Valašský vojvoda: Folklor se vyvíjí, pořád můžeme objevovat něco nového

Přemýšleli jste, jak by váš život vypadal, kdyby v něm nebyl zastoupený folklor?

Kahánek: Pokud bych v životě neměl zastoupený folklor, možná bych se věnoval jiné volnočasové činnosti. Možná bych více sportoval, měl jiné zájmy a možná i kamarády. Soubor řadím po rodině asi na druhé místo. Je to další rozšířená rodina a velmi dobří kamarádi. Věřím že i na celý život.

Eliášová: Můj život by byl o hodně chudší. Nejen o vše, co jsem se souborem zažila, ale i o poznání historie a kořenů našich předků, kteří pobývali v Kozlovicích a okolí.

Tobolová: Život bez souboru si vůbec nedokážu představit – jsem v něm už 46 let a beru ho jako naprosto přirozenou a nedílnou součást svého života. Je to prostě něco, co ke mně patří. Kdybych folklor v životě neměla, asi bych se víc věnovala sportu. V mládí jsem sportovala docela hodně, takže by to pro mě byla přirozená cesta.

V čem je Valašský vojvoda jiný ve srovnání s ostatními folklorními soubory? Je soubor v něčem, co přesahuje hranice Evropy, jedinečný?

Kahánek: Valašský vojvoda je ve srovnání s ostatními soubory svůj, autentický. Zpracovává písně a tance z okolí Kozlovic, kde byl založen. Kozlovice leží na lašsko-valašském pomezí, takže i soubor je specifický, že se nevěnuje pouze Lašsku nebo Valašsku. Dokáže upoutat snad svou bezprostředností, humorem i dobrým zpěvem.

Eliášová: Mám pocit, že náš soubor je především upřímný. To, co divákům předvádí, tomu věří, tím žije, baví se, a předává to dál.

Tobolová: Domnívám se, že soubor si získává diváky hlavně svou přirozeností a upřímným projevem. Při vystoupeních si ten moment všichni opravdu užíváme – a přesně tuhle energii se snažíme přenést i na diváky. Už se nám několikrát stalo, že jsme za tenhle přirozený projev získali ocenění, a to hlavně v zahraničí. Tam to možná funguje ještě víc, protože když je jazyková bariéra, právě emoce a projev hrají úplně zásadní roli.

Loni jste oslavili 55 let existence souboru. Máte pocit, že je to už hodně let, nebo pořád málo?

Kahánek: Pětapadesát let je už pěkná doba. Je to hodně, ale byl bych rád, kdyby naše práce a tradice, které zpracováváme, žily po další generace. Klidně dalších 55 let.

Eliášová: Pětapadesát let není ani v lidském životě hodně, natož v životě souboru. Tím, že se mění lidé, kteří v něm působí, neustále se tak vyvíjí. Nejen po stránce podání, ale také zpracování folklorních materiálů a jejich pojetí.

Tobolová: Ano, oslavili jsme 55 let trvání souboru, ale to není žádný věk. Spoustu práce máme za sebou, spousta nás ještě čeká. Oslava výročí je vzácnou příležitostí k setkávání členů rozvětvené folklorní rodiny. Vzpomínejme, ale žijme současností a mysleme na budoucnost. Mezi členy souboru i v jeho vedení se za celou historii vystřídala řada jmen. Komu poděkovat? Všem, kteří prošli, byť jen krátce, původní národopisnou skupinou, souborem Ondřejník, či Souborem lidových písní a tanců Valašský vojvoda. Každý zanechal stopu a přispěl svým dílem k objevování a uchování lidových tradic rodné obce, našeho kraje. Velké díky patří všem, kteří kolektiv tanečníků, muzikantů a zpěváků vedli, vedou a povedou dále.

Valašský vojvoda. (Foto: archiv)

Co považujete za milníky souboru za dobu jeho existence?

Tobolová: Ze svého pohledu za milníky považuji hlavně ty úplně zásadní začátky a momenty, kdy se soubor někam posunul a otevřely se mu nové možnosti. Tedy samotný vznik národopisného souboru v květnu 1970 – tehdy s názvem Ondřejník. Také rok 1977, kdy si členové souboru zvolili název Valašský vojvoda, podle někdejších vůdců valachů a správců salaší z okolí Kozlovic. Byla také založena tradice pořádání Valašského bálu a výrazné změny se dočkala také muzika – z hudecké se stala cimbálová. Rovněž rok 1982 a první vítězství v okresním kole soutěže folklorních souborů v Třinci, kdy jsme porazili soubor Ostravica z Frýdku-Místku.

Ještě něco dalšího?

Tobolová: Určitě bych zmínila i první spolupráci s Českou televizí při natáčení pořadů Zpívánky a Vonička z domova, dále spolupráci na realizaci dvou dokumentárních a jednoho celovečerního filmu o Leoši Janáčkovi. Nesmíme zapomenout ani na vydání prvního CD v roce 1997 a dvou titulů laureáta Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici v roce 2004 a 2010. Ze zahraničních zájezdů je to rok 1999, kdy se soubor podílel na slavnostním programu při příležitosti předávání vánočního stromu Svatému otci Janu Pavlu II. ve Vatikánu. Vrcholem náročného, ale velmi zajímavého měsíčního turné po Japonsku v červnu roku 2005 bylo vystoupení v programu Českého národního dne na Světové výstavě EXPO v Nagoji v prefektuře Aichi.

Valašský vojvoda. (Foto: archiv)

Jak moc a jak často vám folklor zasahuje do osobního života?

Kahánek: Řekl bych že asi každodenně či obden. Většinou pobrukováním nějaké chytlavé písničky. Jako vedoucí taneční složky přemýšlím nad zkouškami, pásmy, hledám inspiraci k tvoření kolem sebe. Díky folkloru člověk pozná spoustu lidí, které potom často potká někde ve městě.

Eliášová: Osobní a rodinný život se podřizuje souborovému. Dovolené a rodinné oslavy se plánují v době souborového volna.

Tobolová: Je to časově dost náročný koníček. Zkoušíme dvakrát týdně po dvou a půl hodinách, a když je víc vystoupení, míváme i soustředění. K tomu jsem ještě členkou výboru Folklorního sdružení Ostrava, takže se účastním různých jednání a schůzek. Občas to dojde tak daleko, že strávím víc času se souborem než s vlastní rodinou. Ale za ta léta si na to doma zvykli – a upřímně, bez jejich tolerance a podpory by to vůbec nešlo.

V čem může být folklor kouzelný či přínosný pro mladé? Daří se vám ve velké míře zapojovat do souboru třeba vnuky/vnučky, děti dřívějších členů? Těch, kteří třeba stáli u zrodu souboru?

Tobolová: Podle našich zkušeností musí folklor v dnešní době soutěžit o pozornost s obrovským množstvím jiných aktivit. I tak si myslím, že folklor má pro mladé dost silných trumfů, je to živá a sdílená zábava. Tanec, muzika, společné zkoušky, vystoupení – to všechno vytváří přirozené vazby, zároveň je to velmi fyzicky náročná aktivita. Ano, daří se nám zapojovat děti i vnuky bývalých členů, ale určitě to není úplně automatické. Nyní je to 12 členů.

Co všechno se mohou nově příchozí členové u vás naučit?

Kahánek: Mohou se naučit zpívat písně a tančit tance z našeho okolí zapsané ve sbírkách místních a přespolních sběratelů, jako jsou například Vincenc Socha, František Bartoš, František Sušil, Leoš Janáček. Mohou poznat náš region, tradice, zvyky, naturel a hlavně dobrou partu lidí.

Eliášová: Zpívat, tančit, ovládat své tělo, popřípadě překonat strach či stud vystupovat před veřejností. Poznají, čím se lidé bavili dříve, jaké měli zvyky, radosti, starosti a že se podstata tohoto nemění ani v dnešní době. Také se naučí, že soubor je především kolektiv lidí různého věku i postavení v pracovním životě, ale všechny baví folklor, a proto jsou tady.

Valašský vojvoda. (Foto: archiv)

Co rozhoduje o tom, že danou píseň či konkrétní tanec zařadíte do repertoáru?

Kahánek: Většinou se snažíme hledat v písňových sbírkách místních a okolních sběratelů. Často při tvoření pásma či tance hledáme píseň na základě textu. Aby se nám hodila tematicky. Dále rozhoduje samotná melodie, zda je něčím zajímavá, zpěvná, v jakém je zapsaná taktu a rytmu.

Eliášová: Vycházíme z materiálů z Kozlovic a blízkého okolí, tedy Lašsko-valašské pomezí. Snažíme se oživit tance a písně, které jsou pro tuto oblast typické a zároveň zajímavé, popřípadě se vztahují k nějakému tématu, které se rozhodneme zpracovat.

Měl by, respektive může folklor pořád objevovat něco nového, nebo by hlavně měl udržovat tradice našich předků?

Kahánek: V prvé řadě by měl folklor udržovat tradice našich předků. A třeba je zpracovávat do jevištní podoby. Ale jak se svět vyvíjí, vyvíjí se i tanec a s ním i zpracování folklorních témat. Folklor může pořád objevovat něco nového, i když je to v moderní době těžší a těžší. Písňového a tanečního materiálu k objevení je méně. Spoustu folklorních témat už bylo zpracováno. Chce to trochu štěstí a mít správný a originální nápad.

Eliášová: Za roky, kdy v souboru působím, je nemožné nevidět, že se i folklor vyvíjí. V prvopočátku se jednalo v podstatě o rekonstrukce tanců. Přesně, jak jsou zapsány a podchyceny. Ti, kteří tyto sběry měli možnost zaznamenat, už ve velké míře nežijí. A ti, kteří z jejich sběrů čerpají, si tam vkládají něco svého, choreograficky obohacují zaznamenané popisy tanců, muzikanti hudebně upravují písně. Ale důležité je vše upravovat s citem a respektem k původnímu zápisu.

Tobolová: Základem je poctivě udržovat tradici – tedy styl, region, hudebnost, kroj, způsob projevu. To je to, co dává folkloru identitu. Zároveň ale folklor vždycky žije v přítomnosti. Takže prostor pro nové nápady se přirozeně nabízí: nové choreografie, dramaturgie programů, práce s tématem… Jen by to vše mělo vycházet z tradice. Když se podaří skloubit obojí, folklor zůstává živý a stále dokáže oslovit.

Valašský vojvoda. (Foto: archiv)

Jak se díváte a hodnotíte propojování folkloru s jinými hudebními žánry, především s metalem? Vidíte v těchto žánrových kombinacích plusové body pro folklor?

Kahánek: Je to zajímavé spojení. Má to plus, že dokáže přenést lidovou píseň širšímu publiku.

Tobolová: Propojování folkloru s jinými žánry je zajímavý experiment. Folklor se díky těmto propojením dostává k lidem, kteří by se k němu možná jinak vůbec nedostali. Na druhou stranu folklor není jen hudba, ale i tradice, rituály, zvyky, je silně lokální a má důležitou společenskou roli. Obávám se, že by se mohl vytratit původní kontext i skutečný význam folkloru.

Máte za sebou spoustu zahraničních vystoupení. Například v roce 2009 jste vystupovali v Jordánsku, v roce 2024 pak v Brazílii. Jak tam český folklorní soubor vnímali?

Tobolová: Soubor už navštívil 23 zemí, některé i opakovaně. Na zahraničních zájezdech diváci podle mě nejvíc vnímají rozmanitost, pestrost a hudebnost našeho folkloru – jeho dynamiku v hudbě i tanci. Je veselý, rytmický, ale má i svoji hloubku. Máme sice spíš skromnější kroje, ale o to víc vynikne celkový projev. A velkou pozornost vždy přitahuje i cimbál. Jordánsko i Brazílie nás opravdu nadchly.

Jak konkrétně?

Tobolová: Každá země jinak, ale obě jsou krásné, plné zajímavých míst a památek. A co bylo možná ještě silnější, všude jsme potkávali milé a otevřené lidi. V Brazílii to mělo navíc hodně osobní rozměr, protože jsme nebydleli v hotelu, ale přímo u místních rodin, které nás přijaly k sobě domů. Díky tomu jsme mohli poznat jejich každodenní život zblízka – jejich zvyky, rodinné prostředí, sousedy i přátele. Sedět společně u jednoho stolu a být na chvíli součástí jejich světa je něco, co se těžko popisuje a nedá se úplně přenést. To se prostě musí zažít.

Co vás čeká v nejbližší době?

Tobolová: Do konce prázdnin máme před sebou ještě docela nabitý program. Čeká nás vystoupení v Dolní Lomné, kde znovu uvedeme náš výroční koncert, a pak také akce v Kozlovicích, Ostravě, Bojkovicích, Háji ve Slezsku, Rožnově pod Radhoštěm nebo Lhotce pod Ondřejníkem. A je dost možné, že ještě něco přibude. Přehled všech termínů najdete na našem webu www.valasskyvojvoda.cz.