Zuzana Hradilová před premiérou Kouzelné flétny: Mozartovi patří dík za to, jak silnou a zároveň lidskou postavu vytvořil

Proč jste se rozhodla věnovat právě opernímu zpěvu?

Ke zpěvu jsem se dostala už na základní umělecké škole, kde mě zpívání hodně bavilo. Když ale přišlo rozhodování o střední škole, konzervatoř jsem hned zavrhla – měla jsem pocit, že zpívání zůstane jen mým koníčkem. Za pár let jsem si ale začala uvědomovat, že mě zpěv naplňuje mnohem víc, než jsem si původně připouštěla. Čím víc jsem se mu věnovala, tím víc mě to táhlo jít do hloubky a zjistit, kam až se můžu posunout, a nakonec jsem se tedy rozhodla přihlásit na konzervatoř a dát zpěvu šanci i profesně. Právě tam se pak začala formovat moje cesta k opernímu zpěvu.

Co vás na něm baví, přitahuje a oslovuje?

Od začátku mě na něm bavilo propojení hudby, emocí a příběhu – to, že člověk není jen zpěvák, ale zároveň vypravěč a herec. Na operním zpěvu mě baví jeho hloubka a intenzita. Každá role má svůj vlastní svět, charakter i emoce, do kterých se můžu ponořit a hledat v nich něco osobního. Zároveň mě přitahuje práce s hlasem jako takovým – jeho rozvoj, barevnost a možnosti výrazu. Je to pro mě spojení techniky a svobody. Čím víc člověk ovládá svůj hlas, tím víc si může dovolit v interpretaci – a právě tenhle prostor pro výraz a sdílení emocí s publikem je pro mě na opeře nejkrásnější.

Pocházíte z hudebního prostředí? Jak jste se vlastně dostala tam, kde teď jste?

Pocházím z rodiny, kde hudba vždy hrála důležitou roli – i když spíše amatérsky. Od malička mě vedli k tomu, abych měla k hudbě vztah, a vždy jsem měla velkou podporu, čehož si velmi vážím. Zásadní pro mě ale byli moji pedagogové. Na základní umělecké škole v Hulíně jsem studovala u Dany Zapletalové, která byla sice přísná, ale dala mi pevné základy, bez kterých bych se dnes neobešla. Zároveň mě přivedla k soutěžím a vlastně mě i nasměrovala ke studiu na konzervatoři. Už v té době jsem měla možnost zapojit se do projektu Malí velcí filharmonici, kde jsem pod vedením Tomáše Netopila zpívala sopránová sóla v Carmině Buraně od Carla Orffa s Filharmonií Bohuslava Martinů. Na Konzervatoři Pavla Josefa Vejvanovského v Kroměříži jsem studovala u Martiny Macko, kde jsem se naplno setkala s klasickým zpěvem a začala objevovat kouzlo opery. Připravovala jsem například role Fiametty (Boccaccio), Veřejného mínění (Orfeus v podsvětí) nebo Bastienky (Bastien a Bastienka). Některé projekty bohužel ovlivnila covidová situace a představení se neuskutečnila, ale i tak mi studium dalo řadu cenných zkušeností, mimo jiné možnost spolupracovat se školním symfonickým orchestrem, což pro mě byly velmi cenné zkušenosti do budoucna.

Kdy přišel bod zlomu, který vás přivedl do Ostravy?

Zlomový moment pro mě přišel v roce 2020 na pěvecké soutěži Žerotín v Olomouci, kde byla v porotě paní docentka Eva Dřízgová. Po soutěži mě sama oslovila, že pokud bych se chtěla zpěvu věnovat dál, mohly bychom to zkusit spolu. Pro mě to byl tehdy velký impuls a zároveň motivace – dala jsem si jasný cíl dostat se na Ostravskou univerzitu právě do její třídy. V současnosti zde studuji třetím rokem pod jejím vedením a jsem za to nesmírně vděčná. Paní docentka je pro mě nejen pedagogem, ale i velkou oporou – lidsky i profesně. Velkou oporou je pro mě na univerzitě také skvělý klavírista Martin Pančocha, který mě doprovází, a dirigent Paolo Gatto, se kterým pracujeme na interpretaci i přesné výslovnosti. Celkově je prostředí ostravské Fakulty umění velmi inspirativní – funguje tu úzká spolupráce s divadlem, máme kolem sebe výborné pedagogy a zároveň mezi studenty panuje velmi přátelská atmosféra, což je pro rozvoj nesmírně důležité.

Dá se říci, že i díky Ostravské univerzitě se můžete už během studia realizovat na jevištích?

Ano, přesně tak. Díky projektům Ostravské univerzity jsem měla možnost stát se součástí inscenací, například v pohádkách Červená Karkulka nebo Perníková chaloupka. V letošním roce jsem se zapojila také do projektu Fakultního divadla ve Slezském divadle v Opavě, kde budu účinkovat v Mozartově Kouzelné flétně v roli Paminy. Právě tato zkušenost mi umožnila nahlédnout do skutečného operního provozu a definitivně mě utvrdila v tom, že cesta klasického a operního zpěvu je pro mě ta správná.

Ze zkoušky Kouzelné flétny. (Foto: Lucie Deutsch)

Jak jste se dostala k roli Paminy? Bylo třeba zúčastnit se konkurzu?

Ano, bylo nutné projít konkurzem. Zúčastnila jsem se ho s árií Paminy Ach, ich fühl’s, ke které jsem si postupně vytvořila velmi blízký vztah. Původně jsem zvažovala spíše roli Papageny, ale nakonec jsem se jí vůbec nevěnovala, protože jsem cítila, že mi není zcela blízká. Na základě toho jsme se s paní docentkou Dřízgovou rozhodly, že se zaměřím na roli Paminy. Toto rozhodnutí se pro mě ukázalo jako zásadní. S postavou Paminy jsem se dokázala mnohem více ztotožnit jak po výrazové, tak po emocionální stránce. Už během přípravy árie jsem měla pocit, že je mi tato role velmi blízká, což se promítlo i do samotného konkurzu.

Role Paminy byla v Mozartově době vnímána revolučně, protože zdůrazňovala rovnoprávnost žen, stejně jako jejich schopnost obstát v těžkých zkouškách. Co byste na to Mozartovi řekla? Myslíte, že v tomto předběhl dobu?

Myslím, že bych mu poděkovala, za to, jak silnou a zároveň lidskou postavu vytvořil. Řekla bych mu, že Pamina je nadčasová postava – to, co tehdy působilo revolučně, je dnes stále aktuální. Pro mě Pamina není jen jemná a zamilovaná, ale především silná žena, která dokáže obstát ve zkouškách a zachovat si své hodnoty.

Operu Kouzelná flétna připravuje Slezské divadlo v Opavě ve spolupráci s Fakultou umění, univerzitou v Katovicích a dalšími institucemi. Jak probíhá zkouškový proces? Převládá příjemná tvůrčí atmosféra?

Zkouškový proces probíhá ve velmi příjemné a tvůrčí atmosféře. Setkává se zde mladý kolektiv plný energie, pozitivní nálady a také zajímavých a originálních nápadů. V prvních týdnech jsme zkoušeli odděleně – zvlášť ostravské a katovické obsazení – a teprve poté jsme se všichni setkali společně. Přesto jsme si velmi rychle „padli do noty“ a spolupráce začala přirozeně fungovat. Specifikem tohoto projektu je i jazyková různorodost. Na jevišti se potkává čeština, polština, angličtina a samotná opera probíhá v němčině. Občas je tedy náročnější přesně porozumět tomu, co se po nás chce, ale většinou se dorozumíváme anglicky a vše funguje velmi dobře. Zkoušky probíhají v různých kombinacích obsazení, takže má každý možnost pracovat s více kolegy, což je velmi obohacující. Celkově bych řekla, že si rozumíme nejen pracovně, ale i lidsky – dokážeme si ze sebe udělat legraci, uvolnit atmosféru a cítit se spolu na jevišti dobře. A právě to je pro celý proces velmi důležité.

Ze zkoušky Kouzelné flétny. (Foto: Lucie Deutsch)

To zní moc dobře! Navíc pracujete ve velmi inspirativním prostředí. Slezské divadlo se svou dvousetletou historií pro vás musí být magický prostor, nezdá se vám?

Máte pravdu. Je to pro mě velká zkušenost i motivace. Člověk si uvědomí, že se ocitá v prostoru s dlouhou tradicí, a zároveň má možnost být jeho součástí, což je velmi inspirující.

Premiéra Kouzelné flétny se blíží, s jakými pocity do nové životní role vstupujete?

Samozřejmě s určitou mírou nervozity, ale zároveň se na ni velmi těším a chci si ji především užít. Myslím, že jsme dobře připraveni – na jevišti nám vše dobře funguje, cítíme se spolu jistě a sehraně. Současně je to pro mě velká životní zkušenost a důležitý krok. Snažím se k tomu přistupovat s respektem, ale i s radostí, protože právě tyto momenty jsou důvodem, proč se člověk této profesi věnuje.

Mohl bych vás na závěr poprosit o pozvání čtenářů Ostravanu. Proč by měli vyrazit do Opavy na Kouzelnou flétnu ve Slezském divadle?

Je to dílo plné krásné hudby, emocí i nadčasových myšlenek, které dokáže oslovit opravdu každého. Naše inscenace navíc propojuje energii mladých umělců s profesionálním divadelním prostředím a nabízí i nádhernou scénografii, která celý příběh ještě umocňuje. Věřím, že si diváci odnesou nejen silný umělecký zážitek, ale i radost – právě ta je v Mozartově hudbě naprosto zásadní!