Milan Bátor
Foto: Richard Nowak
Gratuluji k čerstvému vítězství na soutěži Pražský pěvec! Jaký to byl pocit prezentovat se v tak silné konkurenci nejvyšší kategorie?
Moc děkuji! Soutěže jsou specifická věc a člověk je nesmí brát příliš vážně. O skutečné kvalitě zpěváka to až tolik nevypovídá… Je to spíše příležitost prezentovat se před nějakým publikem a porotou složenou z různých osobností, ozpívat si nějaký repertoár, vyzkoušet si práci pod tlakem a s trémou. Je to samozřejmě krásný pocit uspět, obdržet nějaké ceny a zazpívat si na koncertě vítězů, ale zároveň je třeba mít na paměti, že je to pouze přízeň té dané poroty, jindy se zase líbit nemusím, porotci mohou mít jiné představy a preference, nemusí se taky dařit a pak se ten výkon třeba tolik nepovede. A navíc je všude trochu odlišné rozdělení do kategorií, nyní jsem například soutěžil i s kolegyněmi, jindy býváme zase muži zvlášť. Ocenění si tentokrát právě proto, že se mnou soutěžily velmi nadané kolegyně, moc vážím.
Koncert vítězů se konal na půdě Národního divadla v Praze. Jaké to je pro mladého pěvce, když si může poprvé stoupnout na takto historicky významné místo s vědomím, že zvítězil?
Sice jsem do provozní budovy ND docházel již dříve na korepetice k panu Marku Pinzowovi, ale takto soutěžit a následně i dostat možnost tam vystoupit, to bylo skutečně poprvé. Baví mě procházet místa, kterým říkám hudební dílny – právě tam ten výkon vzniká, rýsuje se, pěvec chodí na korepetice, pak ansámblovky, aranžovačky… Jsou to krásné prostory, které mají svého ducha, a já opravdu miluji divadlo – tu jeho speciální atmosféru a vůni. Byl to vážně moc hezký zážitek, za který jsem rád. Někteří porotci mě sledují delší čas a jsou proto schopni rozpoznat můj pokrok, který já třeba tolik nevnímám, ale oni si jej všimnou a to mě těší.
V Ostravě jsi známý svým stoprocentním zápalem pro operu. Často jsi vidět také v hledišti Národního divadla moravskoslezského… Jak moc tě formovala právě Ostrava, její specifická dramaturgie a zdejší operní komunita?
Rozhodně bych měl říct, že jsem na opeře v mé rodné Ostravě opravdu vyrostl a tam jsem si také ujasnil, co se mi líbí a co ne, byl jsem svědkem výkonů, které mě naprosto uchvátily – například Abigaille Elišky Weissové. To mi vždy rozproudilo krev v žilách, byl jsem téměř na všech reprízách, které odzpívala. A pak jsem samozřejmě právě na této scéně už odmalička slýchával svého současného profesora zpěvu na akademii v Praze, Martina Bártu, v kterém jsem se zhlédl a jehož každé vystoupení pro mě byl zážitek a svátek. Ten ztvárnil v Ostravě mnoho výrazných rolí a jednou z nejvýraznějších je právě titulní, a když se sešlo, že pan docent zpíval Nabucca a Eliška právě jeho domnělou dceru Abigaille, byl to vždy elektrizující zážitek a pro mě úplný životabudič. Ještě kdyby Zachariáše mohl ztvárnit Jozef Benci, tak už by to bylo zcela dokonalé obsazení, ale pana Benciho si ostravské publikum může vychutnat naštěstí v jiných titulech. Tyhle operní zážitky mě formovaly nejvíce, ale i ostatní mají svůj podíl… Po nějakém čase jsem si také velice oblíbil zdejší činohru, na kterou mě navnadila kamarádka Janička Česlíková, která patří mezi nejvěrnější ostravské divadelní diváky, a jsem velmi rád, že jsme spolu tolik titulů mohli společně navštívit, protože mě každý, který jsme navštívili, nějakým způsobem zasáhl, nejraději jsem chodil na představení, v nichž hrála Alena Sasínová-Polarczyk, která mě zkrátka vždycky dostala. A teď jsou nejmladšími členy činoherního souboru i moji talentovaní spolužáci z konzervatoře, což mi dělá velikou radost. A když se budu do Ostravy vracet, rád se nejen na ně půjdu podívat.
Mnoho mladých interpretů vnímá operu jako profesi, pro tebe je to evidentně životní styl a vášeň. Kde se v tobě toto hluboké vnitřní zapálení vzalo? Byl tam nějaký konkrétní zlomový moment, kdy tě opera definitivně pohltila?
Opera mě opravdu zcela pohltila a z toho už není cesty ven! Stalo se to, když mi bylo asi dvanáct let a slyšel jsem nahrávku sólového vstupu pro alt z Prokofjevovy kantáty Alexandr Něvský a sólistkou byla polská zpěvačka Ewa Podleś… Takové množství oduševnělého hlasu, plného emocí jsem nikdy předtím neslyšel a byl jsem z tehdy toho, co jsem zrovna slyšel, naprosto konsternovaný, zasáhlo mě to hodně hluboko uvnitř srdce. Slzy mi začaly téct samy od sebe z ničeho nic po prvních pár tónech. Byl to nepopsatelný pocit. A můj život to převrátilo vzhůru nohama. Dnes bych byl nejspíše úplně jiným člověkem, nebýt právě tohoto okamžiku, který způsobil takový zlom. A díky tomu to nadšení přetrvává dodnes a také bych jednou chtěl něčeho podobného docílit, aby můj hlas byl prostředkem ke sdělování myšlenek a emocí, které napsali skladatelé, a díky tomu jejich hudbě dát život. A tím samozřejmě potěšit a obohatit posluchače a diváky.
Na svůj věk máš mimořádný přehled o starých a nových nahrávkách. Co v těchto starých mistrech nacházíš a co současnému mladému zpěvákovi poslech nahrávek z poloviny minulého století (nebo ještě starších) může dát?
Díky tomu, jak velkou vášní je pro mě hudba, jsem asi na svůj věk slyšel opravdu mnoho nahrávek. Sbírám je, porovnávám, hledám a nalézám v nich různé odlišnosti, drobnosti, kvality a líbí se mi odlišné interpretace, je mi sympatické, že je v hudbě ta svoboda uchopit dílo různými způsoby. A také to rád hledám u skladeb, které sám interpretuji. Mám své oblíbence, od kterých chci slyšet vše, co kdy nahráli, a jsem nesmírně šťastný, když natrefím zrovna na nějaký nový úlovek, který jsem předtím neslyšel. Ale zároveň se rád vracím k oblíbeným a ověřeným, které nezklamou. Člověka to ale musí bavit, já to mám vlastně jako koníček a třeba mně to díky načerpané inspiraci velice pomáhá i v mé vlastní umělecké činnosti.
Tvůj hlas má na svůj věk neobvykle zralou, tmavou barvu a velkou nosnost. Letos ses navíc stal stipendistou Bayreuthského festivalu. Táhne tě to k wagnerovskému či obecně dramatickému repertoáru, nebo si zatím od těchto velkých úkolů držíš zdravý odstup?
Mám velice rád psychologicky náročné opery a postavy, složitou hudbu, která má hloubku a hledání nějakého poselství. Proto mě to samozřejmě táhne i k věcem, na které můj hlas není dostatečně připravený, ale když má člověk soudnost a cítí k nim respekt, tak to s nimi nepřehání a veřejně se jimi neprezentuje, i když samozřejmě cvičně si je rád zkusím a třeba se je i pomalu učím… Dělá mi to radost a nerad bych se toho úplně vzdal jen z nepodloženého strachu (který mi navíc není vlastní), že by mě to mohlo ohrozit. Když se v něčem necítím, jdu od toho. Jsem velmi opatrný, abych si neublížil. Spíš by mělo horší dopad na mou uměleckou duši, kdybych dostal nějaký zákaz a musel ke svým oblíbeným dílům přistupovat jako k nějakým nedosažitelným a nedotknutelným předmětům uzamčeným ve vitríně v muzeu pod dohledem. To by mě asi zcela udusilo a zdeptalo.
V květnu sis vyzkoušel roli Revírníka v Janáčkově Příhodách lišky Bystroušky. Závěr téhle opery je pro basbarytonisty absolutní vrchol emocí a poezie. Jak se dvacetiletému klukovi zpívá monolog starého lesníka, který rozjímá nad koloběhem života?
Bystroušku jsem začal studovat, když mi bylo zhruba devatenáct a půl a měsíc po dvacátých narozeninách jsem měl tu čest v roli Revírníka ve školním představení vystoupit. Byl to můj největší sen z celého českého repertoáru a jsem hrozně šťastný, že to vyšlo i přes můj nízký věk a i přesto, že jsem na akademii teprve studentem prvního ročníku. Nesmírně si vážím důvěry pedagogů naší pěvecké katedry, že mi ten úkol svěřili, že mi jej přáli a neměli k tomu výhrady. Doufám, že jsem nezklamal je ani své kolegy z akademie, s kterými jsme se na představení podíleli. Je to velmi těžké zpívání, ale hrozně jsem si to chtěl vyzkoušet a přesvědčil jsem se o tom, že to bude jednou přesně můj obor. Doufám v to, že když budu nadále pracovat, tak se s panem Revîrníkem zase někdy setkáme. Zamiloval jsem si ho a cítím se s ním jako ryba ve vodě.
Na tvém koncertě pro Spolek Richarda Wagnera v Brně se stala pro koncertní pódia dost neobvyklá věc – přímo během tvého zpěvu tam výtvarný umělec vytvořil obraz. Jaké to bylo, zpívat Wagnera nebo Schuberta a periferním viděním sledovat, jak vedle tebe vzniká plátno? Nerozptylovalo tě to?
Naopak! Myslím si, že to bylo bezvadné a že bychom Richardu Wagnerovi udělali radost, protože on miloval, když se více druhů umění spojí v jeden celek. Když se umění spolu kamarádí, tak může vzniknout něco výjimečného a to Wagner věděl a také to využíval ve své tvorbě. Je neuvěřitelné, že si napsal sám libreta ke všem svým dílům! Byl to neuvěřitelně talentovaný člověk a právem patří mezi úplnou skladatelskou špičku. Je mou srdeční záležitostí.
V opeře máš teď obrovskou oporu v klavíristovi Ahmadu Jafaru Hedarovi. V Ostravě jsi zase velmi často spolupracoval s vynikající pianistkou Magdalenou Těšíkovou Hrudovou. Jak moc je pro zpěváka důležité mít u klavíru někoho, s kým si rozumí nejen hudebně, ale i lidsky?
Mám veliké štěstí na vynikající profesory, kolegy a spolupracovníky. A korepetitor je pro studenta vlastně vše v jednom. V současnosti ještě více než se skvělým Ahmadem Hedarem spolupracuji s paní docentkou Ladislavou Kaspříkovou a myslím, ze mě nemohlo potkat nic lepšího. Občas ji vystřídám právě za Ahmada Hedara, podle toho, o jaké vystoupení se jedná a kdo jej pořádá, ale většinou pracuji s ní a jsem na to hrdý. Je to silné umělecké spojení, které mi přináší radost a poskytuje mi úrodnou půdu pro růst a tvoření hudby.
Jak se ti momentálně spolupracuje na HAMU s tvým profesorem Martinem Bártou? V čem nejzásadnějším ti pomáhá formovat tvůj basbaryton a jak citlivě pracujete s ohledem na tvůj věk?
Pan docent je velká osobnost po všech stránkách, jako pedagog je velice přísný, ale učí výborně. Musím mít výdrž, jelikož na studenty klade vysoké nároky a myslím, že na mě obzvlášť, což se snažím zúročit a pracovat na detailech, na kterých si pan docent potrpí a díky čemuž se mohu vyvíjet a posouvat dále. Byl to můj sen u něj studovat a teď tedy žiju svůj sen!
Opera dnes vyžaduje nejen dokonalý zpěv, ale i obrovské herecké nasazení a moderní jevištní projev. Jak se díváš na současný trend moderní režisérské opery? Je ti bližší spíše tradiční pojetí, nebo tě lákají i odvážné koncepce?
S tím dokonalým zpěvem to není až tak žhavé, leckdy se člověk setká i s výkonem, který dostačující není. Už jsem takových zažil také dost. Ale beru si z toho ponaučení a doufám, že pokud bych někdy předvedl něco ostudného, tak budou kolem mě upřímní lidé, kteří mi to řeknou. A pokud ne, budu se muset spoléhat na svou sebereflexi; snažím se nahrávat si každé vystoupení a s velkou dávkou sebekritiky se také pak poslouchám. Někdy jsem více spokojený, jindy zase méně. Vím, jak chci a jak nechci znít, a když slyším, že není nějaký tón zdravě nebo správně vyprodukovaný, při cvičení se na něj zaměřím. Považuji to za důležité a chtěl bych takto fungovat i v budoucnosti, abych nikdy nezanedbal práci na nedostatcích…
Kdybychom se podívali trochu dopředu – jaká je tvá vysněná operní role, do které bys chtěl v budoucnu hlasově i lidsky dorůst?
Z italského repertoáru určitě Scarpia a nejlépe, kdyby mi Toscu zpívala jednou úžasná Zuzanka Glauschová. Jinak kterýkoliv Rossini, Donizetti nebo Bellini. Ti tři mě nikdy neomrzí. Plus Händel s Bachem, na kterých jsem vyrůstal. Z českého repertoáru kromě mého nejmilejšího Revírníka a dalších Janáčkových postav mě ještě velmi láká Smetanův Chrudoš. A v repertoáru německém mám asi snů nejvíce – v podstatě vše od Richarda Wagnera a Richarda Strausse. A v poslední době k mým vysněným rolím přibyl ještě Bergův Vojcek.
