Křehkost v ostnech oděná. Johana Pulgretová vystavuje v ostravské Galerii Dole

Estetika Johany Pulgretové by se dala osočit z jisté formy epigonství či recyklace již zavedeného vizuálního jazyka, jehož kořeny bychom hledali u sourozenců Hoškových nebo Nik Timkové. Amébovité útvary plaménkovitě se větvící do prostoru, typ měkkého kresebně prošívaného poduškovitého objektu nebo hlízovitých šlahounů plazících se prostorem jsou povědomé a v současné umělecké produkci až virální. Pokusím se je tedy vnímat spíše jako generačně sdílenou formu a zamyslet se nad tím co vlastně reprezentují.

Z principu se v tomto rukopisu konfrontují dvě protikladné síly, jedna je zraňující, expandující a pichlavá, druhá je měkká, příjemná na dotek a skrze organické tvary i křehká. Tyto dvě perspektivy symbolicky odkazují na svět, v němž aktuálně žijeme. Na pohodlí, blahobyt a zdánlivou sounáležitost totiž stále dotírají perspektivy permanentního výkonu, prekarizace a nově i akcelerované hrozby destabilizace, násilí a války.

Z výstavy Johany Pulgretové. (Foto: Jaroslav Michna)

Johana Pulgretová spolu s Martinem Mikoláškem koncentrují ve výstavním prostoru prostupující estetiku hrotité bolesti a přívětivosti. Tato semipermeabilní membrána, musím říct, působí až existenciálně naléhavě. Dovolil jsem si číst vizuální jazyk i celek výstavy nezávisle na narativních východiscích umělkyně i kurátora.

Autorka pracuje jak s celistvou figurou, tak s jejími fragmenty jako jsou ruka, oko či tvář. Člověk na jejích obrazech je spíše upozaďovaným a tak trochu ukrytým znakem, který někdy splývá s okolím, jindy se k němu odkazuje skrze zmíněné tělesné fragmenty, nebo je figura překryta dalším znakovým souvrstvím. V naraci asi nejdominantněji krystalizuje gesto doteku. Na obrazech se objevují ruce či prsty, případně je ruka akcentována výraznějším podkresem.

Z výstavy Johany Pulgretové. (Foto: Jaroslav Michna)

Celkem výstavy prostupuje pomezí měkkého doteku a motiv pichlavé, potenciálně zraňující energie. Vytváří tenzi či emocionální rozpor. Do sebe zaklíněné ruce, dotýkající se v laskavém gestu, obrůstají trnové body. Kontakt je měkký, přátelský, ale hřbety rukou již mohou být pro okolí ohrožující. Je to výraz urputného milostného vztahu, který je uzamčený natolik, že k sobě nepustí nikoho dalšího, nebo je to obecnější komentář uzavřenosti člověka před světem, který je prosycen hrozbou?

Podobný motiv nalezneme i u prostorové instalace, osidlující největší část výstavy. Z dřevěné skříňky opatřené kovovými ostny se plazí hlízovité šlahouny. Schrána je bezpečná právě a jenom pro tyto organismy vyhřeznuté do venkovního prostoru. Pro okolí je naopak povrch potenciálně zraňující.

Z výstavy Johany Pulgretové. (Foto: Jaroslav Michna)

Algoritmus měkkosti a ostrosti mají v sobě zakódována téměř všechna díla na výstavě. Textilní poduškové objekty, ať už závěšené na zdi, nebo i v prostoru, nesou hrotité plaménkové okraje a podtext zraňování měkkého podkladu je přítomen i v samotné technice prošívání, tedy probodávání a vedení nitě masou textilie.

Z celku výstavy, která je opravdu citlivě konstituovaná, na mě vyvěrá paradoxní energie. Křehká něha je všude kontaktována či prostupována potenciální bolestí. Trny a bodce ale nesměřují dovnitř, nezraňují tělesné partie či amébovité „organismy“. Směřují vně, vlastně z nich často vyrůstají, brání se okolí.

Z výstavy Johany Pulgretové. (Foto: Jaroslav Michna)

Lidskost, nebo obecněji něha přítomná v intimních tělesných gestech, která stále ještě existuje jako jakýsi poetický závoj, domnělá vzpomínka, či touha, se uzavírá do pichlavé krusty, chrání se před okolnostmi, které jsou čím dál více nelidské, kořistnické a brutální.

Je to zajímavá inverzní glosa, která je ale vlastně více nadějeplná než dystopická.

*

Johana Pulgretová: V srdci mi vyrostl tulipán. Kurátor: Martin Mikolášek. Galerie Dole, Antikvariát a klub Fiducia, Ostrava. Výstava je k vidění do 7. května 2026.