Chtěl jsem vytvořit společné místo pro hudební komunitu, říká Jiří Vodička o nové aplikaci ProMusica

Většina čtenářů asi očekává, že se budeme bavit o tvé hře, a přitom si tady povídáme o hudebních aplikacích. Ty mi možná odpovíš, že to je také svým způsobem hra. Co tě vedlo k tomu vytvořit webovou a mobilní aplikaci pro muzikanty?

Impuls přišel vlastně od posluchačů. Opakovaně jsem slýchal, že lidé, kteří chtějí sledovat své oblíbené interprety, musí procházet několik různých webů, sociálních sítí a newsletterů — a i přesto jim koncerty unikají. To mi přišlo zbytečně složité a říkal jsem si, že by šlo celou koncertní scénu sjednotit na jednom místě.

Ale hned vzápětí mě napadlo, že by se dalo jít mnohem dál. Klasická hudba má velmi specifickou, soudržnou komunitu — hudebníky, posluchače i pořadatele — a přitom tito lidé jsou spolu v digitálním prostoru prakticky nepropojení.  ProMusica vznikla z touhy tohle změnit: vytvořit místo, kde je pohromadě úplně všechno a kde má tato komunita konečně svůj společný svět.

Kde ses pro svou vizi inspiroval? Je tohle třeba ve světě běžná věc?

Upřímně — nevím o tom, že by něco podobného ve světě existovalo. Pokud taková platforma někde funguje, tak se k ní informace ke mně nedostaly. Inspirace přicházela spíš z každodenní praxe než z nějakého konkrétního vzoru. Jako hudebník jsem byl léta součástí té komunity a přirozeně jsem vnímal, co jí chybí.

Každého asi napadne, jak se klasicky vzdělaný muzikant naučil vyvíjet špičkové digitální technologie? To přece není jen tak…

Technologie mě fascinovaly už jako malého kluka – takže pro mě osobně ta kombinace tolik překvapivá není, i když chápu, že zvenčí to může působit neobvykle. Už jako puberťák jsem trávil hodiny u počítače a se sousedem v Ostravě, kde jsem vyrůstal, jsme spolu zkoušeli programovat první vlastní aplikace a weby. A dnešní svět AI to všechno jenom akceleruje. Tahle záliba mě nikdy neopustila — paralelně s houslemi prostě běžela celou dobu, o svět digitálních technologií se zajímám neustále, fascinuje mě. Takže když přišel nápad na ProMusicu, nebylo to tak, že bych se musel učit něco úplně cizího. Spíš jsem poprvé v životě spojil obě věci, které mě baví, do jednoho projektu.

Jak dlouho jsi aplikaci Promusica.cz vyvíjel? Byl jsi na všechno sám, nebo máš svůj tým, který ti pomáhal?

Na technologickém vývoji jsem byl a stále jsem sám — což je na rozsah projektu možná trochu šílené, ale zatím to funguje. Pomáhám si přitom nástroji umělé inteligence, bez kterých by to vzhledem k rozsahu aplikace nešlo. Aktivně se tomu věnuji od začátku letošního roku, takže jde o poměrně intenzivních několik měsíců, kdy jsem opravdu každou volnou chvilku ponořený do vývoje, testování a rozvoje.

To je neskutečné. Musel jsi na čas pověsit housle na hřebíček? Jak to máš s hraním, když se zabýváš technologiemi?

Vůbec ne — housle jsou a zůstávají naprostou prioritou. Koncerty a kontakt s publikem jsou pro mě nenahraditelné, potřebuji být mezi lidmi, cítit tu živou energii sálu, náladu, život. Hudba pro mě není jen práce — je to něco, co mě vnitřně naplňuje a dává životu rozměr, který se jinak těžko popisuje.

Rozhodně nejsem ajťák zavřený s laptopem v temném pokoji. ProMusica vzniká ve chvílích mezi zkouškami a koncerty, večer, na cestách, na hotelech. Vlastně mě baví, že ty dva světy dokážu mít vedle sebe, aniž by se navzájem vytlačovaly. Spíš se doplňují — a myslím, že ProMusica z toho propojení těží.

Komu je Promusica.cz určena a jak jí správně „číst“, aby člověk využil naplno její potenciál?

ProMusica je určena úplně všem, kdo mají ke klasické hudbě nějaký vztah — ať už jsou to odborníci, nadšenci, nebo lidé, kteří do tohoto světa teprve nakukují. Každá skupina tam ale najde trochu něco jiného. Posluchači ocení především možnost vyhledávat koncerty a události podle místa, kde se právě nacházejí — žádné zdlouhavé procházení různých webů, vše pohromadě. Hudebníci mají prostor pro vlastní prezentaci a mohou průběžně sdílet, co chystají, na čem pracují, co je čeká a být v přímém kontaktu se svým vlastním publikem. Pořadatelé, orchestry a festivaly zase mohou prezentovat své programy, publikovat PR články, informovat o nových projektech nebo zajímavých koncertech, pozvat na highlighty sezóny, vyvěšovat pracovní příležitosti a konkurzy na nástěnku pro hudebníky.

A pak je tu ještě interní sociální prostor, kde může kdokoliv sdílet fotky, dojmy z koncertů, postřehy, založit debatu — třeba o tom, jestli jsou housle lepší než klavír (smích)… Je to místo, kde komunita prostě žije. Protože ProMusica není jen databáze nebo kalendář akcí — je to svět, do kterého se chce člověk vracet.

Dlouhodobě vnímám, že klasická hudba a její interpreti jsou dost často zapouzdření právě ve využívání technologií. Máš pocit, že je Promusica.cz počinem, jak srovnat krok s jinými žánry?

Ten pocit sdílím — a upřímně mi to přijde jako zbytečná škoda. Digitální cesta v naší komunitě je roztříštěná přes složité získávání informací, zastaralé stránky a newslettery, které nikdo neotevírá. Přitom žijeme v roce 2026 a nástroje, které máme k dispozici, jsou úžasné — nevidím jediný důvod, proč je pro náš svět nevyužít. Navíc se publikum proměňuje. Přicházejí mladší posluchači, kteří jsou zvyklí mít vše rychle, přehledně a v telefonu — a pokud jim tuhle cestu nenabídneme, jednoduše půjdou jinam. ProMusica je mimo jiné odpovědí na tuhle výzvu: nejjednodušší možná cesta k informacím, vstupenkám a novým objevům v jedné aplikaci.

Klasická hudba si zaslouží být moderní. Neztratí tím nic ze své důstojnosti — naopak si otevře dveře k lidem, kteří by ji jinak možná nikdy neobjevili.

Promusica.cz funguje něco jako databáze kulturních akcí, svým způsobem kalendárium, kdy a kde se něco koná. To je určitě bezva možnost vybrat si nějaký program přímo na míru. Plánuješ aplikaci do budoucna nějak rozšířit a obohatit?

Rozhodně – jsem vlastně teprve na začátku. Nápadů mám opravdu hodně a upřímně, největší problém je spíš jejich třídění a určování priorit než nedostatek inspirace. A samozřejmě také časové omezení, navíc jsem opravdu jen jeden člověk a den má pouze 24 hodin.

Aktuálně pracuju na další aktualizaci a zároveň průběžně řeším drobnosti, které každá živá platforma zákonitě přináší. Do budoucna bych rád přidal například podcast — klasická hudba si zaslouží i mluvené slovo, rozhovory, komentáře, kontexty. A hlavně mi leží na srdci větší přímá interakce mezi hudebníky a posluchači.

Jak se díváš na další technologie v oblasti klasické hudby?

Jsem jejich příznivcem na místech, kde mi dávají smysl. Třeba pro mě v každodenní praxi: místo klasických papírových not používám už roky tablet.

Obecně vzato — dokud jsou technologie dobrým sluhou a pomáhají nám dělat věci lépe, rychleji nebo dostupněji, nevidím jediný důvod, proč je odmítat. Klasická hudba má pověst světa, který na změny příliš nespěchá, a v lecčems je to oprávněné — jádro toho, co děláme, je živé setkání člověka s hudbou, a to se nemění. Ale způsob, jakým se o hudbě dozvídáme, jak ji sdílíme, jak se jako komunita propojujeme — to se vyvíjet může a má. Bylo by škoda nevyužít potenciál, který nám dnešní technologie nabízejí.

Co vydávání hudby na fyzických nosičích? Má to podle tebe stále smysl případně ekonomickou rentabilitu?

Z čistě ekonomického hlediska — upřímně asi už ne, alespoň pokud jde o CD. Já sám už doma ani nemám kde ho přehrát. Trh se prostě posunul a streamingy dnes hudbu distribuují způsobem, se kterým fyzický nosič těžko soutěží.

Pro mě osobně dávají větší smysl LP desky. Sám jich mám doma řadu a rád si je pouštím. Je to pro mě o jakémsi rituálu. Desku vyndáte, očistíte, položíte na gramofon — a najednou si sednete a opravdu posloucháte. Žádné přeskakování, přetáčení, spěch. Ta atmosféra je prostě úplně jiná a myslím, že právě proto vinyl zažívá takový comeback.

CD je dnes podle mě především symbolem. Výkladní skříní. Kdo jako umělec album nemá, jako by v určitých kruzích ani neexistoval — je to vizitka, fyzický důkaz práce. Ale že by ho někdo masově kupoval a pouštěl? To si moc nemyslím. Svět se posunul dál a my se s ním posouváme taky.

Vytvořil jsi tuto aplikaci zcela zdarma? Pořád mi nejde na rozum, že z toho nemáš ani korunu…

Je to tak — zatím žádného sponzora ani grant nemám a celý provoz stojí především na mém čase a úsilí. Jediná placená funkce v aplikaci jsou videopozvánky za 29 korun za kus — a to ne proto, abych vydělával, ale čistě z praktického důvodu: video soubory jsou datově náročné a serverový provoz něco stojí. Takže tady jde skutečně jen o alespoň nějaké pokrytí nákladů. V rámci magazínu a interní sociální sítě mám připravené inzertní plochy pro případné zájemce, ale to je zatím spíše výhled do budoucna a mám v rámci celého webu pouze čtyři. Nechci mít ProMusicu zaplevelenou bannery, její smysl spočívá v něčem jiném.

Celá myšlenka ProMusicy ale od začátku vznikala jako komunitní projekt — něco, čím bych rád přispěl svým malým dílem do fungování naší společnosti.