Ostravská Fiducia otevřela ve středu dveře jubilejnímu dvacátému ročníku ProtimluvFestu. Jeho zakladatel Jiří Macháček při zahájení představil program, který během tří dnů přivede do Ostravy domácí i zahraniční autory a nabídne uvedení pěti nových knih nakladatelství Protimluv. Letošní ročník přitom spojuje nejen literární setkávání, ale i téma, které vybízí k zamyšlení nad tím, jak se člověk orientuje ve světě, kde se hranice mezi svobodným rozhodnutím a přizpůsobením mohou snadno rozostřit.
Foto: Martin Popelář
Inspirací se stal film Jana Němce O slavnosti a hostech z roku 1966. Slavnost se v něm pozvolna mění v podivnou hru, jejíž pravidla určují jiní a z níž není snadné vystoupit. Snímek zneklidňuje i dnes — obrazem moci a poslušnosti i otázkou, co se děje ve chvíli, kdy člověk začne přijímat cizí pravidla jako samozřejmost. Právě v tomto napětí se otevírá prostor pro literaturu, která se nesnaží svět zjednodušovat, ale hledá různé způsoby, jak mu porozumět.
První večer patřil poezii a třem autorům, kteří každý po svém zachycují skutečnost kolem nás. Pod označením „poezie ve třech osobách“, jak program uvedl Jan Krasický, se představili Tomáš Herman, Barbora Littner a André Olszowski. Trojice nabídla tři odlišné způsoby, jak se dívat na svět: od snových, surrealistických obrazů Andrého Olszowského přes hyperrealistické zachycování každodennosti u Tomáše Hermana až po občanskou angažovanost Barbory Littner, která se zajímá o dění kolem sebe a nezůstává stranou veřejného prostoru.
Jejich poetiky se lišily, přesto se v nich objevovala podobná potřeba vybočit z obvyklého způsobu vnímání. Každodennost se místy lámala do absurdity, jindy se do básní vkrádaly obrazy války, násilí nebo technologií. Nechyběl ani černý humor, který dokáže znepokojivou skutečnost přiblížit možná naléhavěji než přímé pojmenování. V debatě se otevřela také otázka, čí zkušenost dostává v literatuře prostor a kdo naopak zůstává nevyslyšený. Poezie tu nebyla jen osobní výpovědí, ale i způsobem, jak se postavit ke světu, který se často snaží složitost lidských příběhů vměstnat do jednoduchých soudů.
Po trojici básníků se pozornost obrátila k bosenské poezii. Výbor Je na tom něco dobrého (2026) představil jeho editor Adin Ljuca společně s překladatelkou Dominikou Křesťanovou. Kniha zahrnuje sedmadvacet básnických osobností, převážně narozených v letech 1945 až 1970; výjimkou je Ilija Ladin. Nejde přitom jen o zastoupení několika generací, ale také o setkání rozdílných básnických hlasů, které dohromady vytvářejí pestrý obraz bosenské poezie.
Úvodní místo připadlo básni Poušť významného bosenského básníka Maka Dizdara. Její úsporné verše před čtenářem otevírají krajinu pustoty, žízně a bolesti. Nic nerozvádějí do podrobností, nesnaží se čtenáři nabídnout jednoznačný výklad. O to silněji působí závěrečný verš: „Tou se živíme.“ Myšlenka, která by v jiném kontextu mohla znít téměř samozřejmě, zde získává znepokojivou váhu. Zůstává v ní cosi nevyřčeného – otázka, co všechno člověk dokáže přijmout jako součást svého života a z čeho nakonec čerpá sílu, i když ho to zároveň vyčerpává.
Právě takové verše dávají posluchači možnost vstoupit do básně s vlastní zkušeností. Jejich význam se neuzavírá posledním řádkem, ale pokračuje v tom, co si z nich každý odnese. Po Dizdarovi zazněly také básně dalších autorů, mimo jiné Selima Arnauta a Igora Klikovace. Výbor tak nenabízí jediný pohled na svět, ale řadu osobitých výpovědí, které se vzájemně doplňují, někdy si odporují, a právě tím ukazují šíři i vnitřní rozmanitost bosenské poezie.
Program ve Fiducii uzavřelo setkání s rumunským básníkem Claudiem Komartinem nad jeho knihou Někde v krajním bodě (2026). Jeho tvorbu přiblížila překladatelka Jarmila Horáková, rozhovor moderovala Libuše Valentová. Horáková upozornila na Komartinovu mimořádnou upřímnost a schopnost odhalovat ve verších vlastní zranitelnost. Jeho poezii podle ní vystihují slova „na holé srdce a ústy plného dynamitu“. Právě napětí mezi otevřeností a výbušností je pro jeho psaní příznačné: intimní výpověď se v něm potkává s neklidem světa, který do básní proniká v podobě válek, projevů fašismu i klimatické krize.
Sám Komartin mluvil o tom, jak obtížné je v propojeném světě zůstávat lhostejný k událostem kolem sebe. Zvlášť jako rodič si uvědomuje, že obavy z budoucnosti nejsou jen abstraktními úvahami, ale dotýkají se také života jeho dětí. V jedné části knihy se tento neklid proměňuje v dystopickou vizi klimatické migrace, zachycenou v rozsáhlé básnické skladbě o dvaceti částech, která má podobu fiktivního deníku člověka nuceného opustit svůj domov. Nejde pouze o představu proměněné krajiny, ale také o otázku, jak se bude žít ve světě, v němž se stále více vytrácejí jistoty, na které jsme zvyklí.
Čtení uzavřela báseň Mosty. Po verších, v nichž se osobní zranitelnost střetává s obavami z budoucnosti, zůstal obraz spojení – něčeho, co není samozřejmé, a přesto má smysl hledat.
Během tří setkání se ve Fiducii vystřídaly rozdílné básnické hlasy i způsoby, jak zachytit svět kolem nás – od snových obrazů a každodenních detailů přes bosenskou poezii až po Komartinovu neklidnou, otevřenou výpověď. Každé čtení mělo vlastní tón, společná jim však byla ochota nezjednodušovat lidskou zkušenost a ponechat prostor i tomu, co nemá snadné řešení.
Festivalový večer následně pokračoval ve Staré aréně představením Komitet pro řešení kanalizačních otázek, které propojuje slovo, zvuk a obraz a otevírá otázky paměti, minulosti i víry po ztrátě blízkého člověka. Po večeru plném rozdílných básnických hlasů tak dostala poslední slovo další podoba umění – na pomezí literatury, zvuku a obrazu.
