Lenka Nota
Foto: Martin Popelář
Jak už název opery napovídá, její obsah je věnován velkému nizozemskému židovskému filozofu Baruchu Spinozovi (1632-1677). Substance ve Spinozově pojetí je všeprostupující podstatou, existující sama o sobě, nezávisle na světských či náboženských hierarchiích, substance jako projev Nekonečna. Tyto názory stály Spinozu vyloučení z židovské komunity v Amsterodamu a vyhnanství.
Elliot Sharp nicméně nelíčí Spinozův životopis, ten je tu přítomen jaksi ve druhém plánu a pouze v první polovině díla, spíše se zaměřuje na prezentaci Spinozových myšlenek a jeho vnitřního světa překrásně vykresleného kontratenorovým rejstříkem hlavní postavy. Mimo jiné staví Spinoza Boha na roveň Přírody, Bůh je přítomen ve všech věcech coby substance a utváří tak samotnou podstatu naší skutečnosti, prostupuje materií, přesto je však tato substance nekonečná a nezachytitelná. Veškeré přírodní zákony a síly jsou pouhé projevy božské podstaty. Takovýto Bůh netrestá a nesoudí. Lidé by tedy měli převzít zodpovědnost za své činy a neobviňovat z nich vyšší moc.
Režisér Lukáš Juřička využil všech technických možností, které mu Divadlo Jiřího Myrona poskytlo. Scéna šla do hloubky, pracovalo se s točnou, různě ve velkém prostoru rozmístěnými průsvitnými projekčními plátny (produkci doprovázel k provedení speciálně vytvořený projekční design Janene Higgins), jednotlivé obrazy dotvářelo stylizované světlo Pavly Beranové a po jevišti se pohybovalo několik postav, tanečníků, které na točně přinášely a odnášely různé rekvizity, jako keříky v květináčích, makety domků, židle apod.
Celá scéna byla velmi živá, což stavělo do kontrastu klidnou a dobově oblečenou postavu Barucha Spinozy v naprosto mimořádném výkonu sólisty – tenoristy Valentina Blasiny. Ten po dobu více jak 90 minut neodešel ze scény. Na jeho výkonu celé představení v podstatě stálo. Valentino Blasina má krásný, znělý, pevný hlas schopný kontratenorových výšek, které překrásně vyzněly v momentech Spinozova vnitřního usebrání, lítosti, smutku či kontemplace. Jeho výkon byl skutečně ojedinělý. Absolutní soustředění, které extrémně náročný part vyžadoval – celovečerní sólový výkon, bez jakýchkoliv partnerů a odpočinku, navíc soudobá partitura, ponoření se do role, dokonalý a spolehlivý hlas zvládl Blasina naprosto suveréně.
Ostravskou bandu náročnou partiturou s akustickými nástroji a elektronikou bezpečně vedl ředitel umělecký festivalu Petr Kotík. Skladatel sám byl členem orchestru a obstarával elektroniku. V zadní části jeviště byl umístěn sbor v roli např. společnosti, církve – Canticum Ostrava pod vedením Jurije Galatenka, který už řadu let patří ke kmenovým interpretům festivalu a svým bezchybným profesionálním výkonem ve většině festivalových představení dokazuje svoji vysokou uměleckou kvalitu a nadšení studovat současnou tvorbu.
Skladatel, multiinstrumentalista a producent Elliot Sharp patří již čtyřicet let k newyorské avantgardě a zdejší experimentální scéně. Jako skladatel je doma na poli vážné hudby, elektroniky, jazzu, ale třeba i techna. Mimo to je průkopníkem ve využití fraktální geometrie, teorie chaosu či genetických metafor v hudební kompozici a interakci. Jeho hudba je velmi vynalézavá a zajímavá právě tím, že jsou v ní zcela samozřejmě přítomny všechny tyto prvky. Úvod opery v sordinovaných žestích s bicími a hobojem evokoval quasi barokní fanfáry a vtáhl posluchače hned na začátku do děje této hluboce filozofické opery rozdělené do několika vzájemně kontrastních obrazů.
Od počáteční Ouvertury přes obrazy Domov, Zakázané myšlenky, Haram, Touha a potřeba, Etika jsme se dostávali společně s hudbou do hlubších oblastí Spinozova myšlení a filozofie, v tomto smyslu byla propracována Sharpova partitura až k závěrečnému doteku s Nekonečnem skrze definici Substance – hudební návrat k „fanfárám“ ze začátku a pozoruhodnému závěru v bicích nástrojích, kontratenorovém rejstříku hlavní postavy s quasi stylizovanou židovskou hudbou.
Cyclus infinitus – nekonečný kruh – se tak uzavřel. Nekonečný Spinoza je hlubokým dílem vysoké umělecké úrovně a zaslouží si být součástí stálého operního repertoáru.
*
Substance: Nekonečný Spinoza. Hudba a libreto: Elliot Sharp. Dirigent: Petr Kotík. Sbormistr: Jurij Galatenko. Choreografie: Carolina Arandia. Světelný design: Pavla Beranová. Projekce: Janene Higgins. Graffiti: Zuzana Lovácsová. Režie: Lukáš Jiřička. Recenze je psaná z představení uvedené na festivalu NODO – New Opera Days Ostrava v pátek 26. června 2026.
