Foto: Aleš Honus
Milane, posledních téměř patnáct let hodnotíš jako recenzent tvorbu jiných hudebníků, máš za sebou stovky recenzí a rozhovory se stovkami umělců. Zároveň ale přecházíš na druhý břeh a nyní jdeš na trh s vlastní kůží. Po dvou kytarových albech s hudbou jiných autorů teď ve svých 45 letech vydáváš třetí sólové album, ale tentokrát poprvé s vlastním repertoárem. Co tě k tomu vedlo?
Prosím tě, já na druhý břeh nepřecházím. Jsem na něm už od patnácti, co jsem začal hrát na kytaru, v osmnácti jsem rovnou naskočil do hraní v kapelách a tak dále. No a co mě vedlo k novému, tentokrát autorskému počinu? Řekněme, že to byly hluboké okamžiky v životě lidském. V loňském roce jsem se dozvěděl, že abych mohl žít, musím na reoperaci srdce. Tahle zkušenost, kterou jsem prošel už podruhé, tě poznamená, ať chceš, nebo ne. Po návratu z nemocnice bylo všechno jinak. Musel jsem do lázní, rehabilitovat, zvolnit. Najednou byl čas sám na sebe a začaly přicházet nápady, které mě bavilo rozvíjet. Takto během loňského podzimu postupně vzniklо několik nových skladeb, které tvoří Heart Code. No a jak už teď víš, celá ta záležitost se promítla do názvu i charakteru celé nahrávky, která je mou nejosobnější výpovědí.
Půjde o čistě instrumentální kytarové album jako v případě těch předchozích dvou, nebo na něm uslyšíme i tvůj zpěv?
Zpěv si ještě nechávám v záloze. Heart Code je instrumentální deska o muzice, která aspoň doufám mluví a zpívá tak nějak sama o sobě. An sich, jak říkával velký filozof Kant. Vlastně jsem se o hledání slov, která by to exaktně pojmenovala, ani nesnažil. Bral jsem to, co přichází a nesnažil se na to roubovat nějaké další nástavby.
Jak bys album Heart Code zařadil žánrově jako hudební kritik?
Jsou to prostě obyčejné kytarové skladby, dosti blízké písňové formě, jen bez účasti slov. Většinou mají rozmezí od dvou do čtyř minut. Žánrově bych je přirovnal k současné hudbě s prvky popu, jazzu, folku, ambientu, minimalismu atd. Zkrátka k těm škatulkám, v kterých se dlouhá léta rád hrabu…

Milan Bátor. (Foto: Aleš Honus)
Bude kolekce Heart Code svou hudební poetikou navazovat na tvá předchozí dvě alba, která sice vycházejí ze žánrově odlišných zdrojů, ale která mají velmi podobný zvukový kabát i aranžérský background? Jinými slovy – jak moc tě ovlivnil rukopis kytaristy Maria Gangiho?
Podobný zvukový kabát je v tom, že jde o one man show. Tedy jednoho chlápka s jednou kytarou. Žádná další příbuznost tam patrně není. Heart Code jsem totiž nahrál převážně na akustickou kytaru, která víc svědčila mé zvukové představě. Chtěl jsem něco ostřejšího a syrovějšího. Rukopis mistra Gangiho je podle mého názoru jiný; vycházel z tradičního swingu a jazzu padesátých let minulého století a je k tomu ještě rozsvícen typicky italskou zpěvností. Každopádně mě velký maestro inspiroval v pojetí některých harmonických obratů, aniž bych měl potřebu svazovat se jakýmikoli předlohami a ikonami. Chtěl jsem prostě jen být. A to, že během toho chtění začala vznikat hudba, považuji za obrovský bonus.
Objeví se na nahrávce i nějací hudební hosté?
V hudební rovině nikoli. I tentokrát to byl zápas sám se sebou a mé album Heart Code je osobním příběhem – ačkoliv to není celá pravda. Mnohé skladby totiž vznikly jako výraz poděkování nebo blízkého setkávání s konkrétními lidmi, kteří pro mě moc znamenají. Je to tedy sólová nahrávka, ale nevznikla by bez těch, kteří okolo mě cirkulují.
Je pro tebe jako pro hudebního kritika těžší přijít s vlastním repertoárem, než kdybys o tvorbě jiných autorů nepsal? A pomáhá ti publicistická praxe v tom, že máš jasnější představu o dramaturgii alba, jeho zvuku nebo třeba o tom, jak komunikovat s fanoušky?
Po letech psaní jsem si uvědomil, jak ošemetné je hodnotit někoho druhého. To, že jsem současně aktivní muzikant, je malá výhoda. I tak jsem ale učinil mnoho chyb, které mě mrzí. Pořád je to u mě o tom samém. Napsat pravdu, která se co nejvíc blíží objektivní realitě, a současně úmyslně neublížit, když něco prostě není v pořádku. Publicistika mi dala spoustu kontaktů na lidi, kteří umí pomoct. Mám štěstí, že mám kolem sebe úžasné lidi, na které se často obracím s prosbou o radu. Ostatně jsi jedním z nich. Co se týče samotného procesu skládání nových věcí, nebylo to zpočátku o dramaturgii, potřebě komunikovat s fanoušky ani ničem jiném. Prostě to muselo ven. Když jsem Heart Code napsal, strašně moc se mi ulevilo. Jako by mi spadlo ze srdce dvoutunové závaží. Když vydáš první autorské album po čtyřicítce, nemyslíš na kariéru populárního umělce, prostě už děláš jen to, co tě baví a dává ti to smysl.

Milan Bátor. (Foto: Aleš Honus)
V anotaci kampaně na Doniu stojí, že v létě loňského roku jsi vůbec nevěděl, zda bude tvůj hudební příběh pokračovat, ale po operaci se otevřela stavidla imaginace. Co se po úspěšné operaci srdce a po náročné rekonvalescenci změnilo, že nápady začaly padat doslova z nebes?
Kdybych na to dokázal odpovědět, asi bych měl na kontě desítky bleskurychlých hitovek jako třeba Jiří Krhut (smích)… Ale vážně. Picasso řekl, že inspirace existuje, ale musí tě zastihnout při práci. A tohle platí furt. Když to nezkusíš, nemůžeš vědět, jestli to dokážeš, nebo ne. Samozřejmě, že to, co se mi stalo, vyvolalo určitou odpověď a reakci. Ale teď s odstupem času už asi vím, že nápady začaly přicházet, protože jsem si na ně udělal čas. Je to otázka volby. Byl jsem měsíc sám bez rodiny v lázních, polovinu dne se učil znovu dýchat a hýbat a druhou půlku prochodil po okolních lesích a do diktafonu si nahrával úryvky melodií Heart Code.
Takže psaní nových skladeb bylo pro tebe formou terapie po těžkém období?
Svým způsobem ano. Současně to ale byla i docela dřina a energetický výdej, protože ne všechno se ti povede na první dobrou. Psaní muziky může být terapie, ale když ji píšeš s rozřezanou hrudní kostí, je to někdy na dřeň a občas to pořádně zabolí. A hlavně – finální výsledek je často diametrálně odlišný od toho, co tě napadlo jako první. Ten proces někdy šel hladce, jindy jsem doslova bojoval o každý takt. Třeba Waltz for Vincent věnovaný Vincentu van Goghovi se objevil rovnou téměř jako hotová kompozice. Naopak s Labyrintem jsem sváděl úporný boj a často jsem v něm byl úplně ztracený…
Je tlukot srdce, bez kterého by nebyl život, nějakým způsobem i zakódován v samotné nahrávce?
Doslovně určitě ne. Stačí mi, že pořád slyším svou mechanickou chlopeň, která tiká trochu jako časovaná bomba (smích)… Nejde o to, být popisný nebo programní. Heart Code pro mě představuje určité symbolické vyrovnání se s realitou. Přijetí osobního údělu. Hezky to vystihl člověk, který mě operoval. Až po zákroku jsem totiž zjistil, že mým operatérem je paradoxně kardiochirurg a básník Radovan Jursa, který letos získal za svou poezii Magnesiu Literu a Cenu Jantar. S Radovanem jsme se před operací nesetkali, tím větší bylo naše překvapení, když jsme se poznali a seznámili osobně. Posléze si mou desku poslechl a napsal o ní něco, co naprosto dokonale vystihuje její podstatu: „Heart Code je exkluzivní záznam chvíle, kdy naše zranitelnost nemá obdoby.“

Milan Bátor jeho publikum na festivalu Slunovrat v Opavě. (Foto: Aleš Honus)
Stejně jako ta dřívější, i nové album vznikalo v nahrávacím studiu Českého rozhlasu Ostrava. Jak moc se spolupráce s tamními zvukovými mistry otiskla do atmosféry nahrávky?
Naprosto zásadně. Český rozhlas Ostrava je co do zvukové a audiovizuální kvality vlajkovou lodí Moravskoslezského kraje. Už první album jsem tam nahrával pod dohledem legendárních mistrů Františka Mixy a Luboše Výrka. Později s ohledem na populární hudbu The Beatles jsem navázal spolupráci s Markem Hoblíkem. To je opravdu zvukový génius a neuvěřitelný profesionál. Marek a všichni další zvukaři Českého rozhlasu dávají této tradiční adrese špičkovou úroveň. A hlavně jsou to báječní lidé, s nimiž se dá na všem v pohodě domluvit.
K sedmi autorským věcem jsi na album jako bonusy přidal tři velmi specifické skladbičky: hlavní motiv skladatele Karla Svobody ze seriálu Návštěvníci, Skoumalova Maxipsa Fíka a českou hymnu. Proč padla volba zrovna na tyto tři tak odlišné motivy?
Jsou tam zcela záměrně a každá má svůj význam. Návštěvníci jsou pro mě jednou z největších melodií, které u nás někdo vytvořil. Karel Svoboda byl fenomén a to, že „jsme tady jen na návštěvě“, se mi v dané chvíli zdálo naprosto příznačné. Skoumalův Fík tam je proto, že mám rád humor, na který vlastně pasuje ono pochmurně werichovské: „Ať je smutno, jen když je veselo.“ No a melodie od Františka Škroupa z Fidlovačky se mi odjakživa líbila. Těžko říct, do jaké míry je můj vkus ovlivněn státní příslušností – nejsem v tomto rozhodně nějaký nacionalista. Prostě mi ve srovnání s jinými vždy přišla nápaditá a krásná. Její lyrika s ohledem na to, jaké průšvihy a hrůzy se tu tolikrát odehrály, působí svým způsobem taky metaforicky. Něco jako: přes všechnu marnost můžeš žít dobře a psát pořádnou hudbu. Udělal jsem si tedy vlastní úpravu. Když už jsem zmínil Wericha, tak myslím, že i zde by mohlo platit jeho: „Nikdy nic nikdo nemá mít za definitivní, neb nikdy nikdo neví, co se může stát.“ V životě i v muzice.
Rozhodl ses vydat album na vinylu a financovat ho s pomocí lidí na Doniu. Proč je pro tebe důležité mít hudbu na klasické desce s „analogovým zvukem“ v dnešní digitální době?
Těch důvodů je víc. Jsem Rak a ti, jak známo, inklinují k prověřeným a trvalým hodnotám. Už jako malý kluk jsem na návštěvách rád objevoval v zásuvkách staré desky. Moje generace lovila své první hudební trofeje na kazetách, proto mám doma solidní sbírku kazet, desek a kolosální hromadu cédéček. Dnes mi dává smysl vydat album na vinylu a současně v digitální podobě. Kdyby nedejbože všechno kleklo, deska přetrvá věky, než to dáme zase dohromady. První dvě alba jsem si financoval sám či s přispěním vzácných přátel, ale Donio jsem se rozhodl vyzkoušet poprvé. Přijde mi to jako praktický způsob, jak dostat hudbu blíž k lidem a nabídnout jim něco konkrétního a hmatatelného.

Přední strana LP.
Autorem bookletu k vinylu je Jura Bosák, který výtvarně zpracoval i booklety tvých předchozích alb. Čím je ti tvorba tohoto umělce tak blízká, že jsi mu opět dal důvěru?
S Jurou kolem sebe obíháme jako dvě spřátelené planety už od pubertálních let. Ve stejnou dobu jsme jezdili vlakem do Ostravy – on na uměleckou průmyslovku, já na konzervatoř – a zakládali své první kapely. Že spolu budeme jednou tvořit umělecké projekty, mě tehdy ani ve snu nenapadlo, ale jak se zpívá v jednom Jurově textu Hráze, který jsem nedávno zhudebnil: „Jednou to muselo přijít.“ Proč jsem si ho vybral znovu? Protože mi nedal košem. Protože mi fandí a já jemu. Jura je neuvěřitelný perfekcionista, který pro společnou věc udělá maximum! Má parádní nápady, je neodbytný a jeho výtvarné vidění dokonale komunikuje s mou hudbou. Jura to nikdy nevzdá a dokáže mi vyrazit dech – třeba když mi během práce na Heart Code jen tak poslal návrh obalu mé čtvrté desky, o které zatím jen výhledově uvažuji! A je to taková bomba, že jsem z toho šel málem do kolen. Když Múzy vařily kaši, musel Jura podobně jako Obelix spadnout do hrnce a moc tam ostatním nenechal…
Kdy přesně si budeme moci album poprvé poslechnout? A kdy jeho živou verzi?
Oficiálně nahrávka vyjde ještě letos na počátku prosince. Koncertně Heart Code představím poprvé naživo v únoru. Nejprve v Brně, Ostravě a Opavě, kde se odehrají i slavnostní křty.
Kmotry chystaných křtů budou vynikající kytaristé Štěpán Rak v Opavě a Vladislav Bláha v Brně. Ostravského kmotra si zatím necháváš jako překvapení. Můžeš aspoň naznačit, z jakého hudebního světa bude?
Nebudu naznačovat, tajemství se nevyzrazují. Mohu jen říct, že do mého srdce samozřejmě patří, i když tam oba máme jizvy.
*
Na album Heart Mode můžete přispět ZDE.