou atmosférou desky. Proto jsem neměl důvod je nahrazovat angličtinou jen kvůli tomu, aby album bylo „mezinárodnější“.

Martin Sigurður Kajzar. (Foto: Krunoslav Keteles)

Pochopil jsem, že na Islandu trávíš v posledních letech docela hodně času, je to tak?

Na Island se s rodinou v posledních letech pravidelně vracíme a trávíme tam velkou část léta. Postupně jsme si tam vytvořili okruh přátel a dnes už se tam vlastně necítíme jako turisté. Island se pro nás stal přirozenou součástí života a v určitém smyslu i druhým domovem. Letos jsme tam s manželkou například odehráli společný koncert, na kterém zazněla hudba Johanna Sebastiana Bacha, ale chtěli jsme představit i českou hudbu, a proto jsme do programu zařadili výběr z Dvořákových Biblických písní.

Jak bys doporučil čtenářům Ostravanu, kteří žánru black metalu neholdují, aby si album poslechli? Jak co nejlépe objevit jeho kvality?

Asi bych doporučil přistoupit k tomu albu bez předem vytvořeného názoru na to, co black metal je nebo jak by měl působit. Každý žánr si s sebou nese určitou estetiku, image i stereotypy, které mohou člověka na první pohled odradit. Jenže hudba samotná může dát člověku úplně jinou zkušenost, než jakou si podle těchto vnějších znaků představujeme. Myslím, že je škoda zavírat dveře před něčím jen proto, že nám to na první dojem není blízké. Když dá člověk kvalitní hudbě šanci bez předsudků, může ho oslovit i tam, kde by to vůbec nečekal – a přinejmenším mu může rozšířit obzory.

Informace o projektu najdete na webu www.sigurdurofficial.com