Foto: Martin Popelář
Hlavním inspiračním zdrojem mikrotonální opery Nová nauka o harmonii (2001-2026) Milana Guštara je teoretické dílo jednoho z velkých hudebních vizionářů 20. století Aloise Háby, konkrétně jeho Neue Harmonielehre des diatonischen, chromatischen, Viertel-, Drittel-, Sechstel- und Zwölftel-Tonsystem vydaná v roce 1927 v německém originále. Libreto Milana Guštara je sestaveno z úryvků z této knihy – v němčině a češtině.
Hábův spis popisuje možnosti kompoziční práce na poli mikrointervaliky, jež by mohla vést až k absolutní tvůrčí svobodě. Není tedy jen „suchým“ teoretickým dílem, ale kreativním opusem spojujícím racionalitu s intuicí a vědění s imaginací.
V opeře vystupují dvě postavy – Alois Hába duše (soprán) a Alois Hába tělo (baryton). Vysoký ženský hlas v němčině představuje intuici, inspiraci a energii mládí, zatímco hlubší mužský hlas v češtině je hlasem fyzického světa, zkušeností, rozumu a zralého stáří. Nástroje doprovodného orchestru – smyčce, dřeva, žeště a dva klavíry– jsou mikrotonálně naladěny. Vzniká tak zcela osobitý barevný svět, poskytující skladateli i posluchači nové rozšířené možnosti nejen technicky, ale především možnosti vnímání, jež je třeba vyladit ještě lépe, abychom zachytili jemné předivo mikrotonálních intervalů – v tomto případě čtvrttónů.
Milan Guštar má rád minimalismus, což je v jeho hudbě slyšet. Je renesanční člověk – kromě komponování, poezii, výtvarnému umění a intermediální tvorbě inspirované minimalismem se věnuje vědě, pedagogice i publicistice.
Režisérka Veronika Trokšiarová využila genius loci dosud nezrekonstruovaného hotelu Palace a relativně malý prostor rozdělila na dvě části – schodiště s oknem nad „jevištěm“ patřilo pěvcům, v pravé části umístila komorní orchestr. Hábova duše nejprve sestoupila po schodišti z výšin k mistrovi a poté se volně pohybovala mezi hudebníky, aby v závěru díla opět vystoupala nahoru.
Duše v podání Markéty Drabiny Schaffartzik byla éterická, svěží, elegantní a čistá. Zpěvačka má krásný jasný hlas a vnášela svým pěveckým, hereckým a tanečním projevem do komorního díla život, pohyb a radost. Barytonista Roman Janál měl bohužel jako pěvec málo prostoru, jeho part byl z většího dílu mluvený. Úryvky z Hábova teoretického díla byly jak zpívány, tak mluveny, většinou tak, že duše přednesla part v němčině a poté Hába totéž v češtině, a byly podloženy rytmicky tepající hudbou mikrotonálně laděných nástrojů, které tak zněly příjemně rozladěně. Ostravská banda hrála pod taktovkou Pavla Šnajdra jako vždy bezchybně, soustředěně, a přesně. Pěvci byli nazvučeni, takže akusticky vyznělo dílo velmi dobře.
*
Druhou v pořadí byla rovněž světová premiéra opery Jakuba Rataje V očích vážky objednaná festivalem. Hlavním inspiračním zdrojem bylo haiku Kobajašiho Issy: „V očích vážky / se zrcadlí / vzdálené hory.“ Z této optiky vychází i celá Ratajova komorní opera. Z mikro výchozího bodu se postupně rozkrývá široká krajina nesená vnitřním tichem.
Dílo je složeno ze sedmi obrazů – každý z nich je inspirován haiku různých autorů. Haiku je specifická forma básně kondenzující výpověď do několika přesně dle počtu slabik složených slov. Jde tedy o mistrovskou formu duchovního poselství předaného na minimální ploše tak, že je možné o „básní“ meditovat i celý rok. Myslím, že tak nějak uchopil i hudebně Jakub Rataj těchto sedm „meditací“ svou velmi hlubokou, silnou a promyšlenou výpovědí na ploše necelých 40 minut.
Sedm částí tvoří komplexní, hudebně velmi silně kondenzovaný obraz jdoucí od unisona k složitějším hudebním strukturám ve čtyřech nástrojích propojených vstupy kvadrofonní elektroniky, které zajišťovaly souvislý tah díla od začátku do konce. Čtyři pěvci – soprán, mezzosoprán, alt a kontratenor – byli organicky propojeni se čtyřmi tanečníky a čtyřmi hudebníky. Kostýmy Barbory Klenové byly minimalistické, s japonskými motivy, proplétání hudebníků, tanečníků a pěvců bylo nejen vizuálně, ale i akusticky obohacující. Jakub Rataj je zkušený skladatel na poli orchestrální, komorní i elektroakustické hudby. V očích vážky je kompaktním, silným, moderním dílem, které by stálo za více uvedení, než „jen“ v rámci Dnů nové opery.
Úspěch díla závisí samozřejmě na jeho provedení. Neoquartet hrál precizně a soustředěně, hlasy jednotlivých pěvců se barevně velmi dobře doplňovaly s do hloubky ponořeným tanečním výkonem čtyř tanečníků v současné choreografii Heleny Ratajové, to vše pod soustředěným řízením dirigenta Pavla Šnajdra.
*
Nová nauka o harmonii. Hudba: Milan Guštar. Libreto: Milan Guštar (na základě Nové nauky o harmonii Aloise Háby). Dirigent: Pavel Šnajdr. Scéna: Laura Černáková. Režie: Veronika Trokšiarová. Markéta Drabina Schaffartzik – soprán (Alois Hába – duše). Roman Janál – baryton (Alois Hába – tělo). Ostravská banda
V očích vážky. Hudba: Jakub Rataj. Libreto: Macuo Bašó, Kobajaši Issa, Buson Josa (ve spolupráci s Helenou Honcoopovou). Dirigent: Pavel Šnajdr. Choreografie: Helena Ratajová. Kostýmy, světelný design: Barbora Klenová. Režie: Gabriela Gabašová. Beatriz Gaudêncio Ramos – soprán. Elmaz Mrkvičková – mezzosoprán. Andrea Pietrová – alt. Johannes Wieners – kontratenor. NeoQuartet – smyčcové kvarteto. Mikuláš Mrva – elektronika
Recenze je psaná ze světových premiér obou oper, které se odehrály ve čtvrtek 25. června 2026 v prostorách Hotelu Palace v Ostravě.
