Jakub Plaskura
Už v sobotu 24. října se uskuteční další premiéra v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Zkouška orchestu je divadelní adaptací filmu slavného italského režiséra Federica Felliniho. Pomyslnou taktovku činoherní inscenace má v rukou vždy režisér, v tomto případě šéf činohry NDM Vojtěch Štěpánek, avšak zde dochází k výjimce a pro diváka naoko výraznější taktovku bude držet představitelka role dirigentky Kateřina Breiská. S ní jsme si povídali nejen o metafoře společnosti, kterou Zkouška orchestru přináší, ale také o atypické zkušenosti, kdy notnou část inscenace hraje zády k divákům.
Foto: Martin Kusyn
Premiéra se blíží, v jakém jste momentálně rozpoložení?
Blíží se, máte pravdu, a jsem v dobrém rozpoložení. Vyhodili jsme nedávno na sociální sítě fotky ze zkoušky, vizuálně to vypadá krásně. Zrovna dnes, kdy děláme rozhovor, jsem měla možnost více pracovat s Davidem Schreiberem, což je úžasný hudebník, klarinetista a náš odborný dozor. Poradil mi nějaké dirigentské fígle a pohyby. Trochu jsme se smáli mým kondořím rukám, protože mám často lokty příliš nahoře. Ale ony jsou i expresivnější opravdové dirigentky, tak to prý můžu dělat dál.
Ztvárnit zrovna dirigentku asi není úplně snadná záležitost, jakkoliv se to může na první pohled jevit, že? Jedna věc je máchat rukama, druhá věc je věrně napodobovat. Jak na to jdete?
Nakoukávala jsem různé dirigenty. Ale hned na první zkoušce našeho operního orchestru jsem pochopila, že vnímání dirigentů je nenaučitelné. Jejich záběr je pro běžného smrtelníka nemyslitelný. Tady je to naštěstí otázka herecká, tudíž kolegové hrají, že hrají, a já hraju, že diriguju. Moje domnělé ADHD mi ale zároveň nedovolí v tom nemít aspoň nějaký systém. Hudbu Ivana Achera jsem tak opravdu měla ve sluchátkách a musela jsem si vše napočítat, jeden, dva, tři, čtyři takty klavír, pak housle a podobně. Počítám si i během samotného dirigování, ale je to v pohodě, protože moje kamarádka má kamarádku hudebnici v orchestru a říkala jí, že si taky počítá. (smích)
Ze zkoušky inscenace Zkouška orchestru. (Foto: Martin Kusyn)
Když jsem ty fotky ze zkoušky viděl, napadá mě myšlenka, jak často budete zády k divákům?
Skoro celé páté dějství, kdy přijdu, jsem k divákům zády, ale jsem snímána kamerou, takže k mému velkému zděšení jsou přede mnou dva moje obří obličeje, které uvidí divák. (smích)
To je ale pro herečku obrovsky nestandardní situace…
…je! Kamera má tentokrát větší roli, ale to úplně nechci odtajnit. Diváci uvidí sami. A já se na sebe prostě nedívám. (smích)
Jedná se vlastně o divadelní adaptaci Martina Stropnického na slavný stejnojmenný film Federica Felliniho. Lze vůbec tuto inscenaci žánrově uchopit?
Nemyslím si, že se to dá zaškatulkovat. Jde o tragikomickou metaforu společnosti, která postupně míří k rozkladu, protože jednotlivec není schopen ustoupit ze svého ega v zájmu něčeho společného. Není to tedy hra o hudebnících a dirigentovi, ale metafora nás všech.
Viděla jste tu filmovou předlohu?
Ano, nedávno. Ale nejen to, i filmy Tár, Dirigentka a různé dokumenty a rozhovory.
Často se stává, že herci schválně na filmovou předlohu nekoukají, aby se nenechali ovlivnit poté při celém procesu zkoušení.
Přišlo by mi divné dělat Felliniho film a nevidět ho. A byť text upravoval pan Stropnický pro divadlo, pořád je to přepis filmového scénáře a chtěla jsem se zorientovat v minisituacích, které ve filmu řeší střih. Taky šlo o přerod mužské role v ženskou. Dirigent ve filmu se uvádí jako tyran, což jsem původně tak hrát nechtěla, protože dirigenti, které jsem potkala, jsou na hudebníky hodní. Jenže on má ve spoustě věcech pravdu. Ale zase se vrátím k metafoře, nejde o dirigenta, ale o obraz někoho, kdo má vést ostatní a vymkne se mu to z rukou vinou vlastní vyhořelosti.
Ze zkoušky inscenace Zkouška orchestru. (Foto: Martin Kusyn)
Kdybych řekl, že vnímám postavu dirigentky jako takový katalyzátor emocí členů orchestru, byl bych hodně daleko od pravdy?
Nebyl, ona je nedílnou součástí toho všeho, má stmelovat a vést, ale způsob, jakým po nich chce dokonalý výkon a řád, vede ke vzpouře. Respektive celý orchestr je od začátku obrazem polovyhořelé společnosti, kde se čeká až něco praskne. Co nakonec hudebníky stmelí, nebudu prozrazovat pro ty, kdo film neviděli. Ani zda závoj svého vlastního ega prohlédne sama dirigentka.
Zrovna jakási metafora s chováním ve společnosti z toho díla tryská, ale co pro vás konkrétně je nejvíc obsaženo ve Zkoušce orchestru?
Otázka, kterou klademe, je ta, nakolik může ve společnosti fungovat totální demokracie, když se dá slovo opravdu každému. Já vidím dnešní svět sociálních sítí, který dává prostor všem a vnímám to jako dost destruktivní. Osobně si myslím, že každá společnost potřebuje vzory, které jsou morálně a vědomostně před těmi ostatními. Nechci úplně generalizovat, ale mám pocit, že si společnost obecně začíná vybírat vůdce, kteří nás nenutí růst. To je obrovská škoda. To je pak ale více psychologická otázka, protože pokud se někdo porovná s jiným člověkem, který je lepší než on, a nemá zpracované své emoce a traumata, může cítit spíš méněcennost než pozitivní motivaci.
Kateřina Breiská na zkoušce inscenace Zkouška orchestru. (Foto: M. Kusyn)
Lze se vůbec něčemu dobrat, když jde ryze o ego? Myslím tím, že je někdy složité přesvědčit někoho o své pravdě a uznat chybu je leckdy nadlidský úkol, tak dojde se vůbec k něčemu v té inscenaci? Pro ty, co neviděli Felliniho film.
Vlastně jste to pojmenoval velmi dobře. Ego jako motor něco tvořit je dobrá věc. Ale ego jako nástroj prosazování vlastní pravdy a neschopnost uznat omyl vede k boji. Já to učím aspoň své děti, a vlastně i sebe, že není chyba přiznat chybu, tím snad můžeme společnost měnit, od sebe a svého nejbližšího okolí. Ale možná je to jen má naivní představa, že to stačí. Inscenace řešení nenabízí, otvírá otázky, na které sama nemám odpověď. A odkazuje na to, že na světě kolem nás jsou nebezpečí, před kterými zavíráme oči.
V inscenaci se potkává téměř celý soubor NDM a vede vás umělecký šéf činohry Vojtěch Štěpánek. Je to výhoda při tak velké produkci, než abyste spolupracovali s režisérem, se kterým se navzájem neznáte?
Přiznám se, že jsem nad tím takhle nepřemýšlela. Výhoda je, že se známe dobře, ví, co od nás může čekat, slyšíme na sebe, jak se říká, a troufnu si říct, že nás má rád. Ví, jak s námi komunikovat, co na koho platí. Nový režisér může přinést novou energii a vnímání, ale zase může trvat déle, než se pochopíme a najdeme společnou řeč. Ale když si obě strany navzájem věří a táhnou za jeden provaz, můžou vznikat dobré věci a to Zkoušce orchestru moc přeju.
