Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Divadlo Mír uvedlo další bizarní komedii, na své si přijdou hlavně voyeuři

Divadlo Mír uvedlo další bizarní komedii, na své si přijdou hlavně voyeuři

10.5.2026 10:39 Divadlo

Proč úvodem zbytečně mudrovat? Když si dáme jedna a jedna dohromady, nemůže nám vyjít nic jiného než dvě. Takhle jednoduché to je. Divadlo Mír se stalo zavedenou značkou, diváci mají určitá očekávání a tým v „mírových“ dresech jim jejich přání plní. Publikum i tentokrát dostává řachandu, která stojí a padá s perfektními hereckými výkony Alberta Čuby a Vladimíra Poláka. V době své premiéry komedie britského dramatika Joea Ortona šokovala, pobuřovala a mnohým nedala spát svou kontroverzí, v současnosti již nikoho pobouřit nemůže. Podobné „nemocniční“ komedie, kde dochází k záměnám identit a neustálým převlekům, to vše okořeněno milostnými aférkami a dokola se opakujícím situačním humorem, vidíme na mnoha jevištích především soukromých divadel. Co kdysi šokovalo, dnes působí bizarně a trochu vyčpěle. Nicméně přesně to zapadá do gusta diváků, které odkojili Tři tygři.

Z inscenace Klíčovou dírkou. (Foto: Jan Lipovský) Zvětšit obrázek

Z inscenace Klíčovou dírkou.
Foto: Jan Lipovský

Autor komedie Klíčovou dírkou Joe Orton prožil krátký, ale poměrně divoký život, který se postupně zrcadlil i v jeho tvůrčí kariéře. Jakožto rebelantský homosexuál přiváděl spořádanou a konzervativní Anglii přelomu padesátých a šedesátých let k šílenství. Autorsky vlastně navázal na literární skupinu Rozhněvaných mladých mužů, která svou revoltou strhla a dokázala odvázat britskou mládež. Joe Orton, společně se svým životním partnerem Kennethem Halliwellem, neustále pobuřoval. Vysloužil si i několikaměsíční vězení, které jej však ještě více inspirovalo, naplno se začal věnovat psaní frašek, kde vrcholu dosáhl krátce před svou smrtí. V roce 1967 ho opilý Halliwell umlátil několika ranami kladivem. Teprve dva roky po tragické smrti Ortona, v roce 1969, se na jeviště jako autorův pohrobek, dostala hra Klíčovou dírkou.

V době prvního uvedení mnoho diváků protestovalo. Narušena byla společenská morálka, bez servítků se na jevišti reflektovala nevěra, manželský svazek byl vysmíván, objevují se i travesti motivy, kdy se většina postav neustále převléká a hranice pohlaví je stírána. Muži se převlékají za ženy, ženy se převlékají za muže. Orton do hry propašoval i homosexuální motivy, aby mohl být útok na společenskou morálku komplexní. To, co mohlo před více než padesáti lety otevírat nová, dosud nezavedená, témata, dnes vyznívá malinko lacině. Navíc, je nutné dodat, že v našich končinách, máme povedenější příklady převlekových „nemocničních“ frašek (např. povedená komedie Wszystko w rodzinie, jež uvedlo Těšínské divadlo, psali jsme ZDE).

Z inscenace Klíčovou dírkou. (Foto: Jan Lipovský)

Samotný děj hry je vlastně bláznivý, v mnohých okamžicích bizarní a nekorektní, tedy přesně takový, jaký jsme si na prknech Divadla Mír zvykli vídat. Vše se odehrává na soukromé psychiatrické klinice dr. Prentice, velkého lamače dívčích srdcí (Albert Čuba). Slečna Barcleyová (Beáta Hrnčiříková) se hlásí o místo asistentky v doktorově kanceláři, ovšem přijímací pohovor se mírně zvrhne. Do kanceláře vstoupí nečekaně doktorova manželka, korpulentní nymfomanka, paní Prenticeová (Jana Posníková). Aby dr. Prentice zažehnal situaci, kdy ho jeho paní zastihla téměř in flagranti, vymýšlí zápletky, do kterých se stále více zamotávají i další postavy. Na scénu přichází rovněž milenec paní Prenticeové, hotelový poslíček Nicklas Beckett (Filip Černý). Situaci zdaleka nepomáhá ani fakt, že se na klinice objevuje inspektor dr. Rance (Vladimír Polák), a samozřejmě nemůže chybět ani postava v policejní uniformě – seržant Match (Michal Sedláček).

Z inscenace Klíčovou dírkou. (Foto: Jan Lipovský)

Divadlo Mír už je několik let zavedenou divadelní značkou, která je snadno rozpoznatelná i mimo region Ostravy. Na Mír se jezdí z celé republiky, a sem tam samozřejmě Mír oblaží např. i pražské diváky (v červnu ho čeká pražské turné). Divadlo Mír uspokojuje svou nabídkou poptávku. A dramaturg David Vyhnánek dobře ví, že hra Klíčovou dírkou přímo vybízí k tomu, aby herci předvedli plně svůj široký komediální rejstřík. Jako režisér byl vybrán Juraj Deák, původem bratislavský rodák, který se po několika letech vrátil do Ostravy, kde dříve celé desetiletí působil jako umělecký šéf činohry Národního divadla moravskoslezského. Zopakoval si tak inscenování komedie Joea Ortona, kterou před 26 lety uvedl právě na jevišti Národního divadla moravskoslezského. Pro zajímavost, již tehdy se v obsazení objevil Vladimír Polák, tenkrát však v roli seržanta Matche.

Režisér Juraj Deák se dokázal přizpůsobit poetice Divadla Mír, přesto, že ukočírovat takové herecké osobnosti jako jsou Albert Čuba a Vladimír Polák dalo jistě hodně práce. Inscenace nenabízí místo pro oddech ani zklidnění tempa. Jedna eskapáda střídá druhou. Problémem však je, že mnohé humorné situace nevyzní naplno, jelikož se ztratí v následující scéně. Divák dostává naservírovaný přehršel situací, gagů, převleků, rozmělněných identit postav, že se v ději může zcela oprávněně ztrácet. Tvůrci i diváci na sebe „pomrkávají“, všichni předstírají, že žena hraná mužem, vypadá jako žena, a muž hraný ženou, vypadá jako muž.

Z inscenace Klíčovou dírkou. (Foto: Jan Lipovský)

Divák si chvílemi připadá, jako by se mu před očima odehrával multižánrový film. Crazy komedie postupně nabídne romantická klišé, závěrečná (nejen) slovní přestřelka nás odkazuje ke gangsterským filmům a s příchodem Vladimíra Poláka na scénu se začíná odehrávat i krásná parodie na klasické anglické detektivky. Divák se tedy stává šmírákem. S údivem i skrytým zalíbením sleduje postavy, jak se svlékají a zase oblékají. Divák si počíná jako voyeur, zahlíží symbolickou klíčovou dírkou, kde nachází rozvrkočené postavy procházející se v negližé, spodním prádle. Jelikož tak ale činí i stovky dalších diváků, je jeho chování ospravedlněno a vykoupenou ne zrovna levnou vstupenkou.

Chaotické dění na jevišti a neustálé příchody a odchody jednotlivých postav malinko usměrňuje poměrně konzervativně stavěná scénografie. Scénograf David Bazika, kterého si Mír vypůjčil z Národního divadla moravskoslezského, vytvořil z velkého prostoru jeviště interiér soukromé kliniky. Cíleně je vymyšlený tak, aby postavy mohly do prostoru nerušeně vstupovat a vycházet, a to celkově ze čtvera vstupních dveří. Velkému prostoru vévodí přesně uprostřed lůžko pro pacienty, nacházející se za bílou plentou, kde se zároveň odehrává klíčová scéna, která se stává spouštěčem dalším hraných eskapád. Interiér je pak vybaven klasickými rekvizitami, mnohé z nich se rovněž v součinnosti s herci stávají nepřímou součástí hry.

O poznání více se vyřádila kostymérka Barbora Maleninská, pro kterou je to první ostravská spolupráce. Kostýmy zdůrazňovaly již tak vyhrocené herecké kreace. Maleninská tak mohla navrhnout uniformu pro hotelového poslíčka, policejního seržanta, negližé pro korpulentní manželku dr. Prentice, a jak už to tak na psychiatrických klinikách 60. let bývá, nouze nebyla ani o svěrací kazajky. A jelikož se po většinu představení postavy neustále převlékají, staly se kostýmy a jejich varianty důležitým článkem celé inscenace.

Albert Čuba. (Foto: Jan Lipovský)

Jak jsem již zdůraznil v úvodu, veškerá přitažlivost inscenace stojí a padá zejména na výkonu dvou herců. Prvním z nich je principál divadla Albert Čuba, který ztvárnil hlavní roli dr. Prentice. Je až neuvěřitelné, s jakou lehkostí a hypernadsázkou dokáže herec procházet veškerými situacemi. Přestože jeho postava je typickou kreací nevěrného manžela a chaotického snílka, nelze z Čuby spustit oči. Občas dokáže odbourat sám sebe, z nechtěného přeřeknutí umí během chvilky vytvořit novou humornou situaci. Stává se nepostradatelným motorem celého představení, srší energií, vtipem. Ostatní herečtí partneři se o něj můžou plně opřít.

Herecky mě velmi potěšil rovněž Vladimír Polák v roli inspektora dr. Rance. Jako by v jediné postavě sídlilo několik bytostí, schizofrenicky se dostávajících na povrch. Když ve své úvodní scéně vstoupil na jeviště, v buřince a celý v černém, jistě mnohým divákům připomínal důstojného Hercula Poirota. Postupně však Polák popouštěl uzdu své bláznivosti. Poirot se tak posléze na jevišti proměnil v popleteného Kadlece a jeho bratra T-Kadlece z proslulých Tintinových dobrodružství. Odměřený přísný inspektor se tak v podání Poláka pral se svým šíleným podvědomím, které postupně mohlo vyjít napovrch. Divák tak byl ve výsledku svědkem svébytné kreace, na kterou se bylo radost koukat.

Vladimír Polák. (Foto: Jan Lipovský)

Ostatní herci – Beáta Hrnčiříková, Jana Posníková, Filip Černý a Michal Sedláček – stáli tentokrát poněkud ve stínu Čuby a Poláka. Nelze se ubránit pocitu, že když se setkají dva velcí herci na jevišti, ostatní jim sekundují. Je však zřejmé, že všichni čtyři herci se již velmi dobře sehráli s poetikou divadla a v budoucnu o nich ještě uslyšíme. A to, že v Divadle Mír dostávají stále více prostoru i herci mimo okruh Tří tygrů, je jen dobře.

Sečteno, podtrženo – crazy komedie zřejmě potěšila skalní fanoušky Divadla Mír. Jak dlouho si však Divadlo Mír udrží nejvyšší popularitu, která se veze na té nejlehčí vlně bizarního humoru, toť otázka. Aplaus ve stoje však poukazuje, že zatím se diváci ještě zdaleka nevyčerpali.

*

Klíčovou dírkou. Autor Joe Orton. Režie Juraj Deák. Překlad Michael Žantovský. Dramaturgie David Vyhnánek. Scéna David Bazika. Kostýmy Barbora Maleninská. Hudba Michal Sedláček. Recenze je psaná z premiéry uvedené v Divadle Mír v Ostravě v sobotu 9. května 2026.

Lukáš Kowala | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.