Lenka Nota
Foto: Martin Popelář
Ana Sokolović je srbského původu, ale žije a pracuje v Montréalu. Skladatelka má ráda klauny, které vidí jako postavy na okraji uměleckého světa, jejichž prostřednictvím a skrze jejich záměrně eskapády lze odhalit samotnou podstatu lidství.
Jaká je skutečná role klauna? Rozesmát publikum, ale co se za tím skrývá? Moudrost? Smutek? Nejhlubší nitro naší duše? V tomto duchu dílo v Ostravě inscenoval režisér Jiří Nekvasil. Scéna Davida Baziky evokovala cirkusové šapitó, v jehož středu umístil šikmou plochu. Scénu doplňovalo velmi citlivě propracované a na děj reagující světlo Jana Kaspříka. Cirkusovou atmosféru skvěle dokreslovaly barevné a fantazie plné kostýmy Marty Roszkopfové, představující všemožné variace oblečení cirkusového klauna, Augusta, které jako jednotící prvek spojoval sbor se sólisty nezbytný klaunský červený nos.
Téma cirkusu může svádět k jednoduché stylizaci a povrchní komice, inscenace v Ostravě byla daleka něčeho podobného, jakkoliv využila všech prostředků cirkusového světa. Hned na začátku v Prologu se ještě před červenou sametovou oponou představili všichni čtyři klauni sólisté – dvě ženy a dva muži krátkým výstupem na téma cirkusového jazykového esperanta, abychom se vzápětí nato po roztažení opony octli v cirkusovém šapitó a byly přítomni zrození klauna.
Co se skrývá za silným líčením Augusta, za jeho přehnanými gesty, kozelci a ranami? Poetická duše snažící se vnést do smutného světa smích, spontaneitu a radost, či smutek a samota člověka, jež se svými čísly snaží dosáhnout téhož?
Ana Sokolović nezapře svůj balkánský původ. Její hudba je živelná, rytmická, temperamentní, hýří nepravidelnými rytmy, je inspirována balkánskou dechovkou, která tak dobře sedla do cirkusového prostředí. Nicméně, jak v případě režie, tak i hudebně nešlo o prvoplánovou inspiraci poetikou cirkusu, ale o vysoce inteligentní, řemeslně výtečně napsanou hudbu, kde vtip, gag, nadsázka a humor byly samozřejmě přítomny na pozadí výsostně soudobého hudebního jazyka, přičemž publikum bavily a zároveň svou podprahově přítomnou melancholií a závažností upozorňovaly na druhou, tu smutnou zákulisní stranu životního příběhu cirkusového Augusta.
Na pozadí sedmi obrazů protkaných intermezzy jsme byly přítomni zrození klauna, jeho dětství s démony a strachy, které mistrně zkrotil jako krotitel lvů v aréně bičem, přes dospívání vtipně a minimalisticky ztvárněné slovy ego a já v krátce rytmicky se opakujících sekvencích e-go-go-go-go-go, myself nebo jajajajaja atd.
V obraze Raná dospělost použil režisér projekční plátno, na kterém se jako záblesky objevovaly kratinké scény z klasických grotesek s Charlie Chaplinem, Laurelem a Hardym nebo Busterem Keatonem. Dojemná a lyricky něžná byla scéna lásky zamilovaného klauna. Ke konci života řídla i divokost partitury, aby v závěru v obrazu Smrt zůstala tanečnice Giullietta na jevišti prakticky sama uprostřed s červeným nafukovacím balonkem – jedním z leitmotivů inscenace – odkazujícím na klaunský červený nos, ale také na klaunovo čisté a opravdové srdce. Příběh jednoho života, života plného rozdávání radosti a smíchu za cenu samoty na pozadí brutality pošminkovaného světa cirkusové manéže.
Giulliettu představovala tanečnice v podání Rity Pires a její alter ego Augusta Števo Capko, němé postavy cirkusového světa doplňující čtyři klauny zpěváky.
Inscenaci a hudbě nechyběla kreativita a radost z tvoření, z divadelního procesu, který si očividně užíval i sbor Augustů v podání souboru Canticum Ostrava pod vedením Jurije Galatenka. Nádherný gag nabídl pohřeb blešího cirkusu, kdy krabička od sirek s mrtvou blechou skončila symbolicky v jámě, rozuměj orchestřišti, a všichni účinkující se rozplakali, až se jim žalem třásla ramena, aby se pak otočili k publiku zády a roztřesená ramena proměnili ve smích. A to je přesně svět klaunů. Smích skrze slzy a slzy skrze smích.
Partitura ve velmi komorním obsazení převážně žesťů a bicích byla doplněna o jeden z prvních elektronických nástrojů – Martenotovy vlny, které svou neobvyklou barvou dotvářely kouzlo cirkusového světa, jeho ojedinělost a magii. Dirigent Bruno Ferrandis se svým temperamentem a energií postaral o to, že „orchestr“ či spíše sólisté Ostravské bandy hráli jako na drátkách, přesně, svižně a především s chutí.
*
Osmý ročník Dnů nové opery v Ostravě představil řadu velmi rozmanitých operních děl, dá se říci těch nejsoučasnějších od výrazných skladatelských osobností soudobého hudebního světa – jak českých autorů, tak těch světových. Pojítkem všech na festivalu provedených děl bylo použití jak tradičních akustických nástrojů, tak elektroniky, citlivé nazvučení pěvců i orchestru, skladatelé sami sepsali libreto a použili jako organickou součást svého díla video a tanec. Všechny uvedené opery by se mohly stát součastí běžného operního repertoáru.
Kam se bude současná opera ubírat, uvidíme (doufám) v dalších ročnících festivalu. Umění nemělo nikdy na růžích ustláno a i v případě velikánů hudebních dějin jako Lully, Haydn nebo Wagner by se bez štědré mecenášské ruky a později určité jistoty ze strany hudebních vydavatelství neobešlo. To je fakt, který se bohužel nezměnil ani v průběhu staletí.
Současná kultura bojuje neustále o přežití, těch pár „bláznů“, kteří se jí rozhodli věnovat, ať už jde o skladatele, manažery, organizátory, inscenační týmy a hudebníky, čelí čím dál větším překážkám a finančním limitům, jakkoliv často pracují za minimální či žádný honorář. Přitom ruku na srdce, kde se současná společnost nachází právě díky čím dál větší absenci současného umění, skutečného umění v životě vůbec, které lidskou duši, člověka dělá člověkem, učí ho přemýšlet, reflektovat, povznést se výš, než na roveň uspokojování hmotných a tělesných potřeb? Není už konečně načase, pokud naši společnost chceme nazývat vyspělou, aby umělci, kteří vnášejí ty lepší hodnoty a krásu do našeho života, mohli konečně žít v důstojných podmínkách pro svou tvorbu a stát se svým dílem nezbytnou a především samozřejmou součástí našich životů?
Neboť kultura kultivuje a dělá z nás lidské bytosti, myslící, tvořící, zpytující, pochybující, láskyplné, moudré, silné a pevné. Neměla by právě na těchto základech stát každá zdravá, demokratická, chcete-li vyspělá společnost?
*
Klaun(i) Opera o sedmi obrazech. Hudba a libreto: Ana Sokolović. Dirigent: Bruno Ferrandis. Scéna: David Bazika. Kostýmy: Marta Rozskopfová. Světla: Jan Kaspřík. Režie: Jiří Nekvasil. Ostravská banda, Canticum Ostrava, sólisté Števo Capko a Rita Pires. Ostrava, sobota 27. června 2026.
