Jaroslav Michna
Foto: Darina Kubikova
Les je posvátné místo, kde se může lidská duše napojit na vyšší patra vědomí a rozplynout se ve veškerenstvu. V lese je nespočet perspektiv, míst a bodů a byť je mnoho těchto přírodních míst podřízených racionálnímu prizmatu hospodaření, zůstává místem nevyzpytatelných proměn a vrstevnatých vjemů. Fascinuje mě jeho povrch, kde se permanentně mění kompozice, nabízející tomu, kdo se umí dívat, nekonečný potenciál designů, atmosfér, plastických útvarů, povrchů a reliéfů. Vše ale v umírněné a omezené barevnosti.
Omamná vlhká vůně lesa mísící pryskyřice, jehličí s tlejícím listím a dřevem je nabitá jiskřivou energií. Ta tříštivost obrazů a tvarů je ale záhadně scelená. Vše existuje pospolu a byť se můžeme na les dívat jako na prostředí, v němž probíhá boj o přežití, jiná perspektiva ukazuje, že vše pracuje dohromady, tiše a důkladně pro celek, a to bez politických hnutí, škol, pracovních náplní, dopravních značek a judikátů. Les je prostě místo neomezeného a nekonečně se obrozujícího života.
Lesní prostor ohledává na svých plátnech i malířka Vendula Váňová. Nedávná absolventka malířského ateliéru ostravské Fakulty umění se ale neuchyluje k sentimentálnímu popisu lesní krásy, jako jsem to učinil skrze slova já. Les je pro ni spíše určitým psychologickým pozadím, tajuplným prostorem skrytých energií. Hloubka lesa, často nemožnost přesné orientace a mnohovrstevnatost tvarů, asociuje lidské nevědomí. Tu nedozírnou krajinu, z níž vyrůstá strom osobnosti.
Na malířčině plátnech slouží jako podprahová symbolika onoho velkolepého pozadí našich životů. Je to prostor spíše tušený a záhadný než explicitně zjevený, což přesně vyjadřuje i náš vztah k nevědomí. Na několika vystavených plátnech se objevuje figura a jako i na mnohých jiných autorčiných obrazech, i zde dochází k procesu rozostření hranice mezi člověkem a přírodou. Tělesné partie se barevnými valéry vpíjejí do pozadí, vlastně je definuje pouze obrysová linie. Tvář, nositelka osobnostní psychologie zřejmá není a i když cítíme, že se jedná o autorku samu, cílí figurace do obecnějších filozofických poloh. Ono bezhraniční vpíjení se do tušené lesní esence není jen poetickou glosou mladé duše toužící po tišinách a výsostné harmonii.
Podprahově vysílá i naléhavější zprávy o civilizaci, která se naopak utápí v technologiích a uzavírá se do železobetonových skleněných hmot velkoměst. Citlivá pozornost a doslovné splynutí s lesem, které nám malířka tak něžně vizuálně zprostředkovává, je cestou k prožitku a potažmo k vědomému životu. Les nám totiž ukazuje autentickou alternativu ke světu vybudovanému člověkem, který je naproti němu veskrze toxický. Vendula Váňová ale svět člověka nekárá, provádí nás spíše křehkým, osobně intimním splynutím člověka s přírodní krajinou, onou posvátnou chvílí, kdy se jako lidské bytosti staneme součástí přírody jakožto prapůvodního domova. Zároveň, jak bylo řečeno v úvodu, jsou tyto lesní krajiny symbolikou nevědomí, záhadnými scénami, na nichž se naše osobnosti někdy obezřetněji, jindy zcela slepě pohybují.
Autorčiny kompozice mají mnoho vertikálních prvků jako jsou dlouhé tahy štětce, subtilní rozvrh figury, táhlé motivy větvoví stromů, travin a rákosí. Je zřejmé, že amplifikují duchovní energii. Malířka také ráda pracuje ve vrstvách, kombinuje pregnantní tvary se stékanými liniemi, pevné obrysy s rozptýlenými skvrnami, dokonce vyplňuje figurální objemy odlišnými texturami.
V jejím rukopisu nechybí ani kontrastní pozice. Z temného pozadí vystupují osvitem ozářené lidské končetiny či přírodní tvary. Tento „flash“ efekt jakoby snášel snovou vizi na zem. Náhle je zde až naléhavě přítomná hypotéza pozorovatele, paparaziho, který nutkavě zaznamenává tichou chvíli splynutí. Ono ozáření bleskem, s nímž autorka pracuje (nikoliv však všude a programově), vnáší do scény další obsahovou vrstvu spočívající právě v napětí mezi samotnou narací a jejím možným záznamem. Snímaní světa a následná virální distribuce záznamů, jsou pro dnešní dobu symptomatické a obsesivní, vulgarizují ovšem žitý okamžik tím, že z něho utvoří pastvu, která se závratnou rychlostí topí v digitální záplavě jiných vizuálních vjemů.
Malířský rukopis Venduly Váňové je v procesu, modeluje se, na některých autorčiných plátnech mi vadí práce s pozadím, které je až příliš oddělené od prvního plánu a funguje více samostatně než provázaně, někdy je až moc divoké a rušivé. Mé oči také občasně narážejí na strnulou výstavbu tělesnosti. Přes to všechno a doufám, že z textu je to patrné, vidím před sebou nadanou a citlivou malířku, která umí vnést do obrazové plochy stejnou míru neklidu jako ticha a posvátnosti.
*
Vendula Váňová: Zlesa. Kurátorka: Tereza Sikorová. Výstava je k vidění v Galerii města Třince v Kulturním domě Trisia do 21. srpna 2026.
