Evamore pokřtí album a Eva Moravčíková říká: Písně mi zpětně řeknou víc, než jsem si při jejich psaní uvědomovala

Třetí album Evamore, které vyšlo před pár dny, dostalo název Jednoduše. Co přesně pro tebe toto slovo v kontextu nové tvorby znamená a proč dalo název celému albu? Tedy kromě toho, že jde o název jedné z písní?

Je to pro mě především přání. Přání žít jednodušeji, jednodušeji řešit životní situace, tvořit a přijímat věci tak, jak přicházejí. Jenže život samozřejmě jednoduchý není – a já si ho někdy ještě sama zbytečně komplikuju. Někdy i záměrně, protože já třeba vůbec nezvládám stereotyp. A právě v tom je ten paradox názvu. Některé věci jsou vlastně jednoduché, ale udělat je nebo změnit zajeté vzorce v životě může být překvapivě těžké. I když člověk ví, že by mu změna mohla pomoct nebo by alespoň mohla něco posunout ze stojatých vod. Pro mě je tedy „Jednoduše“ spíš cesta než stav, kterého člověk jednou dosáhne. Není to návod na jednoduchý život, ale připomínka, že když se toho v životě sejde moc, potřebujeme se někde zastavit, nadechnout a vrátit se sami k sobě. Proto mě baví i slovní hříčka „je-dno-duše“. Je to pro mě takové místo, kam se člověk může vrátit, když potřebuje na chvíli vypnout všechno kolem sebe.

Potřebovala jsem si sednout ke klavíru, hrát, zpívat a nějak si svůj dosavadní život v sobě poskládat. Název Jednoduše není tedy jen název jedné písně, ale vlastně shrnutí celého období, ze kterého deska vznikla. Je to moje přání, můj paradox a zároveň takové malé místo k nadechnutí.

Jak se do zvuku nové desky otiskla současná sestava kapely a spolupracovali jste na ní i s nějakými zajímavými hosty?

Myslím, že současná sestava se do desky otiskla výrazně. Původně jsem si Jednoduše představovala jako velmi komorní desku – zpočátku dokonce jen já sama na klavír a zpěv, později jako ženské trio. Jenže během nahrávání se začaly přidávat další nástroje a postupně z toho vznikla plnohodnotná kapelní deska.
Velkou roli na albu hrají moje spoluhráčky, Kateřina Sadová (housle, zpěv) a Michaela Gilarová (kytara, basová kytara, zpěv), kterým jsem dala velkou tvůrčí svobodu. Houslové, kytarové i basové party si vytvářely samy a myslím, že právě díky tomu je v nahrávkách slyšet jejich osobnost. Přidaly se bicí (David Lukeš), perkuse (Michaela Gilarová), cimbál (Eva Moravčíková) a další nástroje a deska se postupně začala krásně rozvíjet.

Na pódiu se mnou dnes hrají čtyři ženy a dva muži a právě ta různorodost mě na současné sestavě moc baví. Máme mezi sebou různé generace i hudební zkušenosti, ale hudebně se krásně doplňujeme. Na basovou kytaru na pódiích s námi hraje Jakub Eliáš a nejčerstvějším článkem je perkusistka Barbora Goňo.
Hostem desky se měl původně stát i Marian Friedl, který je pro mě velkou hudební inspirací. Nakonec jsme jeho účast na CD kvůli časovým možnostem nerealizovali, ale o to větší radost mám, že si s námi zahraje živě na křtu.

Důležitou součástí celého procesu byl náš producent Martin Horáček, se kterým jsem spolupracovala na všech třech deskách Evamore. Pomáhá mi nejen se zvukem a aranžemi, ale i s celkovým uchopením písní. Zná Evamore už od začátku a dobře ví, kam se hudebně posouváme. Když vznikal vlastně celý příběh a já jsem si zhudebňovala svůj životní soundtrack, potřebovala jsem někoho, kdo bude hlídat hlavní myšlenku a celek. Martin má velké zkušenosti s hudbou pro divadlo, takže mě v tomhle procesu skvěle vedl a pomohl jednotlivé písně propojit tak, aby deska fungovala jako jeden příběh.

Hudba Evamore je inspirovaná přírodou Podbeskydí a lašským folklorem, texty jsou často velmi osobní … Kdybys měla popsat jeden konkrétní moment, který tě v poslední době nejvíce inspiroval, ať už ke konkrétní melodii, nebo k textu, který by to byl?

Na poslední myšlenku se jdu podívat do mobilu – tam si vše ukládám. Většinou jsou to úryvky něčeho, co slyším nebo co ke mně „přijde“. Když si nápad rychle nezaznamenám, uteče a druhý den si někdy nejsem schopná vybavit ani tón či ani jedno slovo. Proto musím mít vždycky po ruce alespoň tužku a papír nebo mobil.

Dívám se, že úplně poslední písnička, kterou jsem složila, vznikla při mém patnáctikilometrovém putování po Palkovických hůrkách. Šla jsem sama a za celé odpoledne jsem potkala snad jen pět lidí. Cestu jsem zakončila u Janáčkovy lavičky a tam jsem začala halekat jakousi svou vlastní úpravu Janáčkova textu: „Ondraš, Ondraš, dobře sobě rozvaž…“ – samozřejmě můj text se konkrétně váže k jednomu konkrétnímu zbojníkovi, to prozradit můžu (úsměv)... To je tedy úplně poslední song v mém telefonu. Před ní mám názvy nápadů „Jak se schováváš“ a „Největší chyba je tvou záchranou“. Takže si to teď jdu pustit, protože vůbec nevím, co jsem si tam vlastně nahrála!

U desky Jednoduše se nápadů a vyjádření sešlo opravdu hodně. Psala jsem ji během roku 2025 a velká část vznikala doma u klavíru. Některé písně inspirovala konkrétní místa v Beskydech, jiné vztahy – jasně že především s muži! Fascinuje mě mužsko-ženský princip, je to snad ve všech mých písních, příroda a chlapi. A možná nejvíc mě inspirovalo právě ono zastavení – respektive vyhoření v práci a s tím spojená další témata jako hledání člověka, se kterým dokážu žít a rozumět si. Když ne ve všem, tak aspoň v něčem. Dále jsem řešila rozpad vztahu, mezigenerační problémy, respektování jiného názoru, fyzickou potřebu lidí a především i žen (a ano, je to v pořádku!), říct si, že je toho na nás moc nebo říct, že takhle to nechci… A také nechat si pomoci, poslechnout rady zkušenějších, uznat moudrost… Najednou jsem měla čas sebe „muzikoterapeutovat“.  A zpětně jsem zjistila, že mi písničky o mně řekly možná víc, než jsem si v době jejich psaní uvědomovala.

Jak již bylo řečeno, texty písní Evamore často rozkrývají osobní vztahy, lásku a, jak se zpívá v jedné ze starších písní, i koloběh života. Jak těžké je pro tebe jako pro textařku jít s kůží na trh a proměňovat své prožitky v písně, které pak zpíváš lidem?

Je to někdy dost těžké a my jsme s touto otázkou i při nahrávání pracovali. Člověk si při psaní může říkat, že je to přece jen písnička, ale ve chvíli, kdy ji potom zpívá před lidmi, najednou zjistí, že je v ní kus jeho života. Zároveň ale nechci, aby posluchač znal konkrétní okolnosti, které za písní stojí. Je pro mě důležité, aby si v ní mohl najít něco svého. Proto i když některé písně vycházejí z velmi osobních prožitků, nechávám jim určitý prostor a nesnažím se všechno vysvětlovat. Když jsem byla mladší, neměla jsem problém a klidně jsem řekla všechno. Teď po čtyřicítce si ale častěji říkám: Zajímá to vůbec někoho? Proč to vlastně řeším? O některých věcech už před všemi mluvit nechci. Člověk se učí hlídat si svoje hranice. Ti vnímavější nebo lidé s podobnou zkušeností ale stejně většinou rychle pochopí, o čem zpívám. Důležitá je pro mě i rovnováha – veselé a smutné, skočné a pomalé, jednou nahoře, jednou dole. Prostě jako v životě.

Na scéně jste s kapelou Evamore už deset let. Když se ohlédneš zpátky do doby, kdy kapela začala, v čem se Eva Moravčíková za těch deset let nejvíce změnila?

Asi jsem se naučila méně řešit, co si kdo myslí, a víc věřit sama sobě. Vyjadřovat se v muzice tak, jak to cítím já, i když by to někdo jiný udělal nebo zhudebnil jinak. Na začátku jsem možná měla větší potřebu všechno zařadit, vysvětlit a mít pod kontrolou. Dnes už vím, že Evamore nemusí zapadat do žádné škatulky. Za těch deset let jsem také pochopila, že být muzikantem není jen napsat písničku a zahrát koncert. Je za tím spousta práce, organizování, financování, komunikace, cestování, zkoušení a věcí, které zvenku nejsou vůbec vidět. A právě to mě někdy unavuje – přála bych si, aby mi hudba především dělala radost a abych se znovu nepřepracovala organizováním koncertů a manažerováním.

Jsem na sebe pyšná za to, co všechno jsem s kapelou zvládla, a za to, že jsem u svého autorského projektu vydržela. Pořád dokážu tvořit a moc mě baví i naše mezigenerační zkoušky, kde kecáme nejen o hudbě. Evamore prošla různými sestavami a obdobími, ale pořád mám potřebu psát nové písničky a sdílet je s lidmi. Hudbu totiž dělám především proto, že mě v životě už několikrát zachránila. A dnes vím, že aktivně něco tvořit pomáhá hlavně mně samotné. Když tvořím, je mi dobře. U klavíru se svým zápisníkem jsem totiž jako ryba ve vodě.

Pro financování alba jste zvolili crowdfundingovou kampaň na portálu Donio. Jak moc je pro vás tato přímá podpora od fanoušků důležitá nejen finančně, ale i psychicky?

Je pro mě důležitá obojím způsobem. Finančně nám samozřejmě pomáhá pokrýt náklady, které jsme jako kapela dlouhodobě financovali sami. Ale možná ještě důležitější je pro mě vědomí, že lidé chtějí, aby ta deska vznikla – a pokud možno bez dluhů. Když člověk rok píše písničky, potom měsíce nahrává a řeší studio, grafiku, výrobu, propagaci a všechno kolem, je to velká investice energie, času i vlastních peněz. A najednou někdo přijde a řekne: „Chci vás podpořit, těším se na desku i křest.“ To má pro mě obrovskou hodnotu. Nebo když mi někdo řekne, že si určitý song pouští ke zvládnutí nějaké životní situace nebo odpočinku či k práci, to mě moc potěší! Donio jsme původně brali jako plán B poté, co nám bohužel nevyšel ani jeden z podaných grantů. Přiznám se, že mě to mrzelo, protože mám někdy pocit, že jiná než mainstramová kultura se k podpoře dostává obtížně. A netýká se to jen nás. Postupně jsem si uvědomila, že crowdfunding není jen o penězích. Je to vlastně přímé propojení mezi kapelou a lidmi, kteří její hudbu poslouchají. A za každou podporu jsem opravdu vděčná.

V sobotu 3. října vás čeká křest třetího alba spojený s oslavou 10 let kapely na scéně. Proč jste pro tuto událost zvolili zrovna Beskydské divadlo v Novém Jičíně?

Beskydské divadlo mi dává velký smysl hned z několika důvodů. Skládám vlastně příběhy a mým snem je jednou vytvořit hudbu pro divadelní představení nebo film. Jsem z Příbora, tedy z Podbeskydí, a celý náš hudební příběh je s tímto regionem hodně spojený. A divadlo navíc nese název mého domova – Beskydy. Kdykoli se někam vracím a uvidím jejich siluetu, říkám si: „Jsem doma!“ A když odjíždím, s horami se loučím a slibuji jim, že se zase vrátím.

Do novojičínského divadla chodím odmala. Chodila jsem tam s příborským gymnáziem na představení, dodnes tam ráda chodím a vždycky jsem si představovala, jak jednou sama stojím na jeho jevišti. Takže si tím vlastně plním jeden svůj dětský sen. Navíc mi v divadle vyšli maximálně vstříc se všemi našimi požadavky. Je to krásný prostor a zároveň místo, které podle mě stále drží kvalitní úroveň programu. Chtěla jsem proto, aby desáté výročí Evamore a křest třetí desky měly slavnostnější rámec. Nechtěla jsem jen odehrát koncert, pokřtít CD a jít domů. Chci, aby to byl večer, který bude mít svůj příběh, atmosféru a překvapení.

Jako speciální host s vámi vystoupí známý beskydský hudebník Marian Friedl a kapela Ruky na dudy. Na co přesně se mohou diváci během tohoto slavnostního večera těšit? Půjde o dva oddělené koncerty, nebo chystáte nějaké společné hudební překvapení?

Ruky na dudy budou našimi předskokany a jejich beskydská energie se podle mě k celému večeru skvěle hodí. Chtěla jsem, aby už začátek večera měl něco společného s naším regionem a s tím, odkud pocházím, a je to myslím v mé muzice dost čitelné. Marian Friedl se potom objeví přímo s námi a zahraje s námi na cimbál. Moc se na to těším, protože je pro mě nejen skvělý muzikant, ale také člověk, kterého si hudebně i osobně velmi vážím a který mě dlouhodobě inspiruje a teď před křtem CD i uklidňuje. Společně jsme pracovali na nádherném, bohužel už zaniklém projektu Beránci a vlci, který získal Cenu Anděl. Dva roky jsem byla manažerkou a jsem moc ráda, že jsem mohla být součástí tak krásného hudebního počinu.

Víc neprozradím. Některé věci zůstanou překvapením až pro diváky. Křest nebude postavený jako dva oddělené koncerty a potom slavnostní pokřtění CD. Celý večer jsme dramaturgicky poskládali trochu jinak a počítáme i s tím, že se bude zpívat a tančit ve foyer i později v divadelním klubu Múza. Takže přijďte a nechte se překvapit.

Až na konci křtu zazní poslední tón, deska bude pokřtěná, kampaň úspěšně u konce a lidé si ponesou doma cédéčko, co by sis nejvíc přála, aby si z poslechu alba Jednoduše odnesli do svých domovů a životů?

Pokud bude kampaň na Doniu úspěšně za námi, budu samozřejmě hlavně klidně spát a budu mít dobrý pocit, že máme kolem sebe lidi, kteří na nás myslí a podporují a ví, že to, co děláme, má smysl… Chci ze srdce poděkovat všem našim přispěvatelům za jejich čas, energii i peníze, které do našeho projektu vložili. Moc si vážím toho, že podporují lokální kulturu, originální tvorbu a tvořivé lidi.

Přála bych si, aby se posluchačům písničky líbily a aby jim postupně „docvaklo“, o jaký příběh jde. Že jsou písně propojené, mají svůj začátek i konec a vyprávějí určité období života jedné ženy. A také aby si z alba odnesli pocit, že na náš složitý život, pro který bychom tak rádi našli jednoduchá řešení, nejsme sami. Že téměř vždycky existuje nějaké řešení, východisko nebo cesta, která může naše trápení usnadnit. Někdy je potřeba se zastavit, nadechnout a hledat znovu cestu k sobě – nebo změnit všechno od základu.

Možná mě ještě napadá si uvědomit, že některé věci se nám nedějí úplně náhodně. Na své cestě nakonec nikdo jiný nemůže udělat ty nejdůležitější kroky za nás. Můžeme je udělat jen sami – ale můžeme, což je osvobozující! Často je to ta nejtěžší cesta, ale zároveň může být zábavná, zajímavá a poučná.

Přispět na vznik alba Evamore můžete na tomto ODKAZU.