Milan Bátor
Foto: Lucie Deutsch
Emmerich Kálmán je pro opavské publikum značkou kvality. Slezské divadlo na jeho tvorbu úspěšně navázalo po nedávném uvedení titulu Arizona Lady a potvrdilo, že tento mistr operetního žánru má v srdcích místních diváků pevné místo. Když měla Čardášová princezna v roce 1915 ve Vídni premiéru, zuřila první světová válka a Evropa procházela jedním z nejtemnějších období svých dějin. Tehdejší publikum v divadle nehledalo zrcadlo kruté reality, ale toužilo po úniku. Kálmán mu nabídl přesně to, co potřebovalo: svět elegance, humoru, vášně a romantiky. Možná něco podobného potřebují lidé i dnes.
Čardášová princezna je ve své podstatě příběhem o střetu dvou odlišných světů. Na jedné straně stojí rigidní aristokracie svázaná tradicemi a společenskými konvencemi, na straně druhé pak svobodný, nespoutaný a pulzující svět umění, kabaretu a varieté. Fór je v tom, že šlechtická ctnost může být pouze škraboškou, která skrývá skutečnou tvář. A naopak umělecká svoboda může přivést k opravdovým hodnotám. Mohou spolu tyto dva světy souznít?
Režisér inscenace Michal Lieberzeit vsadil na poctivé a tradiční uchopení, které s hlubokým respektem k době vzniku díla křísí jeho jedinečnou atmosféru. Režie se vyhýbá křečovité modernizaci a plně důvěřuje síle Kálmánovy předlohy, jejíž témata – láska, touha po svobodě a odvaha jít za svým srdcem přes všechny překážky – jsou naprosto nadčasová. Režisér dokázal herce vést tak, že svým postavám stoprocentně rozuměli. Na jevišti nebylo k vidění pouhé „přehrávání“ rolí; protagonisté se svými postavami žijí a dýchají. Právě v těchto momentech se rodí autentické divadlo, které okamžitě jiskří a v dokonalé iluzi atmosféry (uveďme například skandování jména Sylvy) přenáší energii přímo do hlediště.
Výtvarná stránka inscenace patří k nejsilnějším složkám. Scénu a kostýmy si vzala na starost Dana Haklová a vytvořila celistvý a harmonický koncept. Diváky okouzlila nádherná, a přitom naprosto vkusná barevnost. Haklová brilantně pracuje s barvami a dobovými prvky, které se odráží v detailech rekvizit i stylu šatů. Dokázala vizuálně přesně odlišit noblesu šlechtického salonu od atraktivní svůdnosti kabaretu. Vše dýchá duchem doby, ale zároveň vizuál působí neotřele, svěže a moderně. Scéna je navíc otevřená a poskytuje prostor pro dynamickou akci.
Miláčky premiérového publika se stal knížecí pár Leopold a Anhilda v podání Libora Olmy a Kateřiny Jordy. Jejich souhra byla naprosto senzační a svými trefnými hláškami, hašteřením a fyzickými gagy bavili diváky doslova na první dobrou.
V titulní roli Sylvy Varescu podala famózní pěvecký a herecký výkon Michaela Katráková. Na jeviště vstoupila jako dáma par excellence a okamžitě na sebe strhla pozornost osobním charismatem, šarmem a jistým zpěvem. Jako její protějšek, kníže Edwin, exceloval Juraj Nociar. Svou roli zamilovaného aristokrata vystavěl docela přirozeně, civilně, bez zbytečné pompéznosti a přehnaných gest, což postavě dodalo na uvěřitelnosti.
Velkým a příjemným překvapením byl Martin Štolba jako hrabě Bonifác. Předvedl komplexní výkon – skvěle zpíval, báječně tančil a ukázal výrazné komické nadání. Jeho cukrování se čtyřmi slečinkami z šantánu nemá chybu. Výborně mu sekundovala Barbora Čechová jako komtesa Stázi, která si našla své osobní prvky a působila velmi svěže, přirozeně a nenuceně. Michal Kubečka v roli Feriho von Kerekese po herecké stránce sklouzával k žoviální teatrálnosti, přesto však vytvořil nepřehlédnutelnou a výraznou figuru. Z menších rolí potěšil velmi citlivě ztvárněný nadporučík Eugen v podání Romana Cimbála či legračně vratký notář Kiss hereckého doyena Evžena Trupara.
Opavský orchestr podal pod vedením dirigenta Tomáše Hanáka obdivuhodný výkon a Kálmánovu partituru zvládl hned na premiéře s příjemnou suverenitou. Hudební nastudování přesně vystihlo typickou „sentimentální náladu“ i starosvětskou noblesu žánru. Dirigent skvěle odstínil tempa i dynamiku – žádná árie netrpěla uspěchaností, ani se zbytečně nevlekla. Orchestr citlivě „dýchal“ se zpěváky na jevišti a poskytoval jim pevnou melodicko-rytmickou oporu. Z instrumentálních výkonů diváky okouzlila skvělá a intonačně čistá sóla: v první řadě sólové housle, které zněly i přímo na scéně, ale i nádherně procítěné violoncello. Po hudební stránce nabízí Kálmánova opereta skutečně lahodné, okamžitě zapamatovatelné melodie, ale i strhující gradace a jiskřivé rytmy.
Inscenaci velmi citlivě provází choreografie Martina Tomsy, která v instrumentálních mezihrách i zpívaných pasážích upoutá diváka svou elegancí, ideálním načasováním a stylovou volbou tanečních prvků. Podobně zdařilé jsou výstupy divadelního sboru připraveného svědomitě Kremenou Pešakovou.
Pokud první dějství inscenace působilo možná trochu rozvlekle a humorné situace se teprve opatrně rozjížděly (byť hudební a pěvecká stránka to bohatě kompenzovala), druhé a třetí dějství už byla nekompromisní komediální jízda. Představení nabralo strhující dynamiku a akční tempo, které spolehlivě útočilo na bránice diváků. Že se tato inscenace Slezskému divadlu povedla, dokazuje i osobní zkušenost z hlediště. Čardášová princezna totiž dokáže stoprocentně pobavit diváky napříč všemi generacemi. Sledovat představení v rodinném kruhu s dětmi ve věku osm, jedenáct a čtrnáct let přineslo jasný důkaz: ani nejmladší dcera se nenudila, děj napjatě prožívala a živě komentovala. Sto let staré dílo tak bez problému promluvilo k dnešní nejmladší generaci.
V kontextu celé loňské i letošní divadelní sezony v Opavě šlo o překvapivě o nejvřeleji přijatou premiéru. Málokdy se v divadle stane, aby diváci spontánně vytleskávali rytmus přímo během jednotlivých árií, ale chytlavé rytmy Kálmánova stylizovaného čardáše publikum k interakci zkrátka a dobře strhly. Závěrečný, naprosto upřímný potlesk vestoje byl už jen zaslouženou třešničkou na dortu. Ukázalo se, že pokud se opereta udělá takto svěže, poctivě a s energií, dokáže u současných diváků vyvolat větší triumf než leckterá současná činohra či velká opera. Výlet do světa šantánu a varieté se Opavě na sklonku jubilejní 220. sezony vydařil na jedničku!
Čardášová princezna. Hudba: Emmerich Kálmán. Režie, překlad: Michal Lieberzeit. Hudební nastudování: Tomáš Hanák. Dramaturgie: Dominik Beneš. Scéna a kostýmy: Dana Haklová a Michal Lieberzeit. Choreografie: Martin Tomsa. Sbormistryně: Kremena Pešakova. Recenze je psaná z premiéry uvedené v neděli 21. června 2026 ve Slezském divadle Opava.
