Kouzelná flétna ve Slezském divadle ukazuje, že opera má díky nastupující generaci budoucnost

Život je proces plný nejrůznějších okamžiků a událostí. Mozartův život byl zpočátku zalitý sluncem, štěstím, láskou a slávou. Mohla by to být pohádka, ale pravda není nikdy jenom sladká. I slunce má svůj stín. I sláva končí zapomněním. A láska? Láska je navěky! Mozartova hudba je synonymem lásky a krásy, která nic nepředstírá. Vyvěrá jako pramen, který dokáže léčit, pokud se ovšem chceme uzdravit.

Kouzelná flétna je poslední dramatické dílo a současně jedna ze dvou oper, které Mozart komponoval ve svém rodném jazyce. Už tato okolnost naznačuje velmi osobní a intimní podtext. Kouzelná flétna byla určena pro divadlo na vídeňském předměstí, které navštěvovaly široké lidové vrstvy. Libreto Emanuela Schikanedera spojilo pohádkové motivy se symbolikou, která má univerzální a mystický nádech. Geniální hudba a bezprostřední humor navíc umožňují snadnou přístupnost pro všechny generace. Kouzelná flétna je vrstevnaté dílo, k němuž existuje mnoho přístupových cest. Neexistuje jeden výklad, jak jí správně pochopit. Důležitější je umět jí prožít.

Daniel Tomáš jako Papageno.

V úvodu jsme naznačili, že Slezské divadlo Kouzelnou flétnu připravilo jako první projekt Fakultního divadla, který spojil univerzity v Ostravě a Katovicích, jakož i konzervatoře v Opavě a Ostravě. Režie se pod dohledem zkušeného Vladimíra Morávka ujala Anna Magdalena Pavlicová, která je absolventkou oboru činoherní režie na JAMU a momentálně studuje v Belgii. Ve své koncepci Pavlicová zohlednila především lidský faktor a vzala v potaz, že pracuje se studenty, kteří často teprve získávají první zkušenosti s profesionální divadelní scénou.

Režie sugeruje příjemný pocit, že se všichni na jevišti cítí dobře. Vědí, co dělají, chovají se přirozeně a dýchají pro společnou věc. Důvtipné odstíněné postavy a průkazné detaily v diferencovaném pojetí většiny protagonistů jasně svědčí o dobré intuici a správném režijním záměru. Anna Magdalena Pavlicová se svou první operní prací představila jako výrazný režijní talent, který se může v blízké budoucnosti stát markantním obohacením současné umělecké praxe.

Eduard Kácal jako Tamino. (Foto: Milan Bátor)

Scénu a kostýmy připravila Barbora Procházková, která s otevřenou upřímností o sobě prozradila: „Nejsem scénograf ani kostýmní výtvarník, nikde na to nemám razítko ani školu, jsem vystudovaná sochařka, ale díky velké důvěře druhých a vlastní touze překračovat hranice mezi jednotlivými výtvarnými projevy jsem se dostala k divadlu.“ Nutno říct, že důvěra a touha jsou v jejím případě lepší akvizice než sáhodlouhé životopisy. Procházkové se povedla nádherná, poetická a efektivní scéna, která je bohatá na nejrůznější detaily.

Łukasz Miarka jako Sarastro. (Foto: Lucie Deutsch)

Jakýmsi epicentrem jeviště je objekt s vyvýšeným schodištěm a klenutými oblouky, který pomocí barevných modulací evokuje Sarastrův palác či příšeří Královny noci. Nechybí zápas s hadem, který je projektován i na stěnu jako metafora věstící nebezpečí a zradu. Zadní projekce je dynamická a jednotlivé obrazy výstižně dokreslují dějové pásmo. Půvabné je i výtvarné řešení kostýmů, které pomocí jednoduchých, ale trefných atributů (květina, barva, látka, apod.) naznačuje, o jakou postavu a charakter se zřejmě jedná.

Uznání si zaslouží i důmyslný light design Jakuba Jánského a Petra Botka, který se rafinovanou hrou světla a stínu podílí na psychologické intenzitě výjevů.

Piotr Szczepański (Monostatos) a Liza Osipchuk (Pamina). (Foto: Lucie Deutsch)

Dalším kladem opavské inscenace je pohybová realizace, pod níž je podepsána Granada Gallego Fernández. V pohybovém ztvárnění postav lze spolehlivě identifikovat jejich ušlechtilé i nekalé úmysly. Podobnou oporou nového nastudování byl i tentokráte orchestr Slezského divadla, který rovněž promísil stabilní členy se studenty, kteří se teprve učí.

Mozartova hudba je průzračná jako kapka rosy, v níž se nic neschová.  I přes občasné nesrovnalosti v souhře a melodických linkách se orchestr pod „otcovským“ vedením Mila Oswalda a dirigentského eléva Markuse Flodina postaral o brilantní pojetí, které dýchalo vzdušností a mozartovskou lehkostí. Koneckonců, jak se lépe posouvat než díky chybám? Je to pouhá momentální informace, nikoli rozsudek. Chyba má obrovský potenciál, může být přímočarou cestou k dokonalosti.

Wiktoria Boroń (Královna noci). (Foto: Lucie Deutsch)

Ačkoli se jedná o studentské představení, některé sólové výkony obou premiér byly znamenité a předčily běžné očekávání. Není cílem určovat, komu se premiéra povedla lépe a stavět mezi studenty zbytečné zdi.  Všichni udělali v rámci svých aktuálních sil a dovedností maximum a každý ví, kde je třeba přidat a kde naopak ubrat. Velmi sugestivní bylo ztvárnění Magdaleny Czekaj a Wiktorie Boroň, které alternují v postavě Královny noci. Technicky obtížné dramatické partie Stůj, synu můj a Žár pekel sálá ve mně zvládly obě dámy bravurně.

Magdalena Czekaj jako Královna noci. (Foto: Lucie Deutsch)

Lukasz Miarka a Oto Nouzovský se vystřídali v roli Sarastra. Jejich árie Ó Isis a Osiris a Zde v světla zářném chrámu vyzněly se vznešenou a důstojnou dikcí i v nejhlubších polohách. Pěvecky excelentní byl Tamino Eduarda Kácala, který si pohrál se všemi detaily včetně rytmicky naprosto přesné imitace hry na flétnu! Magdalena Wójciak a Liza Osipchuk jsou v roli Paminy okouzlující! Pro mne osobně byly obě dámy svou vyzrálou interpretací a úchvatným lyrickým fondem milým překvapením. Tradičně nejoblíbenější postavu Papagena herecky dokonale ovládl Daniel Tomáš, jeho kolega Benedykt Szostok naopak zaujal svým dobře disponovaným barytonem. Velký ohlas sklidil i Jonáš Slovák v roli Monostata, který svým nečekaným jódlováním a komediálním talentem zrádnou postavu představil v jiném duchu a svými kousky málem „zbořil“ publikum.

Mohli bychom pokračovat ve výčtu protagonistů, ale jak jsme uvedli výše, není to cílem tohoto ohlédnutí. Mladí lidé totiž ukázali důležitější věc, a sice že operní divadlo není o tom, urvat si pro sebe největší krajíc úspěchu. Není bezpodmínečně o rivalitě, intrikách a podobných praktikách. Realizační tým režisérky Anny Magdaleny Pavlicové ukázal, že společná synergie je prostě víc. Představení běžela jako na drátkách, nic nechybělo a nic nepřebývalo. Všechno bylo na svém místě, v pohodě, klidu a koncentraci. Pěvecké výkony všech, které jsem slyšel, byly vkusné, adekvátní stylovému rámci a dobovému kontextu. Herecké podání více či méně našlo správný rejstřík a nepůsobilo nikdy škrobeně nebo příliš afektovaně. Důraz na pravdivé a nenucené chování věrně odpovídal charakteristice Mozartovy hudby.

Pěkně to vystihuje několik motivačních slov, které si režisérka zvolila jako textovou oporu pro celý tvůrčí proces: Mlčení, cesta, rozhodnutí, společenství, řád, sdílení, zkouška, tvorba, víra, poznání, světlo, paměť a zrození. Tohle je cesta Kouzelné flétny, která je prvním výsledkem Fakultního divadla. A myslím, že to je rozhodně cesta, která dává smysl a stojí za pokračování.

Natalia Strzelecka jako Papagena a Bartek Rygner jako Papageno.

Opava a Slezské divadlo tímto projektem vyslali světu jasný signál. Jsme kulturní národy a dokážeme se o mladou generaci postarat a nabídnout jí to nejlepší. Máme svou identitu, ale jsme součástí světa kolem nás. Chceme žít spolu a vytvářet věci, které nás baví a mohou vnést do života něco krásného a silného. Přesně to se v Kouzelné flétně podařilo a bude dobré, když se o tom na vlastní kůži přesvědčí co nejvíc lidí.

*

Kouzelná flétna. Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart. Libreto: Emanuel Schikaneder. Hudební nastudování: Milo Oswald. Dirigent: Markus Flodin. Režie: Anna Magdalena Pavlicová, Vladimír Morávek. Scéna a kostýmy: Barbora Procházková. Dramaturgie: Eliška Hauserová. Sbormistryně: Olivia Ishchuk. Pohybová spolupráce: Granada Gallego Fernández. Recenze je psaná po zhlédnutí obou premiér, které se odehrály a v neděli 26. dubna a v úterý 28. dubna 2026 ve Slezském divadle v Opavě.