Petr a Kristýna Panzenbergerovi o manželství i nominacích na Jantary: Náš kalendář vypadá jako letový plán

Jste spolu už deset let. To je na dnešní dobu, kdy se lidé mnohem častěji rozcházejí, krásný čas. Jakých deset let to bylo z hlediska, že se jedná o herecký vztah a posléze manželství?

Petr: Vášnivé roky.

Kristýna: To teda jo! Jsme jako každý jiný pár, taky řešíme složenky, nákupy i únavu. Jen dost žijeme v emocích a ty si občas nosíme domů.

Petr: Přesně tak, I když pravda je, že než přišly děti, byli jsme dost divočejší. Ty nás srovnaly.

Myslíte, že herecká manželství jsou hodně odlišná od těch mimo prkna, co znamenají svět?

Petr: Určitě jsou v něčem jiná, když koukáme na naše kamarády, kteří chodí do práce od devíti do pěti, trochu jim závidíme tu pravidelnost.

Kristýna: A volné víkendy.

Petr: Ale zase máme tu výhodu, že si nemusíme vysvětlovat emocionální únavu po těžkém dni v divadle. Víme, co to obnáší a respektujeme se.

Kristýna: A když je jeden z nás v procesu náročného zkoušení, ten druhý musí být kotva. Střídáme se v té stabilitě.

Jak se kloubí rodinný život s tím, že jste oba herci? Je to práce hodně po večerech.

Kristýna: Je to občas logistický oříšek, náš kalendář vypadá jako letový plán. Někdy se vidíme jen v předsíni, když se střídáme ve dveřích. Máme ale štěstí na skvělou podporu naší rodiny, poslední půlrok hlavně babičky z Havířova, ta nás doslova zachraňuje.

Petr: I když rozmazluje letový plán našich dětí.

Už vidíte u potomků sklony k umění?

Petr: Ano!

Kristýna: Ano je slabé slovo! Dramatičnost jim rozhodně nechybí (smích)…

Mám dojem, že spousta herců svým dětem hereckou dráhu rozmlouvá. Bude to u vás podobné?

Kristýna: My jsme v tomhle liberální, že?

Petr: Ano, nic jim rozmlouvat nebudeme. Možná jim při večeři podstrčíme nějakou učebnici matematiky, astrofyziky a filozofie – jen pro jistotu! Ne, vážně, my jsme v téhle profesi šťastní, tak proč bychom jim bránili?

Kristýna: Hlavně ať dělají to, co je baví, i kdyby se třeba rozhodli jít úplně jinou cestou.

Je podle vás výhodou, nebo nevýhodou, že jste každý v jiném souboru?

Petr: Za mě je to určitě obrovská výhoda. Když zkouším v divadle něco náročného, je skvělé přijít domů za Kristýnkou, která v tom se mnou není zacyklená. Vytváří mi doma zázemí, abych se mohl soustředit. Navíc se na sebe i více těšíme.

Kristýna: To je pravda, musím ale dodat, že je to vzájemné. Takhle máme každý svůj profesní prostor, své úspěchy i frustrace. Ta nezávislost nás drží pohromadě víc, než kdybychom spolu trávili celý den na zkušebně. To bychom si tu práci nosili domů mnohem víc.

Petře, když se podíváme za rokem 2025, tak vrcholem byl jistě zisk  CenyThálie za roli Romana v inscenaci Perníkář ve Studiu G. Laik by asi čekal, že když přišel úspěch na celorepublikovém poli, měl byste teď Ceny Jantar opanovat, co říkáte? Vím, je to nevděčný dotaz…

Petr:  (smích)… Ano, nevděčná otázka… Samozřejmě si vážím každého uznání a nominace. Ale pro mě bylo důležité, abych příběh Romana předal divákům co nejpravdivěji. Ceny jsou pak krásným bonusem, ale rozhodně nejsou cílem. Největší odměna je to, že sál po představení nezůstane lhostejný a lidi o příběhu přemýšlejí.

Petr Panzenberger v roli Romana. (Foto: Viktorie Kubicová)

Ještě zůstaňme u Perníkáře, monodramatu, kdy 70 minut prožíváte opravdu těžké téma. Chodili na představení například vyléčení narkomani a podobně? Máte podobné informace?

Petr: Během samotného zkoušení jsem se s nikým takovým nesetkal, v té fázi jsem pracoval hlavně s textem. Ale po představeních jsem potkal lidi, kteří si sami prošli závislostí nebo dokonce znali skutečného Romana. Bylo to pro mě silné potvrzení toho, že příběh, který vyprávíme má smysl hrát.

Ovlivnily přípravy Perníkáře nějak váš civilní život?

Petr: Byly dny, kdy jsem si tu tíhu dlouho vstřebával v divadle, než jsem přišel domů. Ale Kristýnka je v tomhle trpělivá a chápavá. Bez ní a našich dětí bych to zvládal mnohem hůř.

Kristýno, možná dotaz jen na vás, jestli to nějak rezonovalo doma, že se pomalu blíží premiéra Perníkáře? Někdy jsou těžší role, které herce pohltí asi víc.

Kristýna: Tohle je něco, co se musím od manžela učit, on si totiž práci domů málokdy nosí. Já jsem vlastně obdivovala, jak dokázal doma přepnout.

A tím pomalu pojďme na vaši nominaci na Jantarech. Ta je za roli Alix v inscenaci Tenkrát v Rusku v Komorní scéně Aréna. Co jste si říkala, když jste se o nominaci dozvěděla?

Kristýna: Upřímně? Vůbec jsem to nečekala. Zastihlo mě to nepřipravenou , ale v tom nejlepším slova smyslu.

Přece jen inscenace měla mít asi pilíře v postavách jinde. Tím nechci nic negativního naznačit o jiných hereckých výkonech, ale byly tam zkrátka podstatnější postavy. Proto to překvapení?

Kristýna: To ano. Dozvěděla jsem se to prozaicky – kolegyně mi to řekla ráno u kafe a cigára během generálkového týdne, kdy jsme zkoušeli Manna. Takže jsem byla ještě rozespalá a chvíli mi to vlastně vůbec nedocházelo. Já tu inscenaci vnímám hlavně jako společnou práci, takže to pro mě bylo o to nečekanější. Ale samozřejmě mě to potěšilo.

Kristýna Panzenberger Krajíčková v inscenaci Tenkrát v Rusku. (Foto: Roman Polášek)

Je pro vás ta role a obecně celá inscenace něčím výjimečná?

Kristýna: Alix mě fascinuje nejen tím historickým rozměrem, ale hlavně svou vnitřní ženskou silou. Když si člověk uvědomí, co všechno musela ustát a zvládnout – mateřství, víru, odpovědnost, politiku… A přitom v tom byla strašně sama. Celá práce byla velmi intenzivní, a to i díky kolegům. Velký dík tobě, Renčo! (Renáta Klemensová – pozn. red.) Jsem ráda, že jsem u toho mohla být.

Podobné historické vhledy jsou už v Komorní scéně Aréna pověstné z pera Tomáše Vůjtka. Baví vás podobné typy inscenací?

Kristýna: Mám pro ně slabost. U Tomáše totiž nikdy nemáte pocit, že se díváte na nějakou muzeální rekonstrukci. On s historií nepracuje jako s učebnicí, zajímá ho člověk v tlaku doby. Vlastně o tom mluvím proto, že tohle se podle mě opakuje napříč jeho tvorbou. Aktuální a varovné, zároveň ten jeho typický nadhled a ironie.

Jak se Ceny Jantar blíží, mluvíte o nich doma? Špičkujete se, podporujete, nebo to prostě neřešíte a uvidíte, co bude 4. května?

Petr: My se nešpičkujeme, my do sebe rovnou rýpeme (smích)…

Kristýna: Tak občas si rýpnu, to je pravda.

Petr: Ne, teď vážně – necháváme to být. Máme z nominace radost, ale nic nehrotíme. Jak říkáte, uvidíme 4. května.

Co by pro vás znamenalo, kdyby to vyšlo a oba jste získali Cenu Jantar?

Petr: Byla by to dvojitá oslava!

Kristýna: Pod to se podepíšu. My si navzájem fandíme, takže by to byl hezký společný úspěch.

Máte nějaké herecké sny do budoucna?

Kristýna: U mě to není o vysněné roli, ale o tom, aby mě to stále bavilo a posouvalo, chci mít kolem sebe lidi, se kterými je radost tvořit a hlavně být pořád zvědavá!

Petr: Souhlasím s tím, co říká Kristý. Neztratit zvědavost a nesklouznou k rutině. Dřív jsem měl ambice hrát konkrétní velké postavy, ale dneska je to pro mě o něčem jiném.

A ještě na závěr, když se blíží prázdniny. Jaké budou ty vaše? Kam vyrazíte?

Petr: Určitě do Polska k jezírku tchána. Tam je to jako v ráji. Jinak budeme spíš tak nějak výletovat po Česku a Polsku. Pokud by vyšlo i nějaké to moře, tak bych byl rád. A v plánu jsou i festivaly – pro mě letos jasná Pohoda na Slovensku.

Kristýna: Já zůstanu v Ostravě a užiju si Coloursy. A spoustu nekonečných „tour po všech místních dětských hřištích a brouzdalištích.