Foto: Jan Bednář
Tajemství v sobě nese jemné předivo sousedské komedie i hluboké lidské drama. Jak v Opavě hledáte rovnováhu mezi lidovým humorem a existenciálním rozměrem Kalinova a Rózina příběhu? Dá se tato propast vůbec na jevišti přemostit, aniž by se obě roviny tloukly?
Myslím, že tyto dvě roviny od sebe nelze oddělit. Tajemství je plné hravosti, humoru a komických situací, které vyrůstají z lidských vlastností a reakcí. Právě tato divadelnost mě baví. Za komickým světem v opeře ale stojí příběh Kaliny a Rózy, kteří si kvůli starým křivdám a vlastní tvrdohlavosti nechali uniknout něco podstatného. Právě kontrast mezi humorem a vážností lidského osudu je pro mě na Tajemství tak přitažlivý. Humor jeho hloubku neoslabuje, naopak mu pomáhá vyniknout.
Libreto Elišky Krásnohorské bývá považováno za jedno z nejzdařilejších v české opeře, přesto v něm Smetana pracuje se zvláštní nostalgií. V čem je pro tebe tato pozdní Smetanova poetika dnes nejživější?
Na pozdním Smetanovi mě fascinuje schopnost spojit humor s hlubokým pozorováním lidského života. I v komediální opeře dokáže velmi přirozeně otevřít vážné téma a nechat vedle sebe existovat směšné i bolestné situace. Mám pocit, že Smetana tu vychází z hluboké životní zkušenosti. Jeho hudba i příběh jako by obsahovaly ohlédnutí za životem a zamyšlení nad tím, co v něm má skutečnou hodnotu. Nostalgie pro mě není jen smutek nad minulostí. Je to uvědomění si toho, co jsme prožili, co jsme možná pokazili a co pro nás přesto stále může mít cenu. Právě tím na mě Smetanova poetika působí tak živě a pravdivě.
Když odhlédneme od pietní tradice, co dělá ze Smetanova díla titul, který má v roce 2026 co říct současnému divákovi?
Tajemství je obrazem nás samotných, naší malosti i velikosti. Ukazuje, jak bojujeme za vlastní pravdu a spravedlnost, často aniž bychom si uvědomovali, jak směšně při tom můžeme působit. Furiantství rozhodně není otázkou devatenáctého století. I dnes se dokážeme kvůli vlastní ješitnosti a starým křivdám vláčet životem. Pod těmito spory se ale skrývají skutečné lidské slabosti, touhy a nenaplněné city. Právě v tom jsou mi postavy Tajemství blízké – nejsou černobílé, a proto v nich můžeme poznávat i sami sebe. Navíc je tu Smetanova hudba – bohatá a propracovaná, a přitom bezprostřední a lidsky srozumitelná. Tajemství proto není jen součástí české národní tradice. Je to univerzální příběh o člověku a jeho vztazích.
Divadelní jazyk i tvůj režijní rukopis se za roky vyvíjely. Kde dnes vidíš hranici mezi stylizací a psychologickou věrohodností postav? A jakou roli v tom hraje opuštění doslovného realismu?
Stylizace je pro mě jako režiséra důležitá. Někdy vědomě zjednodušuji situaci nebo se odchyluji od doslovného naplnění libreta, abych zdůraznil to, co je v danou chvíli podstatné. Ne vždy je totiž nejvěrnější řešení zároveň tím nejpravdivějším. Například lásku Blaženky a Vítka stylizuji do velmi vyhraněné podoby radosti a vzájemného souznění. Chci ukázat sílu zamilovanosti, která člověka přesahuje, ale také křehkost takového štěstí. Stačí nedorozumění a všechno se může náhle rozpadnout. Blaženka s Vítkem jsou zároveň obrazem toho, co kdysi měli Kalina s Rózou a o co přišli. Kontrast mezi radostí mladé lásky a prázdným místem v životě starší dvojice dává jejich příběhu mnohem větší sílu.
Podobně v závěru nepotřebuji doslovně ukazovat, jak Kalina vyleze z podzemní chodby skrz dvířka v koutě u pece. Podstatné je, že se vrací s jasným vědomím, kam jde a co chce. Není to náhoda ani pouhé pokračování cesty, která ho někam zavedla. Kalina už ví, že nechce dál bojovat o svou pravdu, ale chce být šťastný s Rózou. Proto soustředím pozornost na jeho přiznání a prosbu a především na Rózinu reakci, nikoliv na reakce dalších postav. Stylizace pro mě tedy není opakem psychologické věrohodnosti. Je to způsob, jak se dostat k podstatě situace a umožnit divákovi intenzivněji prožít to, co by při doslovném realistickém zobrazení mohlo zůstat skryté.
V Opavě operu hudebně nastudoval Miloslav Oswald. Kde jste při hledání společného výkladu narazili na nejsilnější styčné body?
Myslím, že nás spojuje především hluboké lidské porozumění Tajemství. Miloslav Oswald vnáší do hudebního nastudování velkou emoci, srdečnost a lidskost. V mnoha situacích si rozumíme téměř beze slov a cítím z jeho strany velkou podporu. Podobně vnímáme nejen velké emocionální vrcholy Smetanovy hudby, ale také její jemnost, nuance a křehkost. Právě toto společné cítění je pro mě důležité, protože hudba i divadelní situace pak mohou vyprávět jeden příběh, každá svými prostředky. Nejsilnější bod naší spolupráce tedy vidím ve společné citlivosti k lidským příběhům a v porozumění celému emocionálnímu rozpětí této opery.
V alternacích sázíš na výrazné osobnosti. Jak moc se mění tvůj režijní klíč, když máš na zkouškách takto odlišné a vyprofilované pěvce?
Můj přístup je samozřejmě u každého pěvce trochu jiný. S někým si porozumíme téměř okamžitě, s někým hledáme společnou cestu a inspiraci složitěji. Právě to společné hledání je ale na naší práci zajímavé. Všechny čtyři považuji za skvělé tvůrce. Mají velkou životní zkušenost a vztah ke Smetanově hudbě, což je pro mne při práci nesmírně cenné. Kalina a Róza nejsou ani mladí milenci, kteří teprve vstupují do života, ani lidé, kteří už jen bilancují a smiřují se s tím, co prožili. Nejsou to ani jednoznačně vymezené charaktery. Jsou to skuteční lidé se svými zkušenostmi, chybami, slabostmi a touhami. A právě v tom je jejich příběh nádherně napsaný a zároveň vděčný pro interpretaci. Jsem rád, že naši pěvci dokážou vystihnout jeho složitost a lidskou hloubku – že v jejich podání nejde jen o příběh dvou někdejších milenců, ale o lidi, kteří mají kus života za sebou, a přesto se ještě mohou změnit, začít znovu a najít štěstí, o které se sami připravovali.
Se scénografkou a kostýmní výtvarnicí Danou Haklovou volíte výtvarné řešení šité na míru opavskému prostoru. Jak vypadá vaše vizuální metafora pro svět Bělé, Bezdězu a podzemních chodeb?
S Danou Haklovou jsme nechtěli realisticky rekonstruovat Bělou pod Bezdězem, ale vytvořit vlastní stylizovaný svět. Vycházíme z dobových obrázků městečka, jeho architektury, barevnosti a perspektivy. Portály evokují domy na náměstí a jejich květinové motivy se opakují také na kostýmech, takže se oba výtvarné světy propojují. Portály pro mě mají i další význam. Portál je vstupem odněkud někam, průchodem, který člověka může proměnit. Jejich sestavení na jevišti zároveň vytváří obraz náměstí, ale ponechává prostor pro tajemství. Postavy se za nimi mohou skrývat, nahlížet do situací a sledovat ostatní. Vzniká tak trochu obraz městečka, kde každý vidí druhým do života, nebo se o to alespoň snaží. Černá divadelní hloubka za portály navíc umožňuje průhledy do neznáma.
Také příroda pod Bezdězem je tajemným, živým světem skal, rozvalin, stromů a keřů. Obývají ji naši zlatí skřeti, trochu jako permoníci nebo severští trollové, kteří připomínají poklad, kolem něhož se příběh točí, a pomáhají udržovat jeho tajemství naživu. Nejsou to přitom jednoduše zlé bytosti. Baví je lidské hádky, spory a vzájemné škádlení – to, co lidé vnímají jako trápení, oni pozorují s potěšením. Jejich svět má trochu obrácená pravidla a přináší do opery další rovinu hravosti. Vytváříme tedy svět, který sám vstupuje do dění a ovlivňuje postavy – svět trochu pohádkový, tajemný, hravý a zároveň velmi lidský.
Jeviště Slezského divadla má svá specifika a komorní kouzlo. Jak se ti v něm modeluje dynamika davu v kontrastu k intimním dialogům?
Na opavském jevišti mě baví možnost rozehrávat velké příběhy s početným obsazením a zároveň vytvářet velmi intimní situace, které mají téměř bezprostřední kontakt s publikem. Právě spojení těchto dvou poloh považuji za jednu z předností Slezského divadla. Důležité je umět pracovat s prostorem tak, aby dav působil jako celek, ale zároveň měl každý na jevišti dostatek místa. Opavské jeviště navíc není tak malé, jak se může zdát. Za zlatým osmimetrovým portálem se rozšiřuje až na dvanáct metrů šířky. V Tajemství potřebuji, aby městečko se svými obyvateli působilo jako živý celek, ale abychom v něm neztratili jednotlivé lidské osudy. Ve chvílích, kdy se pozornost soustředí na Kalinu a Rózu, musí celý společenský svět ustoupit jejich vzájemnému vztahu. Právě střídání velkých obrazů a osobních okamžiků je pro mě na opavském jevišti tak přitažlivé.
Cítíš při zkoušení v Opavě specifický genius loci zdejšího souboru, obzvlášť když jde o uvádění české operní klasiky?
Genius loci Opavy vnímám ze své zkušenosti především v oblasti operety, která tu má své pevné místo. V opeře pak vidím velkou hodnotu v možnosti uvádět česká díla, která patří do světového repertoáru. Nejsou jen součástí naší národní tradice, ale mají co říct divákům kdekoli na světě. Přál bych si také, aby se zájem opavského publika vztahoval i na další české operní autory mimo Smetanu, Dvořáka a Janáčka. Česká opera je mnohem pestřejší a nabízí řadu děl, která stojí za to znovu objevovat.
Tajemství poslední dobou čím dál víc vystupuje ze stínu Prodané nevěsty nebo Hubičky. Proč by mělo v repertoáru zaujímat stejně výsostné místo?
Jsem rád, že se v tomto pohledu potkáváme. Tajemství je samostatně krásné a svébytné dílo, které má mimořádnou hodnotu hudební i obsahovou. Prodaná nevěsta i Hubička jsou nádherné opery, ke kterým se soubory i publikum právem vracejí. Tajemství má ale stejně silné důvody, proč se stát pevnou součástí repertoáru. Jeho bohatá hudba a hluboce lidský příběh mají co říct i dnešnímu divákovi. Inscenačně je sice náročnější a možná i méně snadno uchopitelné než některé jiné Smetanovy opery, ale to nijak nesnižuje jeho hodnotu. Neměli bychom ho uvádět jen proto, že je to Smetana. Měli bychom ho uvádět proto, že je to Tajemství – nádherná opera s vlastním hudebním hlasem a tématem, které si zaslouží pevné místo nejen v českém, ale i ve světovém repertoáru.
Když po představení zhasnou světla a diváci opustí opavské divadlo, s jakým hlavním pocitem by měli odcházet domů?
Přál bych si, aby diváci odcházeli s radostí, dojetím a pocitem, že je Tajemství potěšilo a naplnilo. Aby v příběhu Kaliny a Rózy poznali sebe. Aby je dojal, přinesl určitou katarzi a také vědomí, že někdy se stačí zastavit a rozhlédnout kolem sebe, abychom zjistili, že to nejdůležitější máme mnohem blíž, než si myslíme. A že není pozdě změnit svůj vlastní příběh.






