Anurrn po vydání Theurn: Jsme masochistická děcka, která se těší na horor a jsou závislá na adrenalinu

Když jste kapelu v roce 2023 zakládali, měli jste hned jasno, jakému stylu se budete věnovat? Co rozhodlo o tom, že se uchýlíte ke sludge, k noisu či psychedelii?

Sobotka: Ono to začalo chytat tento nádech ještě v Lemonheart Club, kde už jsme to naznačili na albu Nevědomí, které jsme vydali v digitální podobě. A hlavně tam působili všichni současní členové Anurrn. Ale stalo se to, že Aleš Hubáček, zakladatel tohoto léta oneman projektu, se zřejmě v těchto sludge noise bla bla vlnách přestal cítit komfortně a rozhodl se z Lemonheart Club odejít. No a my to celé zapálili a nasypali ten popel do urny (název Anurrn vznikl jako parafráze na An Urn, tedy urnu, do které členové skupiny vložili popel z předchozí kapely – poznámka redakce).

Řeháček: Někdy v roce 2014 jsem se ocitnul s kluky v Lemonheart Club. Oslovily mě jejich podivné kombinace, ve kterých se babrali. Věděl jsem, že by se mi to líbilo ještě temnější, smutnější, nahlas. A když už to nakonec po skoro deseti letech vypadalo, že to půjde, ocitli jsme se bez kytaristy, zakladatele. Takže jsme točili knoflíky tak dlouho, až z toho vylezlo něco jako sludge, noise, drone.

Jaké nehudební komponenty či události měly největší vliv na konečnou podobu alba?

Zavadil: Nevybavuji si nic.

Řeháček: Přestali jsme pít na zkouškách a tlachat hovadiny.

Sobotka: Myslím si, že nejvíc nehudebních věcí je schovaných v textech, ale to je spíš otázka pro Jorgeho (zpěvák Jiří Gewinner – poznámka redakce). Jinak mě taky nic moc nenapadá. Snad jen to, že je vyčištěná atmosféra a nepříjemné napětí, které bylo na konci Lemonheart Club, je už definitivně za dveřmi. Aleš má s Lemonheart Club venku desku Potichu, čímž mimo jiné jasně naznačil, kam ho jeho citrónové srdce táhne. No a my máme Theurn. Všechno je tak, jak má být.

Gewinner: V textech jsou většinou věci, které mě serou nebo se mě osobně dotýkají. Snažím se je co nejvíce zamaskovat za hluk nebo podat jen heslovitě. Ale drive, který tomu dám na zkoušce, myslím, ostatní inspiruje něco změnit nebo vyřešit jinak. To se pak promítne do výsledného zvuku.

V tiskové zprávě se uvádí, že vás baví atmosféra, která vyvolává pocity úzkosti, strachu a nejistoty. Co konkrétně vás na tom baví? Přece jenom to nejsou pocity, které bychom chtěli každý den zažívat…

Gewinner: Je to, jako když se děcka těší, že si zase tajně večer pustí horor. Nějakým způsobem je to vzrušuje. Zároveň vědí, že jakmile vypnou telku, bude zase vše ok. V kombinaci s tlakem z repráků, kdy ti vibruje celé tělo, to spustí příval adrenalinu. Vlastně jsme masochistická děcka, která se těší na horor a jsou závislá na adrenalinu.

Sobotka: To, co mě na hudbě odjakživa nejvíce přitahuje, jsou emoce, které na mě působí. A upřímně, v tomto směru mám raději mollové nebo řekněme ty negativní depresivní emoce, díky kterým jsem připraven na střet s těmito emocemi v reálném životě. Takže zjednodušeně, čím více jsem nasraný, tím poslouchám depresivnější hudbu, protože ta veselá mě nasírá ještě víc.

Jak moc jsou pro vás důležité názvy písní a jak velkou roli hraje fakt, že jsou jednoslovné? Jsou mezi těmito slovy nějaké spojitosti?

Zavadil: Mně na názvech moc nezáleží, pokud nejde vyloženě o nějaký koncept, významově důležitý záměr a podobně. Beru je i jako součást komunikace v kapele. Většina vznikla pracovně, organicky. Spojitosti mezi nimi, pokud mě kluci neopraví, si nevybavuji. Snad jen Output a Nov se lehce vážou k odchodu Aleše Hubáčka z Lemonheart Club.

Sobotka: Toto je spíše taky pro Jorgeho. Já to mám tak, že tu obsahovou stránku beru až jako druhý krok. Pro mě je nejvíce důležitá ta kompozice jako celek a většinou už naznačí i ten obsah a příběh obsažený v textech. Asi si lze těžko představit, že například Primitive Man mají texty o rozkvetlé louce a lehátku na pláži. Ale na druhou stranu, proč ne. (smích)

Gewinner: Já osobně názvům písní a textům nedávám velkou váhu. Hlas zpěváka beru jako další nástroj a zdroj hluku. Popravdě, skoro všechny názvy jsou pracovní názvy. Vznikly u zrodu každé skladby a souvisí spolu i s texty jen vzdáleně. Myslím si, že minimálně půlka kapely je vnímá jako nostalgickou připomínku průběhu tvorby každého kusu a jiný název by se jen těžko ujal. I když… Pár pokusů o přejmenování proběhlo, ale bez výsledku.

Jedna ze skladeb se jmenuje Indián. Měli jste dříve vymyšlený název, nebo je název písně ovlivněný oním „indiánským motivem“ v první třetině písně?

Gewinner: Pokud si vzpomínám, tak už prvotní nápad, který mi kluci přehráli, ve mě vyprovokoval divošské pudy a hned jsem to plácnul do mikrofonu. Z počátku to byly teda i hlasitější, bojovnější skřeky. Byla to hrozná divočina. Tak vznikl pracovní název Indián. No a protože se nám nepodařilo od toho názvu oprostit, nechali jsme Indiána Indiánem i ve finální, kultivovanější podobě.

Ve skladbě Output se zpívá: „Doufám, že na všechno se zapomene.“ Proč by tomu tak mělo být?

Gewinner: Myslím si, že každý ve skrytu duše doufá, že neponese následky za chyby a křivdy, kterých se v životě dopustil, a pojede se dál bez následků nebo od začátku, jako by se nic nestalo. I velká část lidstva si pořád myslí, že planeta a příroda jsou bezbranné a mohou je tedy plenit, plundrovat a zabíjet bez trestu. Ale tak to není. Všichni to vědí, přesto doufají, že to dobře dopadne.

Zavadil: Taky doufám.

Při jaké činnosti by se album mělo poslouchat, aby měl posluchač nejintenzivnější zážitek?

Zavadil: Tak, jak to každému vyhovuje, ale samota, klid, tma, dobrý zvuk a nepohyb jsou jistota.

Sobotka: Určitě to není hudba k tanci, i když… (smích) Ale jak už naznačuje Lukáš, tma, sluchátka a samota jsou nutnost. Lehký psychický problém je bonus. (smích)

Řeháček: Nejlépe zavřít oči a vnímat jen to, co ti teče do ucha.

Album vyšlo také na kazetě. Co vás k tomu vedlo?

Zavadil: Album by se nevešlo na vinyl, takže jsme k CD, které chtělo vydavatelství, kazetu ještě přidali. Testpress se hned v jednom z decků dvojčete ve zkušebně namotal a přetrhl, takže Adam oldschoolově slepil pásek jako v devadesátkách. Tenhle skill už dneska nemá kdekdo.

Sobotka: A namotalo se to na legendárním magnetofonu International. Toto pseudodvojče bylo na přelomu revolučních dob povinná výbava každého milovníka muziky, který neměl kontakty na západ. Revoluční pamětníci muziky z přelomu devadesátek určitě pamatují. Byl k dostání hlavně na burzách, v Ostravě například na Černé louce. Vůbec to nehraje, ale v té době možností moc nebylo a bylo to lepší než drátem do oka. To jsem se pak nestačil divit, když se mi do ruky dostal deck od Sony, jak Metallica a Slayer mají vlastně hrát (smích)… No ale zpátky k otázce. Chtěli jsme mít analogový nosič. Ve hře bylo LP, ale to bychom museli vyhodit nebo zkrátit tracklist. A jelikož máme v kapele velmi silnou míru demokracie, tak jsme se prostě nedomluvili a vyšla z toho kazeta.

Jakou roli přikládáte kapele Anurrn s ohledem na vaše další hudební aktivity?

Zavadil: Anurrn má pro mě výrazné místo. Zkoušíme celkem pravidelně a část věcí, které dělám mimo kapelu, se k ní přirozeně vrací. Vedle bandu občas vystoupím jako DJ nebo v projektech inklinujících k elektronice nebo ambientu. Sem tam spolupracuji i na produkci s kámoši. Vlastní věci tvořím neustále, jen většina nejde ven. V tomhle směru na sebe nemám velké nároky, kromě toho, aby se z hudby a tvorby nestala povinnost a rutina. Něco, co tě sere. Tak to se mi daří dost.

Sobotka: Do současného zvuku se promítla hlavně vášeň k divnokapelám. A potřeba se vymanit ze zvuku mojí domovské kapely Illegal Illusion, kde stále hraji a máme aktuálně venku desku Night Rivers. Prostě to udělat jinak, ale posoudit by to měli asi jiní.

Řeháček: Momentálně nejsem namočený nikde jinde, což je vlastně dobře. To znamená fulltime aktiv.

Vnímáte, že kapela stojí na začátku své cesty a Theurn je odrazový můstek, nebo je spíše Theurn souhrn vašich předchozích hudebních aktivit či zkušeností, které jste vměstnali do jednoho celku?

Zavadil: Obojí.

Řeháček: Souhlasím s Lukášem. Na jednu stranu jsme se postavili na začátek a teď se uvidí, kam nás okolnosti, nápady a příležitosti dovedou. Ale to, co se odráží na desce, je dosavadní průsečík stylů a zkušeností, které jsme nabyli v průběhu minulých let.

Sobotka: Přesně tak, to se teprve uvidí. Jelikož Theurn vzniklo na předělu jedné kapely do druhé a téměř půlka materiálu byla napsaná ještě v Lemonheart Club a s kytarou, jsme sami zvědaví, kam nás to zavede. Jisté je, že to nebude jednoduché. Minimálně za mě cílíme na více industriálu, škaredé elektroniky, basy tlusté jak nohy od kulečníku, hybridní bicí, akusticko-elektrické, a řpěv. Ne, to není chyba. Taky bychom chtěli nechat nějaký ten netradiční nástroj, a to minimálně didgeridoo. Nebo si možná Jorge vyrobí fujaru, protože je to kluk šikovná. Ale to jsou jenom kecy, protože mluvit o hudbě je jako tančit o architektuře a v nejhorším případě zůstane jenom u těch keců.

Co se vás čeká v nejbližší době?

Sobotka: Čekají nás koncerty, 15. května budeme hrát v Katovicích ve Faustu. Pak 13. června zavítáme do Orlové (Futra) a dáváme sedánky nad nápady a věcmi na budoucí desku. Jsme na začátku.

Řeháček: Snažíme se být tak nějak aktivní. Pokoušíme se domlouvat na koncertech, které nějak koncepčně pasují do sebe a dávají smysl. Jde to někdy pomalu… Ale musím vyzdvihnout kluby a lidi, kteří to dělají z čiré lásky k hudbě a komunitě, co se kolem toho točí. Tedy Blanku, Paula, Buchťase, Řezníka. Díky.