Milan Bátor
Foto: archiv
Ostrava má pověst drsného, ale autentického města. V čem je podle tebe ostravská klubová scéna jiná než ta pražská nebo brněnská? Má v sobě nějaký specifický „genius loci“, který jinde nenajdeme?
Možná je to dáno tvrdostí regionu a jakýmsi odkazem o nesmlouvavosti života u nás, ale ostravský posluchač vždy tíhnul spíše k tvrdší, energičtější a živelnější hudbě. Ať už se bavíme o rychlejším jazzu, hard rocku a metalu nebo třeba elektronické hudbě, ta nezkrotnost a chuť se bavit a odreagovat v nás prostě je.
Na druhé straně je ale nutné podotknout, že oproti jiným velkým městům u nás strádá studentský život. Na to, že máme dvě vysoké školy i konzervatoř, tak happeningy a koncerty pořádané vysokoškoláky kromě tradičních majálesů jsou v mnohem menším měřítku než v jiných univerzitních městech. A odráží se to i na návštěvnosti koncertů, kde většinou narazíte na ty narozené v minulém tisíciletí.
Když jsi mluvil s provozovateli a muzikanty, rýsovala se před tebou nějaká typická vlastnost ostravského diváka a fanouška? Je ostravské publikum v něčem přísnější, nebo naopak věrnější?
Přijde mi, že tady v až takové míře není ta slovutná „zpovykanost“ jako v bohatších regionech. Jasně, kluby se profesionalizují – nikde vám neodpustí špatný zvuk a všude se čím dál víc hraje na větší komfort. Pivo může být dražší, ale ať je dobré, ať není hlava na hlavě a nedýchatelno. U nás ale to pohodlí není směrodatné. Lidé nemusí mít všechno naservírované úplně pod nosem na nažehleném ubruse a vyleštěných parketách, aby si koncert užili. Hlavně, když je dobrá energie a pořádný zvuk.
Hudební průvodce Ostravskem. (Foto: archiv Jakuba Malchárka)
Které z těch míst, jež už definitivně zmizela z mapy Ostravy, tobě osobně chybí nejvíc a proč?
Vždycky budu rád vzpomínat na místa, kde jsme sami s hráli s kapelou Anselm. Plně rozumím tomu, že provozovat hudební klub je extrémně náročná disciplína, zvlášť v dnešní době, kdy politická reprezentace kultuře nepřeje. Je mi svým způsobem líto každého klubu, který zanikl, i když těm důvodům rozumím.
Jako skvělý prostor mi přišel třeba Chlív, byť jsme v Porubě nikdy neměli takovou návštěvnost jako v klubech v centru Ostravy. Rád vzpomínám taky na punkové muzikantské začátky v Bedrunce v Bohumíně, které byly pro mě zapamatovatelné svou syrovostí a ostrými hranami.
Své klubové probuzení jsem pak prožil v Tančírně, později v Barráku, když byl ještě na Havlíčkově nábřeží. Tam jsem si konečně zašel do klubu na pro mě kapely světového formátu. I přes nostalgické vzdychání ale musím uznat, že nový Barrák ve Fügnerově ulici, je ve všech ohledech lepší… snad jenom s tou výjimkou, že už jej nemám v docházkové vzdálenosti od domu.
Které z dodnes fungujících klubů ti naopak nejvíc přirostly k srdci a cítíš se v nich jako doma?
Je to hlavně výše zmíněný Barrák, když chci na něco velkého a zahraničního. Protože jsem sám fanoušek tvrdší a metalové hudby, je Barrák pro mě tím místem, kde každý měsíc projíždím program, jestli se Marcelovi Palovčíkovi nepodařilo sem dostat nějaký klenot, u kterého by mě ještě před několika lety ani nenapadlo, že by si v Ostravě mohli zahrát.
Dopustit nedám taky na Hudební bazar, kde jsme s kapelou začínali a dodnes jej považuji za vrchol svobody, undergroundu a toho, jak si vybudovat skutečně kultovní jméno. Dobrovolné vstupné do klobouku je legendou a s tím, jak začíná být tlak na ekonomickou výnosnost koncertů, aby se kluby uživily, bude brzy Hudební bazar možná poslední místo, kde si budou moci zahrát některé kapely svůj vůbec první koncert a získat nějaké ty ostruhy. V tom taky nesmím opomenout ostravský Rock Hill, který „Bazíku“ v undergroundu zdatně sekunduje.
V anotaci knihy se píše, že mapuje éru, „kdy hudba voněla svobodou“. Myslíš si, že dnes už hudba tou svobodou nevoní? Co se v tomhle ohledu v klubech a v přístupu lidí změnilo?
Možná tam mělo stát „čerstvě nabytou svobodou“. Není to tak, že by se kapely cenzurovaly, i divočejší žánry a expresivnější kapely mají spoustu míst, kde si zahrát… samozřejmě s výjimkou nějakých extrémních politických uskupení. Co se ale určitě změnilo, je právě výše zmíněná orientace na zisk. Na jednu stranu je to plně pochopitelné, protože provozovat hudební klub je podnikání, nikoliv charita. Na straně druhé s tím, jak rostou náklady a každý den o pozornost lidí soupeří nejen živé koncerty, ale filmy, divadlo, sociální sítě a všechny možné aktivity, je najednou těch koncertů, které mohou být ztrátové, čím dál méně. To taky znamená, že si kapela za pronajmutí klubu připlatí, aby provozovateli nevznikla ztráta. Hlavně pro amatérské soubory, které začínají a chtějí získat ty extrémně důležité zkušenosti z živého koncertu, to jsou ale částky, které si nemusí dovolit. Respektive můžou, ale neodehrají deset koncertů za rok, ale třeba jenom čtyři.
Přístup lidí by měl být takový, že by měli více chodit na koncerty, ne jen jednou za rok na Nohavicu nebo na No Name.
Kluby dříve nebyly jen místem, kam se chodilo na koncert, ale fungovaly jako komunitní centra, kde se žilo. Myslíš, že tuhle sociální roli už dnešní kluby kvůli sociálním sítím a dalším „vymoženostem“ ztratily?
Tam je obecně změna v tom, jak hlavně mladší generace tráví čas. Víme, že se to mění i v jiných prostředích – méně častěji chodí do hospody, pijí méně piva, více času tráví online. Kluby se tomu musí přizpůsobit, protože současní návštěvníci postupně na koncerty s přibývajícím věkem chodit už zkrátka nebudou moct.
Někteří se o to snaží třeba tím, že kromě koncertů pořádají stand-upy, jiní omezili provozní dobu, obměnili nápoják, takže nabízejí více druhů nápojů. Jak dostat mladší generaci do klubů, si ale musí říct převážně oni. Klíčové je ty mladé zapojit. V momentě, kdy se začnou podílet na dramaturgii, tak přirozeně přitáhnou hudbu a lidi, kteří jim jsou bližší.
Mimochodem, já rozhodně neříkám, že to je špatně. Každá generace má něco svého, taky jsme v nácti poslouchali, že nemáme trávit čas u počítače a máme jít si raději hrát ven. Důležité ale je mít důvod pohodlí bytu opustit. Zvlášť, když těch příjemných rozptýlení je na dosah ruky tolik. Chodí mladší lidé méně na koncerty, protože sedí u mobilů, nebo sedí u mobilů, protože nabídka koncertů pro ně není atraktivní?
Právě ale tebou zmíněné budování komunity je pro kluby důležité. My třeba chodili na koncerty na pass blind jenom proto, že jsme věděli, že se tam potkáme s lidmi, kteří poslouchali stejnou hudbu a mají podobné názory. Ve škole jsem se s nikým moc nepobavil o tom, jak je nová deska Cannibal Corpse skvělá, na koncertě Nile v Barráku to samozřejmě byla úplně běžná konverzace.
Kniha nemá jmenný rejstřík, přesto je plná různých jmen a adres. Proč ses rozhodl pro takto punkový přístup? Nebojíš se, že se v tom čtenář bude trochu ztrácet?
Od začátku jsem přemýšlel, jaká to vlastně má být publikace. Nechtěl jsem jít směrem vědecké práce nebo nějaké hluboké analýzy, ale rozhodl jsem se knihu založit na vzpomínkách návštěvníků, příbězích muzikantů a provozovatelů. Proto jsme nakonec s nakladatelem taky zvolili spíše románovou strukturu, která se má číst jako jiné knihy – od první stránky po tu poslední.
Knížka má specificky příjemnou grafiku v oranžovo-modrých barvách. Je v této volbě nějaká skrytá symbolika?
Cílem obálky je, aby byla výrazná, zaujala a ideálně knihu prodávala. Tady je veškerý kredit za grafikem Albatrosu, Petrem Přenosilem, já jsem jenom rozmarně návrhy připomínkoval. Hlavně pokud se bude knize dařit, vyjde takový průvodce v každém regionu od jiných autorů. Jsem moc rád, že si Albatros vybral za první vlaštovku právě Moravskoslezský kraj a ne tradičně Prahu. V tom jsme, myslím si, taky dobře vymysleli obálku tak, aby se dala hezky v jiných barvách a s jiným panorama použít právě i v jiných krajích a v knihovničce pak všechny díly vypadaly vedle sebe hezky.
Nelze si nevšimnout, že různá města (Krnov, Havířov, Ostrava) provází vždy stejné výtvarné siluety domů a komínů. Co bylo důvodem k této jednotící lince?
Je to čistě graficky oddělující prvek. Něco, čím je region zkrátka známý i mimo své hranice. Ať chceme, nebo ne, tak předsudky vůči naší industriální historii ve zbytku republiky holt stále máme. Ale i tím se kniha zabývá a ukazuje, že ta kulturní krajina je tady nesmírně bohatá.
Jak se ti z oněch desítek hodin rozhovorů a vzpomínek pamětníků skládala výsledná mozaika? Musel jsi hodně divokých historek z cenzurních nebo osobních důvodů vyškrtnout, aby to vůbec mohlo vyjít tiskem?
Vůbec ne, cíleně jsem po pikantnostech pátral, vždyť pohled do zákulisí nás přece zajímá! Velkou výhodou bylo jistě to, že se sám na klubové scéně pohybuji, spousta mých přátel jsou muzikanti a publicisté, takže jsem u zdrojů zajímavých informací byl poměrně blízko. Zbytek pak byla novinářská práce v terénu – do každého klubu si zajet, pobavit se s provozovateli, dramaturgy, lidmi, kteří do nich chodí na koncerty. Snažit se nasbírat co nejvíce hlasů, aby kniha byla nejrozmanitější. Zpočátku jsem měl ambice vyzpovídat dnes už celorepublikově známé kapely a umělce a zeptat se jich na jejich klubové začátky, ale… řekněme, že si nedokázali udělat čas na rozhovor, tak jsem se nakonec rozhodl jet čiště po regionální lince a regionálních kapelách, které jsou na klubové scéně stále aktivní, případně v ní vyrůstali.
V knize jdeš od čisté alternativy přes jazz a folk v Heligonce až po elektronickou scénu a techno ve Fabricu. Který z těchto světů je tobě osobně nejbližší?
Jsem sice hlava otevřená a neopovrhnu žádným žánrem, ale jak jsem psal výše: mým uším byly vždy nejbližší extrémnější formy metalu. Odmala jsem obdivoval tento odvrácený soundtrack o odvrácené straně života, nemluvě o vysoké nástrojové komplexitě. Dokážu si ale vyhodit z kopýtka i na drum’n’bassu nebo u moderního jazzu. Většinou na takovou akci ale nejdu sám, potřebuji s sebou průvodce, který se s žánru mnohem lépe vyzná a dá mi k tomu přednášku (smích).
Která konkrétní historka tě během sbírání materiálu osobně nejvíc pobavila nebo překvapila?
Největším překvapením asi nebyla konkrétní historka, spíše to, jak se formovalo vyznění knihy v rámci jejího vzniku. Když jsem vymýšlel koncept, chtěl jsem, aby Hudební průvodce hlavně ukazoval, že místní klubová scéna je rozmanitá a bohatá, že Ostravsko má rozhodně co nabídnout.
Ne, že bych se nakonec přesvědčil, že to je úplně jinak, ale to očekávané pozitivní nadšení bylo přece jen trochu utlumené samotnou výpovědí lidí, pro které je kultura živobytí. Některé kluby jsou v podstatě jeden špatný koncert od krachu, jiné drtí třeba nezájem města nebo ještě hůř lidí. Až na výjimky zaznívala téměř všude slova o krizi v kultuře. O tom, že lidí na koncerty chodí méně, že rostou náklady, že provozovat hudební klub je částečně naplňující poslání, ale taky řehole. Já jen doufám, že jako všechny krize i tahle odezní. Ve výsledku, jestli Hudební průvodce Ostravskem přesvědčí nějaké lidi častěji chodit na koncerty a objevovat hudební kluby, tak to budu považovat za úspěch.
