Lukáš Kowala
Foto: Roman Polášek
Brnkání na psychologicko-filozofickou strunu, ovšem s velkou příměsí nevtíravého a spontánního humoru, dokázalo potěšit diváky nejrůznějšího ražení. Nádherná výprava, ukočírované a sourodé herectví a text upravený tak, aby hra dávala smysl i divákům ve 21. století – to vše dalo dohromady možnost vzniku komplexně kvalitní inscenaci, kterou stojí za to vidět.
Dnes v Česku mírně opomíjený dramatik Ödön von Horváth byl na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století divadelní celebritou. Byl v dnešním názvosloví kosmopolitou, ovšem v hranicích dědických národů bývalého rakousko-uherského mocnářství. Narodil se na území dnešního Chorvatska, vyrůstal pak na území dnešního Srbska, Maďarska, Slovenska, Rakouska a Německa. Dramatikem se stal až v německém jazyce, kterému se však začal učit až ve dvanácti letech. V mnohém mu byly inspirací vídeňské lidové hry Johanna Nepomuka Nestroye.
Dokázal však vytvářet svébytná dramata, s autorským rukopisem, který nepodléhal žádnému literárnímu proudu ani módním výstřelkům. Cílí na humanitu a lidskost, vysmívá se malosti a omezenosti. S výrazným úsilím sleduje proměnlivost mezilidských vztahů. Postavy vždy pevně zasazuje do konkrétního, často periferního prostředí, jímž jsou determinovány. Nicméně vždy se až úzkostlivě vyvaruje naturalistickému pojetí a v mnohých scénách nabízí i komické motivy, které vyplývají z konkrétních, ne vždy prvoplánově humorných, situací. Nic nepřikrášluje ani nezošklivuje, na paškál si bere především lidskou hloupost. Během vzestupu nacismu se dostává na index zakázaných autorů, po anšlusu Rakouska prchá a tragicky umírá ve Francii, jež měla být přechodnou stanicí do Spojených států, ve věku 36 let.
Výše zmíněné atributy Horváthovy tvorby lze přisoudit i Soudnému dni, poslednímu dramatu, napsanému v roce 1937, necelý rok před autorovou smrtí. Poslední premiéry Horváthových her se odehrály v Československu, kvůli nacistickému zákazu, z nichž Soudný den si odbyl svou premiéru v prosinci 1937 v Německém divadle v Ostravě. Druhé ostravské uvedení se konalo až v roce 1989 u Bezručů a nyní poprvé v Komorní scéně Aréna.
Jak výše zmiňuji, dramaturgicky Soudný den skvěle zapadá do konceptu Tomáše Vůjtka o velkých pravdách a malých lžích. Vůjtkův překlad a úprava nikterak nenarušují Horváthovo autorské vyznění, zároveň však text přibližují současnému divákovi, redukuíe epizodní postavy a dodávají textu větší dynamiku.
Režisér Martin Františák opětovně poukazuje, jak mu je vlastní práce s jevištním prostorem, který dokáže smysluplně zaplnit, divák tak nesleduje pouze herce v popředí, ale je zaměstnán i sledováním zadního plánu, tedy herců, u kterých právě neprobíhá dialog. Po úspěšné Krvavé svatbě, kterou Františák režíroval v Národním divadle moravskoslezském, kde zaplnil obrovské jeviště Divadla Jiřího Myrona, si režisér dokázal poradit i s komorními prostory Arény. Postavy se na jevišti pohybují skoro jako figurky na šachovnici, kde s kýženou přesností karikují malost a zaprděnost ospalé vesnice, kde jedinou vzpruhou a hlavním dějištěm událostí je železniční nádraží. Právě zde dochází k tragickému železničnímu neštěstí.
Do centru zájmu se dostává přednosta stanice Hudetz (Vlastimil Burda), osoba, která se v krátkých intervalech stává objektem zbožňování i nenávisti, což poukazuje na tenkou hranici, která mezi oběma póly existuje. Vyvstávají otázky, zda je přednosta stanice místním hrdinou a obětí, nebo naopak vrahem a zrůdou. Hudetz se společně s mladou dívkou Annou (Kristýna Panzenberger Krajíčková) stává předmětem klevet vesničanů. Oba už nemají své osudy ve své moci a podléhají vášním a náladám svého okolí. Apatická a životem znavená Anna, dcera hostinského, se stává katalyzátorem děje, malou lží poskytnutou četníkovi během své výpovědi nejdříve zachraňuje a posléze i ničí život Hudetze. Ostatní postavy se stávají davem, houfně reflektují aktuální dění na vesnici.
Perfektně a precizně je zde vylíčeno prostředí vesnice s typizovanými figurkami, které vytvářejí specifický periferní kolorit. Objevuje se zde postava místní drbny Leimgruberové (Sabina Muchová), machistického hostinského (Milan Cimerák), siláckého řezníka (Michael Rozbroj), četníka rozumbrady (Vojtěch Lipina), koketérní servírky (Michaela Bajgarová), světaznalého obchoďáka (Josef Kaluža) a místního ožraly (Jan Chudý). V kontrastním vztahu k těmto postavám jsou pak paní Hudetzová (Tereza Cisovská) a její bratr Alfons (Marek Cisovský), kteří se s vesnicí nikdy nesžili a působí zde jako nechtění a cizorodí vetřelci. Až zádušní rozměr blížícího se soudného dne pak dává inscenaci postava zemřelého strojvedoucího (Vladislav Georgiev) společně s již zmíněnou Annou, kteří z onoho světa promlouvají k přednostovi stanice Hudetzovi.
Velmi výrazným prvkem, jenž má v celkovém pojetí důležité místo, je výprava Evy Zezuly Jiříkovské. Scénografie je výrazná, leč minimalistická. Signifikantními prvky, které přenášejí diváka z první poloviny 20. století zpět do známé současnosti, jsou rekvizity v podobě modré kovové lavičky, železniční konstrukce a podsvícené informační tabule (bílé písmo na modrém podkladu). Vše jakoby vystřihnuté z modelového nádraží Českých drah. Nicméně právě informační tabule divákovi signalizuje změnu prostředí. Vesnické nádraží se změnou popisu na tabuli proměňuje na hospodu apod. Uniformní prostředí ospalého nádraží pak rozbíjí zejména sytě pastelové odstíny kostýmů (zejména) ženských postav. Zezula Jiříkovská tak podobně jako v Krvavé svatbě (kde rovněž vévodily výrazné pastelové barvy) přidává postavám symboliku vyjádřenou konkrétní barvou. Nejvíce patrné je to u Anny, která vyjadřuje svou éteričnost zelenou barvou, aby posléze z říše mrtvých ozařovala svou neposkvrněností, tedy čistou bílou barvou.
Rovněž hudba Ivana Achera dokázala rámovat celou inscenaci a dát ji správnou dynamiku. Lidová hudba s bavorskými folklorními motivy ve své nediegetické formě prostupuje celou inscenací, aby se v určitých situacích, např. během zábavy v hospodě, proměnila v hudbu dietetickou, linoucí se přímo z rádia a stala se doprovodem k tancovačce.
Co však muselo většinu diváků potěšit, je absolutní souhra hereckého týmu. Přestože zrovna Aréna může nabídnout celou řadu skvělých herců a výrazných osobností, žádný z herců zde nekrade představení pro sebe, ale slouží inscenaci jako celku. Tým dvanácti herců zde vytvořil karikatury vesnických figur. Z jejich prostředí vystupují především dvě postavy, které se výrazně odlišují a zároveň dostávají i největší prostor.
Postava přednosty stanice Hudetze prochází prakticky jako jediná zásadním vývojem. Situace na jevišti se odvíjejí takovým směrem, jakým ostatní postavy zrovna nahlížejí na přednostu. Vlastimil Burda vytvořil uvěřitelnou postavu, která se zmítá v soukolí dramatických událostí. Dokáže si diváky strhnout na vlastní stranu. Pomalu stupňuje napětí. Jestliže na začátku sledujeme železničáře, jenž žije svou prací u dráhy, kterou dává na piedestal a staví ji výše než své nešťastné manželství, postupně se od svého nadšení odpoutává. Ne vlastní vinou se z něj stává člověk na útěku, vyhnanství se však realizuje i uvnitř postavy. Bytostně přízemní člověk postupně téměř překračuje hranici tohoto světa a my sledujeme niternou promluvu Hudetze s přízraky, které má na svědomí. Přestože by si Burda ještě zasloužil finální scénu, kde by jeho herectví mohlo v plné síle eskalovat, podává pečlivě koncentrovaný výkon, který s nastupujícími reprízami ještě nabude na síle.
Pozoruhodný výkon předvedla rovněž Kristýna Panzenberger Krajíčková v roli Anny, dcery hostinského. Dokázala perfektně zkombinovat zdánlivou křehkost, která vychází na odiv zejména během scén po boku svého snoubence, siláckého řezníka Alfonse, s cílevědomou tvrdohlavostí, která ji dovede až k neuváženému poblouznění, jehož výsledkem je železniční katastrofa. Panzenberger Krajíčková vytváří od samotného začátku postavu, která do typizované venkovské společnosti nezapadá. Vyčnívá svou éteričností. Ještě předtím, než se stane přízrakem z onoho světa, celou její bytostí proniká apatie k jejímu okolí a emoční záchvěvy, které rozvibrují celé její tělo i mysl, dokáže přinést pouze setkání s mladým přednostou stanice. Herečka se plně koncentruje na svůj výkon a nevystupuje z role ani v momentech, když se ocitá v zadním plánu jeviště. Panzenberger Krajíčková právě společně s Burdou vytvářejí postavy, které opravdu žijí svůj život pouze v krátkých momentech společného setkání.
Není zde prostor zaobírat se všemi hereckými výkony, každý z herců vytvořil figuru, která v rámci celku dokáže obstát. Nelze opomenout, že přes veškerou dramatičnost se přece jen jedná o komickou grotesku, k čemuž výraznou měrou přispěla i Sabina Muchová v roli místní drbny, Vojtěch Lipina v roli precizního, leč místy alkoholovému mámení podléhajícího četníka a Milan Cimerák, který ztvárnil živočišného hostinského, jenž udává tempo venkovskému životu.
Aréna se s divadelní sezonou rozloučila více než důstojně. Baví mě její precizně budovaná dramaturgická linka, která propojuje repertoár společensky aktuálními tématy. Na povrch se tak dostávají znovu autoři dnes již v českém kontextu polozapomenutí, ovšem stále přínosní a platní. Němečtí dramatikové Aréně sluší a téma velkých pravd a malých lží dokáže zároveň nabídnout i slušnou zábavu. Soudný den tak lze považovat za zdařilé zakončení úspěšné divadelní sezony. Ostatně, běžte se přesvědčit sami.
*
Soudný den. Autor Ödön von Horváth. Režie Martin Františák. Dramaturgie, překlad a úprava textu Tomáš Vůjtek. Výprava Eva Zezula Jiříkovská. Hudba Ivan Acher. Recenze je psaná z premiéry uvedené v sobotu 6. června 2026 v Komorní scéně Aréna v Ostravě.