Lukáš Kowala
Za devatero horami, bylo nebylo jedno království… Každý z nás má rád pohádky, a nejraději máme ty s dobrým koncem. Ovšem během premiérového večera v Divadle Petra Bezruče se v pátek diváci ocitli v království, která se stalo spíše noční můrou, ze které je nejlepší se probudit. A možná zejména proto, že král Ubu nabízí až příliš mnoho styčných bodů se současnou realitou poblázněného světa. Autoři Jan Holec s Peterem Galdíkem vdechli na ostravské scéně život novému Ubu, jenž používá stejné praktiky jako jeho předchůdce z konce 19. století, jen s výpomocí současných moderních technologií. Ubu: fatal king error 404 právě vchází na scénu.
Foto: Martin Špelda
Je až k nevíře, že postavička bláznivého a mocichtivého Ubu vznikla vlastně původně jako vtípek patnáctiletého gymnazisty Alfreda Jarryho, který si utahoval ze svého fyzikáře. Jarry však po celý svůj krátký život s touto postavou pracoval, vypiloval ji až k absurdní dokonalosti a v roce 1896 se tak konečně mohl objevit Ubu i na jevišti (nepočítáme-li jeho dřívější vystupování, prozatím však na loutkové scéně).
Vznikla tak postava, která se stala ztělesněním hlouposti a nadutosti, která ve své nevědomosti rozsévá zlo a krutost. Ač jsou jednotlivé scény vlastně přímo k popukání, divákovi postupně zamrzá úsměv. Prvního Ubu na českém jevišti ztvárnil v roce 1928 v Osvobozeném divadle Jan Werich. Posléze štafetu přibírá v šedesátých letech Divadlo Na zábradlí a v Grossmanově režii ztvárňuje Krále Ubu Jan Libíček. Během normalizace se Ubu vytratil z repertoáru českých divadel. Navrátil se zpět až na konci 80. let, a to mimo jiné také ostravskou premiérou v Divadle Petra Bezruče z října 1989.
A právě Bezruči v novém autorském provedení tandemu Holec a Galdík krále Ubu vracejí zpět. Vracejí ho zpět ve své původní podobě a vracejí ho rovněž i na původní místo činu – do polského království. Již z titulu inscenace Ubu: fatal king error 404 je však zřejmé, že Ubu se ocitá ve svém tažení do 21. století. Symptomem současnosti je, že se postupně vytrácí mezilidské vazby, které nahrazuje komunikace s umělou inteligencí. I otec Ubu používá AI, která mu nevědomky radí, jak zabít polského krále Václava.
Ubu zjišťuje, že už mu nestačí jeho malý plastový bazének, do kterého se sotva vejde. Společně s matkou Ubu by si rád natáhl nohy, aniž by se špičky prstů dotkly okraje bazénu. Oba se ve své nadutosti a hlouposti ženou za svými pudy. Jejich primitivnost nezná hranic, touha po moci roste a velmi snadno naleznou pohůnky z lidu, kteří jim pomáhají jejich nanicovaté cíle naplnit.
Režisér Jan Holec nevytvořil pouze pomyslné království, kde hrají prim postavy otce a matky Ubu. Karikaturou je každá postava, která se vyskytne na jevišti. Diktátorem s ambiciózními choutkami je vlastně i fiktivní polský král Václav, jakož i královna a následník trůnu Hromoslav, jenže ti se v politice naučili chodit a dávali poddaným jen tolik, aby neztratili svůj politický vliv.
Naproti tomu král Ubu se stává pouhým břídilem a dětinou. Zatímco královská rodina pronáší své patetické proslovy v polštině (a královna později sama přiznává, že si potřebuje od vládnoucí polské řeči odpočinout), Ubu jen chrlí nesrozumitelnou řeč, která se za polštinu vydává tím, že do českých frází přidává šišlání. Dopředu ho však žene jeho ambicióznější manželka matka Ubu a později již jen jeho zdecimované nejnižší pudy. Ovšem stejně tak, jako když vám vyskočí chybová hláška error 404, o tom, že požadovaná stránka či odkaz neexistuje či je neplatný, zjišťuje nejbližší okolí krále Ubu, že absence svědomí Ubu zapříčiní, že země podléhá naprostému chaosu a nefunguje zhola nic.
Režisérovi Holcovi se podařilo perfektně prostřednictvím několika groteskně absurdních situací vystihnout současnou impotentní společnost, která nedokáže střežit své hodnoty a morálku a jen neustále ohýbá hřbet. Výstižná je zejména scéna, kdy následník trůnu Hromoslav, který se ocitá v emigraci na zasedání vládců světových mocností, vznáší obvinění na diktátora krále Ubu, vraha svého otce Václava. Zástupci států rozhodují o zmražení finančních aktiv krále Ubu, ovšem v potaz se musí brát rovněž ekonomické zájmy jednotlivých států.
Odpovědí krále Ubu, který se s mocnáři propojí pomocí videohovoru, jsou vztyčené prostředníčky. Diktátor dostává demokraticky stejný prostor jako oběť. Demokracie je však nahá a diktátor vládne silou. Dokáže vytlačit totalitu opět a pouze jiná totalita? Divák si tak uvědomuje bezvýchodnost současné situace ve světě a smích mu tak postupně tuhne v otupělý úšklebek. Postava krále Ubu ztělesňuje vše, co je hloupé a neomalené, zároveň se však ve své nevědomosti dopouští zla a celé řady krutostí.
Velmi dominantní složku inscenace tvoří výprava Pavly Kamanové. Nafukovací bazének, ale i plastový krokodýl, obří banán a další rekvizity jen podtrhují infantilní a dětinský svět otce Ubu. Ale to, co může být roztomilé u dítěte, je odpudivé u dospělého hlupáka. Do kýčovitě růžové barvy oblečený Ubu s lezoucím břichem, v rozcuchané rádoby rokokové paruce chce být králem, ale chybí mu královské způsoby. Podobně tak zmalovaná matka Ubu s velkou vlnou na hlavě a ještě větším výstřihem na prsou nepůsobí zrovna jako počestná dáma s modrou krví.
Kamanová však nešetří ani královskou rodinu. Kostýmy Václava i Hromoslava sice podtrhují jejich šlechtický původ, ale vykrojené slipy navlečené na kalhotách se jen vysmívají jejich nadřazenosti. Podobně je tomu i u královnina kožešinového čepce, který jen zdůrazňuje její nabubřelost. Celá scénografie je tak jeden velký, a nutno říci, že cílený chaos plný kýče, infantilnosti a barevného nesouladu. To vše skvěle doplňuje velká plazmová obrazovka, výdobytek moderních technologií, která lidu (chápejte divákům v hledišti) přináší živý přenos projevů nového krále Ubu, chvílemi se zas proměňuje na zpravodajství z polského království, zatímco o scénu dříve mohli diváci na obrazovce číst české titulky k polským dialogům svržené královské rodiny.
Rovněž hudba Ivana Achera dotváří celkový dojem inscenace a má silnou výpovědní hodnotu. Teskné a tklivé tóny melodie jen podtrhují karikaturu otce Ubu v momentě kdy pronáší svůj zdánlivě dojemný projev k lidu. Zdůrazňují a vyhrocují rovněž patetickou situaci, kdy se Hromoslav loučí se svou umírající matkou královnou. Naopak velká párty ve stylu chléb a hry, kterou se Ubu snaží získat své poddané, a nabízí jim tak k pokoukání urostlá a polonahá těla svých generálů, doprovází energická a bujará hudba.
Ovšem zcela smeknout je třeba před hercem titulní role. Králem Ubu až do morku kostí se stal Hynek Tajovský. Nebojím se říci, že vytvořil svou prozatím životní roli, která mu poskytuje prostor pro improvizaci a v reprízách jistě i pro drobné politické aktualizace. Tajovský nepřichází s otcem Ubu jako s šaškem a zbabělcem, který si podmaňuje lid svou bezprostředností. Tajovský tvoří postavu sice hloupou a primitivní, ale velmi dobře si uvědomující sílu moci, která jediná dokáže nasytit jeho živočišné pudy. Zároveň všechno jeho snažení troskotá na lenivosti a hlouposti. Kdyby nebylo matky Ubu, nevylezl by ani ze svého bazénku. Tajovský tak ukázal všechny polohy otce Ubu – od poživačnosti přes lenivost až po zbabělost, kdy se před blížící se armádou Hromoslava schovával mezi diváky. Dokázal se tak vyhrát z postav mladíků a hezounů a ukázal silný cit pro groteskní herectví.
Velmi poctivou práci odvádí také Alexandra Palatínusová v roli matky Ubu. Rozehrává tak šachovou partii, kde je vždy o jeden krok napřed před otcem Ubu a stává se jeho našeptávačkou. Za velkým mužem stojí vždy jeho žena. A platí to i naopak. Jestliže otec Ubu je omezeným prosťáčkem páchajícím zlo z rozmaru a směřuje k naplnění svých nejnižších pudů, matka Ubu již dokáže prosazovat své záměry pomocí intrik. V momentě nezdaru v polském království se již rozhlíží, kde by se usadila a přiživila příště. Palatínusová využívá svůj široký herecký rejstřík. Na scéně je velmi výrazná, byť v poměrně okleštěné roli. Je vlastně škoda, že nedostala více prostoru.
Jak je již u Bezručů zvykem, precizní a soustředěné jsou i všechny další herecké výkony. Herci se sice tentokrát nemohli ponořit do psychologických hlubin svých postav, tím více však vyděsilo zjištění, že i zdánlivé karikatury, které předvedli, nám připomínají různé státní činitele a představitele velmocí.
Vít Hofmann v roli kapitána Obruby a Lukáš Melník v roli polského generála předvedli, jak je snadné měnit kabáty za příslib hmotných statků a finančního zisku. Marián Chalány v roli polského krále Václava a Jáchym Kučera v roli jeho syna Hromoslava zase předvedli vyprázdněnost vznešených gest a líbivých frází. A smekám rovněž před jejich plynulými dialogy v polštině, které dokázali utáhnout s velkou pompou.
A v neposlední řadě je třeba ocenit i velmi odvážný počin Magdalény Holcové, která narychlo záskokem za zraněnou herečku Kateřinu Krejčí zachránila premiéru a s velkou ctí se zhostila role polské královny. Je radost sledovat, jak je tým herců Divadla Petra Bezruče sehraný, jak na sebe slyší a jak se jeho členky a členové doplňují.
Bezruči zahájili sezonu ve velkém stylu. Nabídli velkou zábavu, kdy se v jedné chvíli popadáte za břicho a vzápětí vás mrazí z pocitu, jak přesně je nastaveno zrcadlo současné společnosti. Tvůrci byli oceněni dlouhotrvajícím potleskem a nutno dodat, že zcela právem.
*
Ubu: fatal king error 404. Námět Alfred Jarry. Autor Jan Holec a Peter Galdík. Režie a autor videí Jan Holec. Dramaturgie Peter Galdík. Výprava Pavla Kamanová. Hudba Ivan Acher. Light design Tomáš Lohin. Recenze je psaná z premiéry uvedené Divadlem Petra Bezruče v Ostravě v pátek 16. října 2026.
