Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Ceny Jantar jsou pokus o průlom proti klišé, že doma nikdo není prorokem, říká oceněný Jiří Surůvka

Ceny Jantar jsou pokus o průlom proti klišé, že doma nikdo není prorokem, říká oceněný Jiří Surůvka

8.9.2021 Obraz & Slovo

Po převzetí Moravskoslezské kulturní Ceny Jantar měl známý výtvarník, performer a pedagog Fakulty umění Ostravské univerzity Jiří Surůvka (1961) jen velmi stručný děkovný projev. Pak ale dodal, že se mu z pódia ještě nechce. Že si to tam chce chvíli „užít“, protože výtvarných cen je v Česku málo. „Ceny Jantar jsou podle mě pokus o průlom proti klišé, že doma nikdo není prorokem,“ říká Surůvka v rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz. Ten ale není jen o cenách a oceňování práce výtvarných umělců.

Zvětšit obrázek

Jiří Surůvka během přebírání Ceny Jantar.
Foto: Petr Hlubek

Cena Jindřicha Chalupeckého i Cena kritiky jsou určeny pro mladé tvůrce, jiné výtvarné ceny opravdu nejsou?

Opravdu. Zatím vím asi o pěti cenách pro výtvarné umělce, ale Chalupeckého cena byla asi dvacet let jediná – navíc jen pro umělce do 35 let. Zanedlouho následovala Cena Zlínského salónu mladých, pak přibyla cena, kterou udělovali mladší umělci těm starším, teď je tu i první ročník Ceny ČAVU (České akademie vizuálního umění), a to je vše. A regionální Jantar, samozřejmě. Nevím tedy, co ostatní regiony…

V ostatních krajích podobnou cenu nemají. Dostal jste kromě Ceny Jantar i některou z těch cen, které jste teď jmenoval?

Jsem držitelem asi tří z nich. Vesměs jde o čest, ale málo o peníze. Když to srovnám se zkušeností z ročního stipendijního pobytu v Německu v Bad Ems před dvaceti lety, a to tamní situace dnes bude asi ještě lepší, tak je to nesrovnatelné. Přestože je Němců asi jen čtyřikrát více než Čechů, tak cen je tam řádově čtyřicetkrát více. A všechny zahrnují i finanční ohodnocení laureátů. Na projekt, na živobytí, na cesty a tak dále. Jsou to ceny celostátní, státní, regionální, od soukromých firem, nadací, spolků i jiné.

V České republice nejsou žádné výtvarné ceny spojeny s těmito bonusy?

Tady u nás to snad platí jen u Chalupeckého ceny, že je tam budget na výstavu a stipendium, které ovšem platí Američané. To je dáno asi nízkým společenským kreditem umění v Česku vůbec, zaměňujeme umění se zábavou, pop kulturou, která si vydělává svou pokleslostí a popularitou, tak jako politické strany populismem a nereálnými sliby. A svou netečností do téhož nutíme i výtvarné umělce, aby buďto chrlili levné „produkty“, anebo rezignovali a šli se živit jinak.

Skutečně je postavení umělců tak nízko na společenském žebříčku?

Jak pravil Václav Klaus I.: „Dobrý umělec se uživí, špatný ne!“ To je asi jako Stalinova moudra typu: „Je člověk, je problém, není člověk, není problém.“ Tak na to pravím asi toto: V. K. je fachidiot. Ekonom, který nechápe, že kultura je nadstavba a v důsledku, přes svůj efemérní a zdánlivě zbytečný přínos pro ekonomiku, je a stále více bude i důležitým tvořitelem hodnot ve společnosti, včetně těch finančních.

Jakou hodnotu pro vás mají ceny obecně? Současní vizuální umělci razí heslo, že nemají valný význam, nominovaní na Cenu Jindřicha Chalupeckého třeba hromadně odmítají, aby u finalistů bylo určováno pořadí, tedy kdo je první, druhý atd.

Asi to dělají ze strachu, že nevyhrají, haha. A z pocitu, a to spíše, že nedojde k objektivnímu rezultátu. Zkrátka nevěří, že by Chalupeckého cena mohla na tomto tristním stavu něco změnit. No ale třeba v Británii to dělají nominanti také, a my v „centru Evropy“ musíme být také trendy…

Reakce výtvarníků na Cenu Jantar byly zatím různé. Nominovaný Daniel Balabán a nominovaná Kalerie s čupr uměním Saigon dokonce v minulých letech uspořádali jakési udělování protestních cen. Naznačovali, že od „establishmentu“ žádné ceny nechtějí, jenže finalisty Jantarů vybírá nezávislá porota, v níže sedí třeba Marek Pokorný nebo Milan Weber. Jak se díváte na podobná „pnutí“ kolem Jantarů?

Vždycky jsem říkal, ze zkušenosti z posledních třiceti let, že pro Ostravsko platí: „Doma není nikdo prorokem!“ Ceny Jantar jsou podle mě pokus o průlom proti tomuto klišé. Zatím ovšem ojedinělý a příliš všezahrnující, než aby definitivně porazil regionální snobismus, alespoň ve výtvarném umění. Více cen tady u nás: Cenu primátora, hejtmana, města, regionu, Cenu OKD, Cena Vítkovic, Nové Huti, Cena Hyundaye, Cena Ostravaru, Radegastu, a já nevím čeho všeho… To by byla ideální situace!

Uvažoval jste alespoň chvílí, že jako proslulý performer a provokatér nějak narušíte slavnostní akt předávání Jantarů? Pořadatelé se toho trošku obávali.

No, oni organizátoři se mě předtím opatrně zeptali, zda nemám nic proti tomu, když jsem nominován, přijít na vyhlášení. K prvnímu ročníku jsem byl kritický, považoval jsem formu předávání na hudební „estrádě“ pro platící publikum jen za další samoúčelný podnik. Bez praktického dosahu pro laureáty. Momentálně však už nemám existenciální problémy a byl bych asi vedle, kdybych tuto aktivitu popíral, byť mám jisté výhrady, které už jsem v tomto rozhovoru uvedl. A taky jsem přece ješitný a egoista! Jako každý umělec…

Pojďme k tomu, za co jste cenu dostal. Osobně si myslím, že tak trochu i za celoživotní dílo, ale oficiálně to bylo za konkrétní výstavy v zahraničí. Můžete je přiblížit?

Měl jsem kliku, že z celé řady aktivit naplánovaných na rok 2020 se mi část i přes covidová omezení podařilo realizovat. Dvě samostatné výstavy ve Slovinsku a na Slovensku, včetně katalogů. V Polsku jsem měl společnou výstavu a performance ve Varšavě, byl jsem na festivalu performance v Tychách, byl jsem pozván i na tři akční festivaly a pobyty do Asie (Čína, Thajsko) i do Švédska, to se ovšem odložilo nebo přeneslo na web. A něco bylo i tady v Česku. A jelikož se ještě na důchod odebrat nehodlám, beru tu cenu spíše než za celoživotní dílo, což je navíc „polibek smrti“, že porota prostě zohlednila, že jsem z nominantů nejstarší a oceněním uvolním cestu mladším. Aby se i oni stali přece jenom tady doma i trochu proroky.  A protože další nominanti, Marta Kolářová a Václav Buchtelík, jsou mladí a skvělí, na vrcholu kariéry, ocenění je v budoucnu nemine, a to nejen v Ostravě.

Deník Ostravan.cz vychází od roku 2013, za těch osm let jste ale v Ostravě neměl velkou retrospektivní výstavu, třeba v Domě umění či v PLATO. Vadí vám to? Znova jsme tedy u toho že doma nikdo není prorokem. Podobný pocit měl třeba i Jan Balabán, což byl i váš přítel. Cenu města Ostravy třeba dostal až posmrtně.

To je pravda, a už jsem to zmínil, bohužel. Ostrava je trochu v tomto ohledu pozadu. Ostatně Jan Balabán několikrát s ironií charakterizoval místní poměry tímto citátem, snad z Gogola: „U nás v našem okrese, dobrá parta najde se!“ Jaksi se kompetentní osobnosti ve vedení místních institucí řídí spíše trendy z metropole či širšího kontextu. A méně jdou za intuicí anebo nemají ambice prosadit do tohoto kontextu také „domácí borce“.

I když si nemohu osobně stěžovat na loňské nákupy, například Galerii výtvarných umění v Ostravě poskytlo prostředky na přírůstky ministerstvo kultury. Jen podotýkám, že čím je umělec starší, tím je dražší, ale peníze potřebuje především v mládí. To by měli nákupčí muzeí předvídat. Proto výtvarné ceny pro mladé umělce mají velký smysl, pokud jsou tedy honorovány.

Aktuálně vystavujete třeba ve Vítkovicích, v tamní nové galerii U-Haus. Kdo za galerií stojí a co z vašeho díla tam představujete?

Je to první galerie v centru této tovární čtvrti, když nepočítám vítkovický zámek s oplechovaným plotem a rozměrnými výsledky Smalt art sympózií. V nové Galerii U-Haus ve Vítkovicích, kterou vede kurátor a umělec Ivo Sumec, jsme rádi vystavili se svou partnerkou Katarínou Kováčovou letní kolekci jejích obrazů a mých objektů. Jako osvěžení po úmorném lockdownovém jaru. Vernisáž byla velice příjemná díky hojné účasti našich přátel. A oživila genius loci krásné architektury vítkovického náměstí.

A jaký je vůbec váš „výstavní plán“ do konce roku, případně na další léta? Samozřejmě nejde jen o Ostravu.

Pomalu se vracím do lokálního kontextu, jak ale bylo vámi správně podotknuto, příliš jsem doma v posledních letech doma nevystavoval. Ale budu mít v listopadu tohoto roku výstavu v Galerii Slezskoostravské radnice, rýsuje se výstava v Domě umění v Opavě, další v Praze, Českých Budějovicích, no a rád se vrátím i do toho provozu mezinárodního, se svými ostravskými i dalšími českými kolegy a kolegyněmi.

Letos 1. dubna jsme si z vás na Ostravanu udělali aprílový žert. Článek nesl název Nový aukční rekord: Jiří Surůvka prodal obraz s telefonujícím Hitlerem za 94,3 milionu korun (odkaz zde). Čtenost byla nebývalá, jak jste na ten žert reagoval vy? Respektive co vám přinesl pozitivního, co negativního?   

No, zprvu jsem o tom nevěděl, až mi na Facebooku pogratulovala jedna starší příbuzná. Trochu jste tu částku v Ostravanu přestřelili, aby tomu naletěl někdo z oboru, nicméně mezi námi, to jsou ale „blbý fóry“. Protože výtvarní umělci jsou povětšinou chudí a na jejich práci bohatnou až teprve překupníci a mrchožrouti, a to dávno po umělcově smrti. Co si budeme povídat! Jmenujte mi někoho žijícího, kdo za takovou částku prodal svůj obraz tady v České republice, o Ostravě nemluvě.

Tak tu částku jsme přemrštili záměrně, aby tomu nemohl uvěřit vůbec nikdo, asi jsme ale měli přidat ještě nějakých pár set milionů… 

Stát a jeho chapadla jsou ve střehu, vždy je připraven nás umělce zdanit. Letos jsem musel zaplatit asi osmdesát tisíc na sociálním pojištění a jeho zálohách. A nějaké daně, takže asi ten článek vzbudil v patřičných kruzích pozornost. A taky pár pokut za parkování za domem v centru Ostravy, ale to už je osud rezidentů s předplacenými parkovacími kartami na vykázaná místa, na kterých ale stojí návštěvníci bez karet, takže platí pokuty oni i my. Uzavřu ale tento pohyb po tenkém ledě recyklovaným aforismem: „Těžce nabyl, lehce pozbyl!“

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.