Hlavní program Crossroads 2018, den druhý: Vítězkou je Lenka Dusilová. Jak u odborníků, tak u publika
18.7.2018 Milan Bátor Hudba Report
Druhý den Czech Music Crossroads byl plný provazů deště, kvůli nimž byla venkovní scéna Pod věží uzavřena. Celý odpolední program showcase kapel se tudíž uskutečnil v sále Starých koupelen. Úterý bylo sice slzavé, hudebně se však mnohokrát rozzářilo zlatisté slunce. Sešly se totiž kapely, které by klidně mohly figurovat na line-upu prestižního světového festivalu world music. Vítězkou letošního ročníku se nakonec stala Lenka Dusilová, která získala jak cenu poroty, tak cenu diváků.
Zleva organizátorky Zlata Holušová a Petra Hradilová s vítězkou Lenkou Dusilovou.
Foto: Barka Fabiánová
Jako první si v úterý zahráli polští Fifidroki, početná crossoverová kapela se dvěma zpěvačkami, kombinující etno, potažmo folk metal s elektronikou a jemnými samply. Fifidroki umí vytlačit ze svých nástrojů slušnou energii, jejich muzika zní kovově a epicky, chorální melodika je podpořena údernými bicími a řezavými kytarami, jedna ze zpěvaček používala i klasický analogový syntezátor. Přesto elektronické prvky i samply zůstaly během jejich setu v pozadí, jelikož je potlačily akusticky výraznější nástroje (kytary a bicí). Příliš upozaděny byly i housle, což byla trochu škoda, protože bylo evidentní, že těch stylových vrstev je v muzice polské kapelky hodně a že má opravdu hodně co říci.

Kapela Fifidroki na Crossroads. (Foto: Barka Fabiánová)
Tellemarkk z České republiky vzali lidi v sále na poutavý hudební trip. Trio Dorota Barová, Pavel Hrubý a Tomáš Reindl vytvořili naprosto originální fúzi živé muziky a PC smyček, do kterých se otiskovaly instrumentální šlépěje cella, výrazně sytého hlasu, melodických improvizací a perkusí. Nedá se přesně definovat stylovou provenienci a je to úplně jedno, v hudbě Tellermarkk je důležitá akustická kvalita jako taková a jejich obrovský potenciál zhmotnit zajímavé asociace a průniky kultur.

Telemarkk. (Foto: Barka Fabiánová)
Střety energických, nepravidelných rytmických ploch s atmosférickými průzračnými linkami balancovaly na hraně relaxační, minimalistické a ambietní hudby, kterou prostupovaly variabilní melodické prostřihy dechových nástrojů Pavla Hrubého, zvukově ohleduplná tabla Reindla a naléhavý hlas Barové. Tellemarkk byli vedle pondělních Zabelov Group prozatím druhým největším zážitkem letošních Crossroads. Jenže program gradoval dál.

Lenka Dusilová na Crossroads. (Foto: Barka Fabiánová)
Cesta, kterou kráčí Lenka Dusilová, je v některých momentech identická, s jedním imperativem: všechny nástroje, loopery a samplery obsluhuje a rozeznívá sama. Dimenze, kterou je schopna na pódiu vytvořit, je ale neuvěřitelně multiplikační a časoprostorově zakřivená. Dusilová rozvibrovává svou duši, její projev tryská z nejzazší hloubky, avšak je artikulován nejaktuálnějším způsobem, je odvrácenou stranou mužského vnímání světa, jako rituální, revitalizující princip, který hojí i drásá a jde k archetypálním kořenům myšlení. Její vystoupení bylo magickým zážitkem, který sledujete bez dechu a s rozšířenými póry.
Obdobně jako Iva Bittová si Dusilová vytvořila naprosto osobitý pěvecký i hudební projev, který je nezaměnitelný, nezkrotný a pudový. Skvěle pracuje s looperem i s témbrovými a sónickými hudebními složkami, spektrum jejích podob zahrnuje i konkrétní hudbu, spektrální kompozici a minimalistické zaklínací formule. Zpěv a výraz Dusilové, to je alabastrový balzám, modrý samet i prorocké zaříkávání živých i mrtvých. Jeden z největších zážitků a pro mne osobně jedna z naprostých favoritek celého showcase.

Kapela Dálava na Crossroads. (Foto: Barka Fabiánová)
Jenže úterní večer showcase sázel jedno eso za druhým. Americká formace Dálava s dokonale šíleným kytaristou Aramem Bajakianem a expresivní zpěvačkou českého původu Julií Úlehlou zatáhla oponu a ponořila moravskou horňáckou lidovou píseň do absolutně rituální, pohanské a orgastické živé vody. Zněla přitom jako psychedelická kombinace Neila Younga, Lou Reeda, Velvet Underground a experimentálního rocku i bizarního avantgardního blues.
Dálava hrála tak dynamicky, že to nedokázaly nástroje a akustika vůbec pobrat. Zpěvačka Úlehla vířila v piruetách a iracionální gestické ztvárnění jí uvrhlo do jakéhosi hypnotického tranzu, s nímž pobíhala v jedné písni mezi lidmi, lomila rukama nad hlavou, zatímco kapela diktovala dynamice svou neúprosnou gradaci. Jako zcela lichá se ukázala její snaha o omluvu za to, jak přistupují k lidové písni, protože právě folklor je hudba bez hranic.

Dálava. (Foto: Barka Fabiánová)
Dálava, to je pocit něčeho dalekého, co však dřímá uvnitř nás. Tento dojem, při poslechu jejich muziky jsem měl a je podivuhodné, že se k možnému původnímu praobrazu živoucí, syrové podoby lidové písně přiblížili nejvíc právě muzikanti se zkušeností z poměrně protilehlých žánrů. Všechno je relativní a kdo dává do hudebního obrazu projekci a maximum ze sebe samého, jde vždy na dřeň a je jedno, v jakém stylovém rámci se právě pohybuje. Dálava se svým experimentálním bluesrockovým feelingem uspěla na celé čáře. Jejich muzika byla ozdobou letošních Crossroads a pro mne osobně šlo o další adepty na ocenění.

Kapela Vrelo. (Foto: Barka Fabiánová)
Každý vrchol má i svůj protipól, jako má každá mince má svůj rub a líc. Následující kapela Vrelo ze Srbska předvedla pořádnou show, v níž nebyla nouze o velká gesta, silácké výkřiky a víceméně destruktivní přístup k lidové písni. Ačkoliv se nebráním žádnému hudebnímu žánru a v každém mám své oblíbené kapely a interprety, je nesporné, že práce s lidovou písní chce trochu něhy, promyšlenosti a pestrosti v různě namíchaném poměru. Když se celek omezí na rytmus ve stylu bum-čvach, hopsání tanečnic v doprovodu dvou vágních muzikantů, kteří simulují své hraní uřvanými samply, jež přebíjejí jejich školácké výkony – je takříkajíc vymalováno.
Vystoupení kapely Vrelo mně osobně potěšilo jedinou věcí, a sice tím, že skončilo. Myslím si, že jejich snažení ocení celá řada firemních večírků, plesů a oslav, jako energické a nadupané odlehčení, ale v programu showcase se vyjímala jako dobře mířená pěst na oko. A tak zbývá jedině ocenit, s jakou potěchou si vystoupení, na rozdíl od poněkud ochablých a nevěřícně zírajících diváků, kapela užila, jak si zaskotačila. Tento kýčovitý techno folk s popelnicovým zvukem a uječeným kvintetem zpěvaček s mažoretkovými tanečními sestavami můj šálek kávy nebyl.

Lubomír Gašpar. (Foto: Barka Fabiánová)
Závěr patřil slovenskému cimbalistovi Lubomíru Gašparovi, který se svým projektem vrátil showcase nohama na zem. Jeho instrumentálně bravurní fúze jazzu s lidovkou je vyjádřena jednak vlastními rozměrnými kompozicemi a jednak předělávkami jiných melodií. Z těch zahrál Gašpar např. skvělou adaptaci Išol Macek nebo parádně vymyšlenou verzi moravskoslovenských Pásli ovce Valaši. Gašpar představil svou koncepci se záměrem ukázat cimbál jako nástroj jazzu. Kdo slyšel v Ostravě alespoň jedno vystoupení rumunského Mozarta cimbálu Mariusze Predu, nemohl být nijak překvapen ani zaskočen, protože to není ojedinělý záměr a trend. Přesto měl set slovenských jazzmanů nepochybnou kvalitu, jejich jazzové riffy překvapily svěžestí a skvělou hudební komunikací i dovednými instrumentálními kreacemi.

Publikum Crossroads. (Foto: Barka Fabiánová)
Když jsem dojížděl domů, zastihla mne zpráva tom, jak veřejnost a porota (hlasovalo se v těchto dvou platformách) rozhodla o letošním vítězi. A zcela pochopitelně se letošní královnou showcase Czech Music Crossroads 2018 stala čarodějka Lenka Dusilová. Žena, od níž je radost se učit a slyšet každý její tón. Žena, která jako první a vedle Dálavy jediná vystupující postavila publikum v sále po své prezentaci na nohy. Sice si umím představit, že by cena publika mohla putovat k Zabelov Group i k Dálavě, kteří měli podobný úspěch a ohlas, ale to už jsme v jiném příběhu. Lenka Dusilová si odvezla jak cenu publika, tak cenu odborné poroty, a mně se toho večera spalo jakoby mne do vody hodil. Letošní Crossroads opravdu stály opět za to!
Čtěte také: Report z prvního dne Czech Music Crossroads 2018
Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.