Síla Verdiho monumentu a scénická úskalí: Ostravské Requiem budí emoce

Národní divadlo moravskoslezské zařadilo zádušní mši do svého programu vůbec poprvé v historii. Volba padla na monumentální Messa da Requiem Giuseppa Verdiho z roku 1874 – dílo, které představuje jeden z vrcholů nejen Itálie devatenáctého století, ale i světové hudební literatury. Kořeny kompozice přitom sahají hluboko do spletitých dějin bouřlivého italského národního obrození (Risorgimenta) a osobních tragédií samotného skladatele.

Původním podnětem k napsání smuteční mše byla v listopadu 1868 smrt Gioacchina Rossiniho, jíž byl Verdi hluboce otřesen. Tehdy navrhl, aby se na vzpomínkovém díle podíleli nejvýznamnější italští skladatelé té doby. Ambiciózní projekt kolektivní mše však nakonec ztroskotal na intrikách, vzájemné řevnivosti a liknavosti dirigenta. Výsledkem bylo, že Verdiho vlastní příspěvek – závěrečné Libera me – zůstalo ležet v šuplíku.

Zlom přišel až v květnu 1873, kdy Itálii zasáhla zpráva o úmrtí Alessandra Manzoniho. Manzoni, autor slavného románu Snoubenci a morální pilíř sjednocené Itálie, představoval pro Verdiho ztělesnění „slávy Itálie“. Zasažen touto ztrátou se šedesátiletý skladatel rozhodl dokončit zádušní mši sám. Premiéra proběhla proběhla 22. května 1874 k prvnímu výročí Manzoniho smrti v milánském chrámu San Marco pod Verdiho taktovkou.

Zpočátku se dílo setkalo s rozpaky i nepochopením – slavný dirigent Hans von Bülow partituru nejprve odsoudil jako brak, ale záhy poslal Verdimu kajícný dopis, v němž uznal, že Rekviem patří k největším dílům století. Verdi totiž nahlížel na liturgický text především skrze prizma operního dramatu a hluboké lidské vášně. Nešlo mu o církevní šablonu, nýbrž o zrcadlo lidské duše, strachu ze smrti i naděje ve zrození a posmrtný život.

+ 4

Nad ostravskou inscenací se sešel silný realizační tým. Zásadní měrou se na sugestivním vyznění večera podílelo hudební nastudování Marka Šedivého, který z partitury vytěžil doslova vlásečnicové dynamické a agogické detaily. Jeho pojetí je plnokrevné, dravé i plné respektu. Nebojí se velkých kontrastů – od apokalyptických úderů v Dies irae až po křehké, niterné plochy – přičemž vždy zůstává v dokonalém konsensu s hudební i textovou předlohou.

Orchestr opery NDM odvedl obdivuhodný výkon, v němž naplno rozkvetla pestrost Verdiho instrumentace. Smyčcová sekce hrála s obrovským nasazením, pevným tónem a schopností přejít od drásavých, bičujících momentů až po éterické, ztišené pasáže. Z dřevěných dechových nástrojů zaslouží zvláštní pozornost citlivá sóla fléten a hobojů, která vnášela do partitury lyrickou a křehkou poezii. Bezpečnou oporou byly žesťové nástroje – lesní rohy, pozouny a impozantní vstupy trubek (včetně těch rozmístěných v prostoru) –, které dodaly apokalyptickým pasážím drtivou razanci, aniž by se ztratila solidní intonace. Svou nezastupitelnou roli sehrála i niterná sólová vyhrávka violoncell v úvodu Offertoria.

Z pěveckého kvarteta sólistů upoutala především altistka Bella Adamova, jejíž hlas je pro toto dílo jako stvořený – zaujal hloubkou, znělostí a schopností naplnit její projev hlubokým prožitkem, čímž tato pěvkyně ideálně realizovala představu o ústřední postavě rodinného příběhu, který se v pojetí inscenátorů před publikem odvíjí. Tenorista Raman Hasymau se po drobném zaváhání v samotném úvodu rychle aklimatizoval a part podal citlivě a vkusně. Basista Josef Kovačič zaujal v četných sólových výstupech závěrečných částí barevností, jistotou a plnou rezonancí svého basu ve všech polohách. Méně vyrovnaně tentokrát působila sopranistka Veronika Rovná; ačkoliv její světlý hlas byl zřejmě dramaturgicky záměrnou volbou, místy se v partu poněkud trápil a postrádal svou obvyklou lehkost a suverenitu (škoda, že pro indispozici nemohla vystoupit ohlášená Eliška Gattringerová).

Kdo ovšem bezpodmínečně patří na pomyslný pěvecký piedestal, je sbor ostravské opery. Pod zevrubnou a precizní přípravou sbormistra Jurije Galatenka podal naprosto mimořádný, dechberoucí výkon. Sbor fungoval jako kolektivně dýchající organismus s obrovskou vnitřní energií. Suverénně zvládnul masivní plochy, nicméně v stěžejních momentech (jako v deklamovaném Sanctus) dokázal rozdělit své síly, rozmístit se v hledišti a opanovat prostor celého divadla.

Režisérské duo SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) přistoupilo k Verdiho Requiem jako ke scénickému rituálu o zrození, životě, strachu z přivedení nového člověka na svět a o nevyhnutelnosti smrti. Záměr režie redukovat dějovou linii na symbolické obrysy spjaté s motivy lidské existence a rodinné tragédie dává smysl a má svou logiku. Po výtvarné stránce je scéna skutečně pastvou pro oči.

Vizuální a pohybová složka, podpořená citlivými kostýmy Simony Rybákové a nápaditou choreografií Jana Kodeta, přinesla řadu výrazných momentů, které ztvárnily postavy Dívky a Chlapce v podání Jaroslavy Rameš Janečkové a Adama Rameše. Bohužel jejich pohybové vyjadřování po určitém čase vyznívalo šablonovitě a rutinně. Zatímco Dívka se projevila víceméně afektovanými a tedy značně stylizovanými prvky, její jevištní partner působil pohybově přirozeněji, byť jeho vypracované tělo SKUTR místy až okázale využil pro akcentaci fyzické krásy a muskulatury.

Režijní klíč vyvolává i další otazníky. Inscenace se podle mého názoru potýká s prvky, které diváka odvádějí od samotného hudebního toku. Zatímco jemnější pohybové či vizuální prvky či proměny sboru fungovaly, některé věci (opakované hysterické scény, obskurní květinové fetiše apod.) působily spíše rušivě. Běžnému divákovi nemusí být kromě vypjatých scén zřejmé, co je vlastně smyslem příběhu, který se odehrává na jevišti. Na samé hraně kýče pak levituje „andílek“ v rukou aktérů, který celkový dojem bohužel posouvá ke grotesce a karikatuře, což zřejmě nebylo záměrem inscenace.

Nová ostravská inscenace Verdiho Rekviem je bezesporu pozoruhodnou událostí nové sezony. Setkala se v ní geniální hudba devatenáctého století s ambiciózním, byť v detailech diskutabilním pojetím tradiční duchovní látky prostoupené divadelní aktualizací.

Zatímco hudební nastudování Marka Šedivého, precizní nástrojové výkony ostravského orchestru, sólisté v čele s Bellou Adamovou a fenomenální sbor pod vedením Jurije Galatenka patří do kategorie ryzího uměleckého triumfu, režijní koncepce místy působí podivně a odvádí pozornost od samotné hudby. A to je největší kámen úrazu.

Výsledkem je představení opulentní a spektakulární, leč místy zbytečně roztříštěné – takové, které leckterého diváka hluboce zasáhne, ale v jiném zanechá občas otázku, zda méně by v tomto případě nebylo více.

*

Requiem. Hudba: Giuseppe Verdi. Režie: SKUTR. Hudební nastudování: Marek Šedivý. Scéna: Jakub Kopecký. Kostýmy: Simona Rybáková. Choreografie: Jan Kodet. Uvedeno v latinském originále s českými a anglickými titulky. Recenze je psaná z první premiéry uvedené ve čtvrtek 15. října 2026 v Národním divadle moravskoslezském – Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě.