Publikum Dream Factory v sobotu ohromilo setkání Kurta a Sida, neděle patřila syrové výpovědi o moci a vině v inscenaci Smečka

V sobotu se zahajovalo v centru města, ve Staré aréně. V rámci sekce Student Factory zde vystoupilo studenstvo DAMU v inscenaci Ošklivec, pod režijním vedením Jolanty Lipkové, rovněž studentky režie na DAMU. V současnosti velmi populární hra z pera Mariuse von Mayenburga se v posledních letech stává často součástí repertoárů nejen českých divadel. Diváci si Ošklivce z DAMU můžou porovnat s Ošklivcem z Komorní scény Arény, který měl premiéru na podzim roku 2024 a o kterém jsme psali zde.

Z představení Ošklivec. (Foto: Ondřej Durczak)

Hra o vynálezci, který podléhá touze po úspěšnosti, k níž však vede cesta prostřednictvím dokonalé tvářičky z plastické chirurgie, nabízí jak vytříbenou satiru na nešvary dnešní společnosti, tak i humorné aspekty vycházející z absurdity dění kolem. Herecký tým společně s režisérkou Lipkovou vytvořili účinnou satiru, koncentrovanou na herecký výkon v komorním prostředí. Inscenace skvěle zapadá do letošního dramaturgického plánu festivalu, kterým je přerod. Přerod ošklivé hlavní postavy v pohlednou marketingovou hvězdu přináší nové možnosti, ale zároveň popírá vlastní já.

Program festivalu pokračoval v nedalekém Studiu G a nebudu sám, který potvrdí, že diváci mohli zhlédnout jeden z vrcholů festivalové nabídky. Inscenaci Kurt a Sid z tvůrčí dílny britského dramatika a také hudebníka Roye Smilese představila Malostranská beseda ve spolupráci s Freedom Production. Jak by to mohlo vypadat, kdyby se v roce 1994 spolu v podkrovním pokoji v americkém Seattlu setkaly legendy hudby Kurt Cobain a jeho britský protějšek Sid Vicious? Kurt v podkrovním pokoji, který vypadá jako brloh feťáka, podléhá depresivním stavům. Od konečného řešení své životní otázky ho přichází odradit Sid Vicious, který v rozverné náladě přináší zdánlivý optimismus. Co na tom, že je již patnáct let po smrti.

Kurt a Sid. (Foto: Maxim Bajza)

Může Sidův přízrak zvrátit nevyhnutelné? Two men show Tomáše Daleckého a Daniele Kadlece dokázala strnout diváky. Mezi herci fungovalo vzájemné napojení. Diváci proplouvali společně s Kurtem hmatatelnou temnotou, ale nacházeli i vzácné a dávno zapomenuté momenty štěstí, které dokázal vykřesat společný dialog se Sidem. Hledání důvodů, proč zůstat naživu, prostupovalo přítomnou nevyhnutelností, že přihláška do nechvalně proslulého Clubu 27 bude co nevidět podepsaná. Všichni víme, jak Kurtův příběh skončil. Přesto však 90 minutové balancování na hraně života a smrti nabídlo postupně gradované napětí od začátku až do konce.

V rámci Ostravské sekce festivalu předala Komorní scéna Aréna pomyslný štafetový kolík Divadlu Mír, které na domovské scéně předvedlo svou poslední inscenaci Klíčovou dírkou, o které jsme psali blíže zde.

Sobotní večerní program se završil v Divadle Petra Bezruče. Spitfire Company představilo koncept herečky a performerky Miřenky Čechové ve spolupráci s dramaturgyní Jitkou Pavlišovou. Pozvání do projektu, který představil prostřednictvím silné výpovědní pohybové performance, kde hlavní roli hraje ženské tělo ve své fyzické a symbolické rovině, přijalo 20 režisérek a choreografek z nejrůznějších koutů světa. Jedno tělo, které propůjčila Miřenka Čechová, reflektovalo 20 úhlů pohledu na identitu ženy ve společnosti 21. století. Silně apelativní výpověď, vystupující napovrch zejména prostřednictvím pohybu, ale i audiovizuálních prostředků přímých i nepřímo zprostředkovaných, poukázalo na nerovné podmínky ženy v prostředí, kde muži stále hrají prim.

Miřenka Čechová. (Foto: Maxim Bajza)

Ani v režijním prostředí institucionalizovaných i nezávislých divadel ženy zdaleka nepřevládají, byť v rámci studií režie je jich více než mužů. Miřenka Čechová tak poskytla vlastní tělo v rámci projektu, který poukazuje na to, že Ibsenova Nora není ani ve 21. století přežitkem. Jak vyplynulo z diskuze s performerkou krátce po představení, během tvůrčího procesu navazovala po vzoru reformátora a experimentátora v oblasti divadelního projevu Jerzyho Grotowského na výraznou práci s prostorem, vlastním tělem a vzájemným kontaktem s divákem. A právě na tento apel navazuje dramaturgická koncepce Dream Factory, kdy každý den nabízí alespoň jedno představení, které režírovala žena.

S.O.D.A. (Foto: Maxim Bajza)

Koncertem hudebního uskupení S.O.D.A., jež tvoří duo mladých herců a hudebníků – Tomáš Dalecký a František Beleš – byl úspěšně zakončen sobotní den. S.O.D.A. dle slov samotných aktérů funguje pouze příležitostně a koncertuje několikrát za rok, tím více si ji návštěvníci festivalu mohli vychutnat. Příjemná hudba, a především hra s mnohoznačností slov hodila návštěvníky do pohody.

*

Zatímco sobota nabídla spíše dramatičtější polohu s převládajícími tragickými motivy, začátek nedělního odpoledne se nesl ve znamení léta, pohody a bezstarostnosti. Plenérovou podívanou Mořští pánové představil soubor Bratři v tricku a pohodové letní počasí, které se v okolí Černé louky rozhostilo přispělo k dobré náladě. Opodál stojící rodiče si ve stínu dali své první nedělní pivo a jejich ratolesti si vychutnaly 35minutovou show. Dva mořští pánové (Adam Jarchovský a Václav Jelínek) se ocitli na souši ostravské Černé louky a naleznou bazének, kde se můžou čvachtat, předvádět své akrobatické kousky, žonglovat a zároveň společně s dětmi vyčistit vodní toky od přebytečných plastů. Pánové s sebou přinesli tu správnou festivalovou pohodu, až si nejeden divák zasteskne, proč festival nenabídne více plenérových představení.

Nejen děti, ale zejména jejich rodiče a prarodiče si užili i další představení, které se přesunulo a pár metrů dál, do prostor Staré arény. Pražský soubor Kolekce Parchant nastudoval příběh nejslavnějšího chlapeckého klubu v českých dějinách. Rychlé šípy a záhada klubovny jsou příjemným překvapením ze sekce Student Factory. Všichni z nás, odkojení na této slavné pětici chlapců se správnou morálkou a se psem Bublinou, se nechali pořádně povozit na vlně dávno ztraceného dětství. Kdo z nás si v dětství nepřál mít vlastní klubovnu? A mít partu, se kterou prožije nejedno dobrodružství.

Z představení Rychlé šípy. (Foto: Ondřej Durczak)

Zejména režisér a představitel Mirka Dušína v jedné osobě, Prokop Zach, a také Rychlonožka Ondřej Stupka jako by svým postavám z oka vypadli. Hercům se podařilo nesklouznout na hranu parodie, byť se to v mnoha místech nabízelo, zároveň se vyvarovali moralizování. Vykřesali z příběhu Rychlých šípů to, co je platné dodnes, a navíc přidali humor. Zcela bezvýhradně je pak nutno ocenit fakt, že většina hereckého osazenstva hrála v huňatých svetrech a pes Bublina dokonce v beranici, což je ve stísněných a vydýchaných prostorách Staré arény bráno za velmi odvážný počin.

A do třetice byl program pro děti naplněn i v rámci Ostravské sekce, kde místní Divadlo loutek uvedlo představení Jonáááš, v režii Márie Danadové. Samotná premiéra se konala o dva dny dříve, a my jsme byli rovněž u toho (recenze zde).

A teď na tu temnější notu. Jestliže za vrchol sobotního večera jsem označil balancování mezi životem a smrtí v inscenaci Kurt a Sid, nejsilnějším nedělním zážitkem, ještě temnějším a odzbrojujícím, se stalo dokumentární drama Smečka. Příběh, který ochromil celé Španělsko, který vyvolal diskuzi o zákoně, který nestojí na straně oběti, poznali španělští diváci prostřednictvím scénického čtení. Španělský dramatik Jordi Casanovas vytvořil silné dokudrama, vycházející z autentického soudního spisu. V létě 2016 pětice mladíků ze Sevilly (během oslav svátku sv. Fermína, který si mnozí spojí s vypouštěním býků a společným útěkem), hromadně znásilnila mladou dívku a posléze si samotný akt natočila na mobil. Ještě předtím, než z místa činu jeden po druhém zmizeli, odcizili dívce mobil, aby se nemohla dovolat pomoci.

Z inscenace Smečka. (Foto: Maxim Bajza)

Pro divadelní text byly jednotlivé soudní výpovědi pouze zestručněny, prohozeny ve svém pořadí a upraveny tak, aby dokudrama mohlo dostat správnou dynamiku. Žádný další text však nebyl přidán. Česká režisérka Adéla Stodolová vytvořila pod hlavičkou multifunkční organizace Archa+ svébytnou inscenaci, která posouvá hranice scénického čtení ještě dále. Výpovědi oběti i pachatelů se prolínají s hraným dějem. Oběť je svou výpovědí nucena prožít vše znovu a s ještě větším emočním dopadem. Do popředí se nedostává explicitní ztvárnění hromadného znásilnění mladé dívky, ale momenty bezprostředně činu předcházející a posléze nadcházející. Režisérka sleduje v autentických výpovědích přerod (jak nám to opět jde dohromady s letošním mottem festivalu) jednotlivých mladíků v rozdivočelou smečku, kdy uznání viny by znamenalo popření celého kolektivu a jeho činu. Minimalistická scéna je vyplněna pouze plazmovými obrazovkami, kde se promítají symbolické obrazy vyděšené srnky či nočních scenérií. Mluvený projev herců je kombinovaný s pohybovým vyjádřením. Hned úvodní scéna, kdy se na plazmových obrazovkách objevuje běžící rozdivočelý býk, symbol španělského svátku, a v popředí pětice na místě běžících mladíků, dává tušit rozbujelost, která však ničivě dopadá na nic netušící oběť. Divák si hmatatelně uvědomuje gradované napětí.

Nelze vypozorovat okamžik, kdy se z příjemných a flirtujících společníků stává rozdivočelá smečka maskulinních a machistických samců. Samců, kteří po vykonaném činu jdou na další flám. Těch samců, kteří si ani během soudního procesu neuvědomují tíhu své viny a situaci pouze zlehčují. Herecky naprosto soustředěná práce, perfektní výkon pětice herců (Matěj Pour, Adam Královič, Kristián Laštovka, Tomáš Sedláček a Štěpán Tuček), kteří během závěrečné děkovačky měli složité rozhodování, zda se usmívat k divákům či se zdržet jakýchkoliv projevů. Speciální poklonu ale zasluhuje Klára Tilcerová, která v roli oběti dokázala proti silné mužské převaze uhrát postavu bez zbytečného patosu, v plné autenticitě a opravdovosti.

Z inscenace Toyer. (Foto: Maxim Bajza)

Poslední nedělní představení se odehrálo o pár metrů dále, v Komůrce, tedy ještě menším prostoru Komorní scény Aréna. Pražský soubor OLDstars představil inscenaci Toyer z pera amerického dramatika Gardnera McKaye v režii Sebastiana Vopěnky. Tvůrci nám představili zajímavé psychologické drama s jemnými nuancemi černého humoru. Mladá doktorka psychiatrie přijímá ve svém bytě na samotě pozdě večer nečekanou návštěvu. Dovnitř vpouští potrhlého mladíka, se kterým vede nechtěně dlouhý, vlastně téměř nekonečný dialog. Veronika Kupková a Matouš Rybák tak rozehrávají herecký koncert, kdy chvíli má navrch jeden a posléze zase druhý. Nezávazné tlachání se však čím dál tím více stává nebezpečným prostorem pro naplnění jistých zvrácených choutek. Kdo vlastně kým manipuluje? Ocenit je nutné zejména práci s dynamikou a napětím inscenace, která je navíc odlehčená nenuceným humorem, vyplývajícím ze vzniklých situací. Postupný přerod postav je překvapivý, divák zůstává v napětí až do samotného závěru.

Festivalový víkend je úspěšně za námi. Nechme se překvapit, co nám ostravská továrna na sny připraví v dalších dnech.