Ochranný reflex: Bezruči vysílají tolik potřebný apel o tom, že NE znamená NE

Původem irská dramatička Deirdre Kinahan je členkou prestižní irské organizace Aosdána, která zaštiťuje domácí umělce napříč nejrůznějšími uměleckými disciplínami. V roce 2018 napsala text, jehož originální titul zní Rathmines Road, kde v hlavní roli vystupuje potlačené trauma, pramenící ze sexuálního násilí, jež nebylo nikdy s nikým sdíleno. Kinahan se však neopájí falešnou lítostí, hlavní postavu nenapsala jako sentimentální a ukřivděnou oběť. Skrze reflexi pěti postav ale nemilosrdně poukazuje na společnost, která obalená do zažitých stereotypů a mýtů, jenž se vážou ke znásilnění a sexuálnímu násilí, nedokáže vycházejícím traumatům čelit přímo, ale snaží se je zamlčovat a pokud už to dále nelze, tak alespoň zlehčovat, zamést pod koberec či se tvářit, že i přesto dokážeme dále žít své minulé životy.

Hlavní postava Sandra (Magdaléna Holcová) žije dlouhá léta poklidným životem se svým manželem Rayem (Lukáš Melník). On ani Sandřina dobrá kamarádka Elin (Alexandra Palatínusová), která prošla tranzicí a po dlouhých letech se vrátila z Ameriky do Evropy, neměli ponětí, jakým traumatem si Sandra před dvaceti lety prošla. Zřejmě by to tak i zůstalo, kdyby se Sandra nerozhodla prodat svůj rodný dům prostřednictvím realitní makléřky Lindy (Markéta Haroková), která Sandru právě navštívila společně se svým manželem Eddiem (Ondřej Brett), v současnosti ředitelem školy, před dvaceti lety studentem, který ji na jednom večírku společně s dalšími muži znásilnil. Vzpomínky vyplouvají na povrch, oběť je paralyzovaná, útočník netuší, s kým se po letech opět setkal. To, co bylo léty zahlušeno, začíná kypět.

Z inscenace Ochranný reflex. (Foto: Martin Špelda)

Přestože veškerou bolestí si znovu a opakovaně prochází především Sandra, je zajímavé pozorovat, jak se proměňují i vzájemné vztahy mezi ostatními postavami. Sexuální násilí, které se stalo před dvaceti lety, nedokázaly ututlat ani velké kariéry, ani poklidný život s dětmi. Každý ze zúčastněných chtěl žít tak, jako by k ničemu nikdy nedošlo, jeden nevratný čin, poté co byl obětí odhalen, prorůstá životy všech postav.

Režisér Jan Holec vede postavy k pomalé a postupné gradaci svého nitra. Poté, co dochází k poměrně expresivnímu popisu znásilnění samotnou obětí, vylévá se pestrá škála emocí. Střídají se projevy šoku (Ray), překvapení a následného popírání (Eddie), údivu a následné potřeby ututlání z důvodu ochrany rodinného zázemí. Nejvíce „nad věcí“ je Sandřina důvěrná kamarádka Elin, která, byť si prošla před tranzicí rovněž traumatizujícími „zážitky“, dokáže svým humorem rozmělnit dusnou atmosféru.

Alexandra Palatínusová (Elin) a Magdaléna Holcová (Sandra). (Foto: Martin Špelda)

Na první pohled forma vyprávění příběhu může působit všedně. To, co se několikrát osvědčilo v evropské současné dramatice, vidíme v různě opakovaných kreacích nesčetných inscenací i prostřednictvích českých jevišť. Setkávají se dva manželské páry, aby vyřešily problém, který postupně eskaluje a přerůstá jim přes hlavu. Vzniká tak prostor pro energickou komunikaci, kdy výsledkem může být humorné vyústění (např. Bůh masakru, který se jako větrná smršť prohnal repertoáry českých divadel a před rokem ho uvedla i Komorní scéna Aréna) či očistná katarze (např. u Bezručů uvedená inscenace Pozdě příchozí).

Tato forma dvou komunikujících párů sice nepřináší na jeviště akci a pohyb, ale nabízí prostor pro reflektování různých životních postojů, se silnější či slabší výpovědní hodnotou. Ochranný reflex v režii Jana Holce v tomto překračuje hranice, která tato ustálená forma nabízí. Divák totiž sleduje jednání obou párů a kamarádky, zároveň však získává možnost dostat se do intimnějšího prostoru hlavní hrdinky. Režisér využívá na divadle tzv. freeze-frame, nebo z filmového slangu „mrtvolky“. V klíčových momentech ostatní herci ustrnou ve svých pozicích, v jakých se nacházeli v daném okamžiku, jeviště potemní a reflektory si vybírají postavu oběti a agresora. Na pár momentů vidíme, co se odehrává uvnitř Sandry. Své nejniternější myšlenky, ale zároveň i expresivní popis svého znásilnění herečka podtrhuje výpovědí do mikrofonu. Společně s intimní ale výraznou hudbou Ivana Achera působí celý proces terapeuticky a očistně.

Z inscenace Ochranný reflex. (Foto: Martin Špelda)

Své opodstatnění má i výprava Anny Brotánkové a Jána Tereby. Na jevišti vidíme interiér starého domu z padesátých let, který se snaží manželský pár prostřednictvím realitní makléřky prodat. Prostor je přeplněn starými křesly, kobercem, harampádím, nepotřebnými elektrospotřebiči i retro televizory, které se mezi scénami zapínají a reflektují divákovi zdánlivě nesourodé vizuální vjemy, částečně z podvědomí, částečně jakoby poukazující na rodinné home video, prostříhané popkulturou devadesátek. Optikou hlavní postavy se tak na scéně vracíme do místa, kde prožila rané mládí, které mělo být jejím útočiště, ale spíše se stává artefaktem zasutých vzpomínek. Jevištní prostor je vklíněný mezi diváky, kteří ho obklopují ze dvou stran, sedíce naproti sobě. Diváci tak mají možnost sledovat dění na jevišti a zároveň se nevyhnou možnosti vnímat výrazy naproti sedících diváků.

Z inscenace Ochranný reflex. (Foto: Martin Špelda)

Hlavním nositelem tolik důležitého apelu jsou však herci. Právě jejich citlivé výkony, správně směřované, bez zbytečných gest a deklamací, bez frází a klišoidních pouček, bez morálních odsudků, dokázaly probudit v divákově podvědomí myšlenky, které byly možná zasuté časem, možná dřímaly a čekaly na odpovědnou chvíli.

Magdaléna Holcová předvádí od první chvíle na jevišti, ze kterého prakticky ani na vteřinu nesleze, soustředěný výkon. Od úvodní scény, tedy momentu, kdy ještě diváci netuší, čím si její postava prošla, lze v očích herečky vypozorovat bolest a úzkost. Sandra prostřednictvím Holcové působí na první dobrou jako silná žena, která se nepoddala okolnostem. Postupně ale vychází na povrch i její křehkost, která byla ukrytá pod tvrdou slupkou zapomnění. Tyto dvě polohy jdou spolu ruku v ruce. Aby mohla postava žít zdánlivě plnohodnotný život, zamrazila své emoce, které nyní prosakují na povrch. Holcová vše zvládá bez okázalých gest, minimalisticky, přesto se silným dopadem a výpovědní hodnotou.

Ondřej Brett. (Foto: Martin Špelda)

Podobně i Ondřej Brett v roli Eddieho, který se před dvaceti lety spolupodílel na znásilnění hlavní hrdinky, působí zcela přirozeně, jako chlapík od vedle, se kterým byste si zašli na pivo. Charisma z něj prýští, dokáže být ideálním a zábavným společníkem. O své nevině však dokáže přesvědčit pouze své svědomí.

Markéta Haroková. (Foto: Martin Špelda)

Ani jeho manželka v podání Markéty Harokové mu nevěří, byť je zřejmé, že chce mít nepříjemnou situaci rychle za sebou. Přestože z pozice ženy zažila rovněž sexuální ponižování, ukazuje opačný postoj. Snaží se celou záležitost umlčet, na piedestal staví svou rodinu, bude raději přehlížet, že její manžel je násilník, než aby přišla o tolik let budované rodinné výsluní. Haroková ukazuje energickou mladou ženu, která, byť občas poukáže i na svá slabá místa, ze svého postoje neuhýbá.

Lukáš Melník (Foto: Martin Špelda)

U Lukáše Melníka v roli manžela Sandry vidíme, jak dvacet let starý zločin dokázal zatřást jeho osobností. Herec poukazuje skrze svou postavu, jaký vnitřní boj svádí. Svou manželku Sandru miluje, zároveň si však sám plně uvědomuje, že již nic nebude takové, jako dřív. U herce si lze všimnout pečlivé práce s výrazem, která neustává ani během scén, kdy na jeho postavu není kladen zřetel.

Alexandra Palatínusová. (Foto: Martin Špelda)

Zajímavou postavou, byť ne plně využitou a doceněnou, je kamarádka Elin, kterou ztvárnila Alexandra Palatínusová. Skoro se zde nabízí prostor k vylíčení dalších životních bolestí a traumat. Svérázná Elin, před tranzicí Kevin, je hlavní důvěrnicí Sandry. Palatínusová přináší skrze svou postavu model osoby, která si prošla rovněž palčivou bolestí, kterou nejen že zvládla překonat, ale dokáže z ní i těžit a být Sandře oporou. Svými jadrnými a dobře mířenými průpovídkami čistí vzduch, odlehčuje téma. Inscenace se tak stává lépe stravitelnou.

Silná výpovědní hodnota. To je gró, alfa i omega dobré inscenace. A to se podařilo naplnit beze zbytku. Věřím, že v mnohých divácích a divačkách ještě teď doznívají poslední reflexe z viděného. Bezruči parádně naplňují svou vytyčenou dramaturgii a troufnu si říci, že i samotná autorka odcházela z představení více než spokojena. O čemž svědčí i dlouhotrvající potlesk diváků. Bezručům tedy opět palec nahoru.

*

Ochranný reflex. Autor Deirdre Kinahan. Režie a překlad Jan Holec. Dramaturgie Peter Galdík. Výprava Anna Brotánková, Ján Tereba. Hudba Ivan Acher. Recenze je psaná z premiéry uvedené v pátek 13. března 2026 v Divadle Petra Bezruče v Ostravě.