Berenika Ovčáčková
V návaznosti na předcházející recenzi hlavní výstavy Stopa v ostravském Domě umění (Ostravan.cz, 22.7.2026) by bylo trestuhodné neupozornit i na doprovodnou výstavu v malém dolním sále. Její autor, slovenský umělec Matúš Maťátko, se spolu s kurátorem Vladimírem Beskidem připojil k letošnímu 100. výročí otevření galerie výstavou reflektující společné česko-slovenské dějiny. Proto dostala název Bratříčku, drž sa!
Foto: Lucie Straková
Matúš Maťátko (1984) je slovenský umělec a pedagog, věkem lehce přes čtyřicet let. Během sametové revoluce, kdy padl totalitní režim v tehdejším Československu, mu bylo pět let. Přesto i v tak mladém věku je člověk schopen vnímat atmosféru doby. Vím, o čem mluvím, i já jsem ve stejném věku zažila zásadní zlom v našich dějinách. Uvědomit si to může člověk sice až mnohem později, ale pocity, vjemy a vzpomínky, které zažil, když pozoroval a poslouchal své blízké a svět kolem (stačilo se klidně jen dívat z okna), zůstanou natrvalo uložené v mysli.
Expozice už zdaleka na sebe upozorní svou výrazně barevnou (přesněji trojbarevnou) vizualitou. Autor pro svou sólovou výstavu v Domě umění vybral obrazy a grafiky ze svého posledního období (2020-2026). Pod obecným pojmem obrazy jde především o dřevěné reliéfy, jak je uvedeno na popiskách, které autor zpracovával technikou dřevorytu, takže v podstatě vypadají jako desky-matrice připravené k otisku. V tom momentě se ale autor rozhodl zaměnit pouhou matrici za reliéf a učinit z něj závěsný obraz. Místa, kde bylo rydlem odebráno dřevo, koloroval povětšinou bílou barvou, vystouplé kontury kolem vyrytých drah zvýraznil černou nebo modrou barvou, na velké plochy pozadí použil modrou a červenou, případně i bílou. Tato opakující se barevná skladba odkazuje na trikolóru Českolovenska, posléze na státní barvy jak České, tak Slovenské republiky. Výběr motivů v humorně-kritickém podání úzce souvisí s česko-slovenskými dějinami a jejich klíčovými událostmi, a to jak tragickými tak i vítěznými.
Mám-li je namátkou glosovat, nabízí se hned zkraje námět vítězný, a to vznik Československa a s ním obraz Viribus unitis (Spojenými silami), kde dvouocasý lev rdousí černou, dvouhlavou, rakousko-uherskou orlici na pozadí s obrysem dvouramenného slovenského kříže. Mimochodem, lev vrhající se na černou dvouhlavou orlici, která před ním bezmocně leží na lopatkách v posledních vteřinách svého života, zpodobnil na náborovém plakátě Vojtěch Preissig v polovině roku 1918. Tímto chci jen naznačit, že v podobném duchu grafické zkratky, jednoduše, ale výstižně stylizovaného motivu a vypointované údernosti s rychlým dopadem (a snad i účinkem) na diváka, se nesou i Maťátkovy obrazy. Obraz Na horách hoří vatra (Slovenské národní povstání) patří také k těm vítězným. A i zde je síla gesta rezolutní, energická. Pokud bychom nečetli název obrazu, klidně by mohlo jít o hory někde v Afgánistánu, což jednoho až zamrazí. Z ranku těch opravdu tragických námětů najdeme hned vedle obraz nazvaný Živá pochodeň. Autor tak záměrně dal do souvislosti symbol ohně, který dává i bere, navíc je tu zcela zřejmým pojítkem idea svobody.
Název výstavy odkazuje ke Karlu Krylovi a jeho známé písni Bratříčku, zavírej vrátka ze stejnojmenné LP desky z roku 1969. Obraz Bratříčku, to nejsou bubáci je citací jednoho z veršů této písně. Je na něm pětice tanků (pět států Varšavské smlouvy, které se v roce 1969 účastnily invaze do Československa). Autor je zobrazil jako příšery s tělem tanku a umrlčí lebkou namísto hlavy.
K roku 1989 se váže rozměrný dřevěný reliéf, kde ústředním motivem na červeno-modro-bílém pozadí je ruka s vítězným véčkem, zachycená právě ve chvíli, kdy – zřejmě následkem umrznutí – přichází o poslední články zvednutých prstů.
Faktem je, že na konci listopadu 1989 bylo počasí, zejména v Praze, neobvykle mrazivé, s teplotami hluboko pod nulou. Nicméně je třeba chápat, že autor, věrný svému groteskně karikaturnímu nazírání na dané téma, nepracuje s dějinnými událostmi prvoplánově. Naopak. Zkoumá je z vícero úhlů pohledu, z kterých si pak vybere ten nejtrefnější. Ale zároveň nikdy nepřekročí tenkou hranici, která se vine mezi karikaturou, groteskou, ironií a sarkasmem na jedné straně a zesměšňováním a dehonestací na straně druhé. O tom svědčí akrylová malba Memento, zobrazující sedmiramenný židovský svícen s kouřícími komíny místo svíček.
A nakonec je tu i zdánlivě nejúsměvnější obraz z celé výstavy s názvem Krtek-tunelář (Zlatá horečka), karikující divoká devadesátá léta u nás i na Slovensku. Všichni víme, že překotná a často netransparentní privatizace, nájemné vraždy, mafiozní praktiky podnikatelů, korupce, tunelování a další tzv. dětské nemoci nové, svobodné doby k smíchu moc nebyly.
Ještě bych chtěla doplnit, že autor vtipně a zároveň děsivě zobrazil téma covidové pandemie, a rovněž bych chtěla ocenit nástěnnou instalaci jeho grafických listů, ovlivněných (jako ostatně celá kolekce v Ostravě vystavená) pop-artem, komiksem, reklamou, nicméně v jiných souvislostech a osobitým způsobem. I když nemohu alespoň na závěr nepřipomenout jména, která mi na výstavě Matúše Maťátka jen tak mimochodem vytanula na mysli: Roy Lichtenstein, Keith Haring … a z českých Kája Saudek a Chrudoš Valoušek.
Celkově je tato výstava vizuálně i obsahově pro ostravský Dům umění a zdejší publikum velmi přínosná. Galerie mohla navíc sáhnout do svých bohatých sbírek a začlenit do výstavy drobnější obrazy, grafiky, sochy a kresby českých a slovenských autorů z období dvacátých až šedesátých let minulého století (viz. politické karikatury Vlastimila Zábranského z let 1964-1968). Kurátor výstavy tím vytvořil jakýsi background pro obrazy a prostorovou instalaci svého svěřence a zároveň podtrhnul záměrnou grotesknost jeho tvorby.
*
Matúš Maťátko: Bratříčku, drž sa ! Kurátor: Vladimír Beskid. Galerie výtvarného umění v Ostravě, Dům umění. Výstava trvá do 23. srpna 2026.
