Jakub Plaskura
Foto: Lucas Kozel
Pocházíte z herecké rodiny. Když se takhle Sedláčkovi sejdou u oběda, kolik času zabere probírání hereckého řemesla?
Příliš mnoho! Moc rádi divadlo rozebíráme, ať už z hereckého hlediska, nebo si povídáme ohledně inscenací, které jsme viděli. Pro člověka zvenku to může být děsivé, kolik času tématu divadla věnujeme, ale pro mě je fascinující, že se můžeme vzájemně inspirovat a sdílet to spolu.
Chodíte si k rodičům pro rady? Jak sledují vaši hereckou cestu?
Vždycky jsme to doma měli nastavené tak, že jsme rádi za zpětnou vazbu. Na názor rodičů jsem zvyklá odmala a beru jej v potaz. Moc ráda se jimi nechávám posouvat. Je krásné, když přijde pochvala, ale nejpodstatnější je konstruktivní kritika. Navíc je skvělé, že ji člověk může dostat od blízké osoby.
Před pár lety jsem dělal rozhovor s vaším tatínkem a hercem Jiřím Sedláčkem, a protože má nějaké to kilo navíc, ptal jsem se ho na předsudky v divadle. Od režisérů, kolegů a podobně. Mladé herečky zase leckdy mohou čelit jinému druhu předsudků. Setkala jste se s nimi někdy?
I já jsem se s tím už setkala. Žel u herectví je našim hlavním nástrojem vlastní tělo. To, jak vypadáme, je často komentováno a hodnoceno. Už jsem na svůj účet taky slyšela poznámky ohledně toho, jak by ženské tělo mělo a nemělo vypadat. Jaké ideály splňuje a nesplňuje. Jsou v tom velké rozdíly v přístupu jednotlivých lidí. Někteří jsou respektující, ale u jiných se člověk potká s posuzováním, co na něm je a není dokonalé. Co by mělo být větší nebo menší.
A myslíte, že se ten nešvar posuzování, co je a není dokonalé, zlepšuje?
Řekla bych, že se o tom více mluví a tím pádem to směřuje k lepšímu. Přiznám se, že moje vlastní zkušenost v tomto ohledu není tak výrazná. Chci věřit tomu, že se ta nezdravá potřeba posuzovat těla druhých týká spíše lidí, kteří jsou, řekněme, stará škola.
Když se ještě vrátíme k vaší herecké rodině, bylo vůbec možné se nějak této profesi vyhnout? Táhlo vás to ještě k jinému oboru?
Původně jsem k herectví vůbec nesměřovala. První herecký impulz byl ten, že maminka otevírala dramaťák a potřebovala žáky, tak mě přibrala taky. Bylo to super, protože jsme tam měli skvělou partu. Přesto jsem to brala jako volnočasovou aktivitu. Chtěla jsem být veterinářka, psycholožka nebo kriminalistka. Hlavně ne herečka! Vždycky jsem si říkala, že já budu ta černá ovce, která půjde jinudy. Pak se něco „pokazilo.“ Asi to máme v krvi, nebo co.
Hodně malých holčiček chce být veterinářkou, psychologie je taky mezi dívkami asi docela populární obor, ale ta kriminologie? To mě zajímá, proč zrovna takový obor?
Asi hraje roli více věcí. Hlavně ale touha po spravedlnosti. Přičinit se k tomu, že věci dopadnou spravedlivě, je uspokojující. I kdybych si idealizovala představu, kam by mě studium kriminologie mohlo zavést, tak je mi jasné, že to vůbec není růžová práce. Kriminalisté musí být leckdy psychicky velmi unavení. Byla tam ale určitá fascinace přicházet věcem na kloub, být na místě činu a podobně. Zajímal by mě i ten proces setkávání s různými lidmi, kteří jsou schopni zločiny páchat, pak se to krásně propojuje zase s forenzní psychologií.
Mluvíte o touze po spravedlnosti, takže ta je pro vás důležitá i v civilním životě?
Když zažívám nějakou nespravedlivou situaci, nebo jsem jejím svědkem, tak ve mně vře krev. Můj hněv umí v takovém případě vyletět velmi rychle z nuly na sto. Je to moje citlivá stránka.
Psychologie se propojuje také s herectvím. Je pro vás velkou berličkou v práci?
Už na konzervatoři jsme se učili a objevovali, jak naše tělo a hlava reaguje v nejrůznějších situacích. Mám za to, že čím více se s psychologií na jevišti pracuje, tím více se má herec o co opřít. Pochopitelně, ne každý to takhle má, ale mně to pomáhá, abych lépe rozuměla své postavě a mohla v ní pak lépe a svobodněji existovat.
Z inscenace Balada pro banditu. (Foto: Miroslav Pawelek)
Vybavíte si nějakou postavu, ze které jste po představení vycházela déle, než jste si původně myslela?
Napadá mě Balada pro banditu. Ten děj je silný sám o sobě. Vážila jsem si toho být Eržikou a procházet si jejím těžkým osudem. Prvních pár představení jsem potřebovala delší dobu vydýchávat ten příběh. Totéž inscenace Ro(c)k na vsi, který mě nechává vždy nějakou dobu poté ještě v takovém melancholickém, ale uspokojivém rozpoložení.
Ráda byste si střihla nějakou roli v krimiseriálu?
To by bylo super! Jen nevím, jestli bych radši hrála nějakou psychopatku nebo vyšetřovatelku… (smích)
V Těšínském divadle se teď chystá premiéra Sněhové královny, kterou režíruje váš bratr a hraje tam s vámi maminka. Setkala se takhle s více lidmi z rodiny v nějaké inscenaci už dříve?
Jenom s maminkou v Ro(c)ku na vsi. Teď je to naše druhé setkání na jevišti. Nyní tedy i s bráškou, který to režíruje, takže takový rodinný podnik. (smích)
Ze zkoušky Sněhové královny. (Foto: Miroslav Pawelek)
V tomto ohledu je to pro vás asi výjimečná inscenace, že?
Naprosto. Ten proces sám o sobě je strašně barevný a baví mě. Je velmi zajímavé potkávat se tam s mamkou i bráškou. Všichni k tomu ale přistupujeme maximálně profesionálně. Prozradím ale vtipnou situaci, kdy maminka byla omluvena ze zkoušky, aby mohla bráchovi pohlídat děti.
Bude červen a v Těšíně hrajete Sněhovou královnu Není to trochu provokace na diváky, když bude třicet stupňů ve stínu?
(smích) Nejen na diváky. My se na ty kožíšky taky těšíme. Usmívali jsme, když jsme zjistili, že v červnu bude premiéra Sněhové královny. Bude to vtipné, když člověk přijde do divadla zpocený a bude se hrát o tom, jak mrzne. Třeba to bude mít osvěžující efekt.
Máte poslední premiéru sezony ještě o týden později než Komorní scéna Aréna v případě Soudného dne, jak vnímáte, že ve chvíli, kdy lidé už řeší prázdniny, vy ještě jdete do premiéry?
Beru to z divácké strany. Když začne být venku krásně, tak se jim tolik do divadla nechce. Já se na premiéru moc těším, ale je pravdou, že tyto červnové premiéry jsou obecně trochu diskutabilní. Je možné, že by v září bylo diváků víc. Ale únavu nás herců beru s rezervou. My jsme tam pro diváky.
Ze zkoušky Sněhové královny. (Foto: Miroslav Pawelek)
Když jsme u těch pohádek, která je vaše nejoblíbenější?
V rámci českých pohádek samozřejmě Popelka, na tu nedám dopustit, ale taky miluju pohádku Šťastný smolař. U zahraničních by to byli Medvědí bratří nebo Lví král.
Sněhová královna je z pera Hanse Christiana Andersena. Pohádky od něj či bratří Grimmů jsou jiné než ty české. Jsme více zvyklí na čerty a zemitější postavy. Máte ráda i tyhle zahraniční pohádky?
Líbí se mi, že skrz ně nahlížíme do jiné kultury a jiného přemýšlení.Ty české jsou v něčem výjimečné. Pohádky z různých částí světa jsou unikátní a mají na plátně, jevišti i v knihách své vlastní místo a unikátní atmosféru.
Ve Sněhové královně ztvárníte dívku Gerdu, která putuje světem, aby zachránila svého kamaráda, jak se s Gerdou sžíváte?
Díky Gerdě procházím různými místy příběhu a potkávám celou řadu různorodých postav. Kolegové mě často svým zpracováním dostávají do kolen. Tím je to pro mě velmi zábavné. V každé scéně si užívám něco trochu jiného. Strašně se těším, kam se to posune skrz kostýmy, rekvizity a podobně.
Někdy se asi pohádka nehraje úplně nejlépe. Je tam určitá míra takové naivity, se kterou ne každý herec pracuje rád. Jak je to u vás?
Mám to nastavené jinak, protože si myslím, že jistou naivitu uvnitř sebe pořád mám. Stačí ji jen otevřít a trochu se v ní porochnit. Brácha navíc s pohádkami režijně pracuje trochu jinak. Umí z pohádek vyždímat dospělá témata. Pak se z toho stává rodinný kus, kde si to své odnáší děti i dospělí. Tenhle směr divadla mě moc baví.
Dokážete ještě konkrétněji popsat, jak myslíte to, že Jiří Hajdyla dělá pohádky jinak?
Tam se nešetří vůbec ničím. Člověk se hýbe, zpívá, budou krásná světla, nádherná hudba. Přijde mi, že každá stránka má svůj přesah. Pak se dokážou z příběhu vytáhnout i věci, které by tam člověk při čtení těžko hledal.
Diváci se tedy mohou těšit, že budete coby Gerda i zpívat?
(smích) Těšit se můžou, uvidíme, jestli mají na co. Budeme zpívat, je to pravda. A možná i hezky.
Jiří Hajdyla je také herec. Když pracujete ryze s režisérem bez herecké průpravy a zkušeností, vnímáte tu spolupráci jinak?
Vždycky je to cítit. Jakákoliv zkušenost s režisérem, který je i hercem, mi byla blízká. Oni ví, jaké to je být v naší kůži. Dokážou často pro herce připomínky lépe předžvýkat, ty už si potom každý zpracuje po svém.
Nebojíte se ponorky, když s vámi hraje maminka a bratr režíruje?
Před začátkem zkoušení jsme možná byli nervózní, jak to bude vypadat, ale nakonec si myslím, že to všechno pluje strašně přirozeně. Jsme v pracovním módu. Ponorka nepřichází a věřím, že do premiéry, ani po ní, už žádná nepřijde.