Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Romanticky vzletný Vondráček a nepřítel nacistů Hindemith: Janáčkova filharmonie do Opavy přivezla samé skvosty

Romanticky vzletný Vondráček a nepřítel nacistů Hindemith: Janáčkova filharmonie do Opavy přivezla samé skvosty

21.10.2022 12:58 Hudba

Janáčkova filharmonie se spolu s jedním z nejlepších českých klavíristů Lukášem Vondráčkem ve čtvrtek večer představila v opavském kostele svatého Václava. Na programu byl Mendelssohn, Grieg, Hindemith, ale došlo i na Josefa Suka. Taktovku nad koncertem převzal francouzský dirigent Pierre Bleuse.

Zvětšit obrázek

Klavírista Lukáš Vondráček během koncertu v Opavě.
Foto: Martin Kusyn

Janáčkova filharmonie se v nejstarším opavském kostele představila nejprve dvěma kompozicemi epochy hudebního romantismu. Felix Mendessohn napsal koncertní předehru Hebridy v roce 1830. Bylo mu tehdy jednadvacet let a měl za sebou už 12 juvenilních symfonií pro smyčce a geniální partituru k Shakespearově hře Sen noci svatojánské. Perfekcionismus skladatele dokládá fakt, že ji ještě následující dva roky cizeloval, než byl úplně spokojen.

Hebridy jsou souostroví u západního pobřeží Skotska. Úchvatná přírodní scenérie na Mendelssohna udělala velký dojem a melodie skladby ho napadla bezprostředně po zhlédnutí magické jeskyně.

Janáčkova filharmonie zahájila ouverturu v citlivé a koncentrované dynamice, která evokovala tajemnou náladu. Nádherné téma se postupně rozeznělo v sametovém zvuku violoncell a vyšších smyčců. První dynamickou vlnu uzavřely slavnostní fanfáry žesťů, po modulačních změnách zaujala pozornost vzrušující pasáž, v níž si odpovídají žesťové a dřevěné dechové nástroje. Provedení Janáčkovy filharmonie mělo pohádkové kouzlo plné jemných detailů i společné synergie. Francouzský dirigent Pierre Bleuse se hned v první skladbě ukázal jako usměvavý srdcař, kterému nechybí spolehlivá orientace v partituře a velký elán.

Norský skladatel Edvard Grieg napsal svůj klavírní koncert o 36 let později, než Mendelssohn svou koncertní předehru. Bylo mu pětadvacet let, o čtyři roky víc než Mendelssohnovi a dílo mu přineslo štěstí, slávu i uměleckou podporu samotného Franze Liszta. Koncepce koncertu patří už další fázi romantické hudby: svou harmonií, chromatikou, akordickými spoji a nezvyklými inovacemi ve své době udivoval. Dnes patří k absolutní klasice žánru. Podobně jako u jeho generačního vrstevníka Antonína Dvořáka, lze v Griegově koncertu najít ohlasy národní a lidové. Nejvíc je to slyšet v závěrečné větě, která v podobě ronda zpracovává norské lidové tance halling a springar nenásilně doplněné pastorálním tématem.

Z koncertu v kostele sv. Václava. (Foto: Martin Kusyn)

O sólový part se postaral opavský rodák Lukáš Vondráček, na kterého jeho rodné město velmi „drží“. Koncert špičkového českého pianisty byl dlouho dopředu beznadějně vyprodán. Vondráček přišel typicky ve vykasané košili s hravým vzorem. Nonšalantní oblečení příjemně koresponduje s nekonvenční povahou jeho osobnosti.

Vondráček Griegův koncert zahrál způsobem, který překračuje všechny standardy. Hned jeho nastoupení v 1. větě zapůsobilo jako blesk z čistého nebe. Se skálopevnou jistotou a razancí v akordech a dramatických úsecích, s dechberoucí něžností a neuvěřitelně bohatou tónovou brilancí v lyrických pasážích. Kdo seděl v jeho blízkosti, mohl občas zaslechnout, jak tento pianista s hudbou splývá, jak jí dýchá a zpívá si její myšlenky a fráze…

Janáčkova filharmonie spolupráci s tímto umělcem považuje za prestižní událost a mezi orchestrem a Vondráčkem během koncertu jiskřilo oboustranné silné umělecké souznění. Filharmonici také zanechali nejlepší dojem, ať už to bylo v nádherných sólových vyhrávkách, nebo v bezvadné souhře a zvukové vyváženosti.

Nejsilnějším místem koncertu byla pro mne osobně 2. věta. Vondráček ji přednesl s něhou a empatií, která vehnala slzy do očí. Nebyl jsem zdaleka jediný, kdo se neubránil emocím. Hra pianisty dojímala, přitom jeho pojetí vylučovalo konvenční patos. Nic zbytečně okázalého, vnějškově efektního nebo přehnaně sentimentálního. Prostě jen tolik, kolik tato hudba potřebuje. Vondráčkova hra je otevřená svobodě, umí se radovat, těšit se z krásných věcí, umí objevit, ale i překvapit. Tohle umění ovládá pouze několik pianistů na světě a opavský rodák k nim nepochybně patří.

Lukáš Vondráček. (Foto: Martin Kusyn)

Není to však jenom o bezvadně zahraném koncertu. Umělce dělá umělcem také jeho rozhled a šíře repertoáru. Poetická Dumka ze sedmého opusu Josefa Suka, kterou Vondráček zahrál jako druhý přídavek, ukázala, že pianista je také hrdým a nekompromisním ambasadorem české hudby. Sukova Dumka v uhrančivém pojetí Vondráčka zapůsobila. Tohle přece není opomíjená skladba, která patří do nějaké úschovny nebo zaprášeného archivu! Tohle je kompozice, která má díky Vondráčkovi čestné místo na světových pódiích.

Závěr koncertu mně osobně udělal obrovskou radost. Hudbu německého klasika 20. století Paula Hindemitha v Ostravě, respektive celé České republice příliš často neslýchám. Jaká je to škoda, vždyť právě Ostrava je jedním z míst, které tento génius navštívil a zanechal zde svůj umělecký otisk. Jeho Symfonie Malíř Mathis je geniální dílo, které jako by bylo stvořeno přímo pro kostel sv. Václava. Hudba andělská i znepokojivá. Hindemithova umělecká odpověď na zrůdný nacistický režim.

Inspirace Isenheimským oltářem výtvarného vizionáře Matthiase Grünewalda se přetavila do třívěté symfonie, která patří k nejsilnějším partiturám 20. století. Janáčkova filharmonie ji pod taktovkou francouzského dirigenta Bleuseho zahrála skvěle. První věta s názvem Andělský koncert zněla nebesky. Báječně zde vynikly pozouny, flétny, hoboje i další četné nástroje orchestru. Bohatou polyfonii zahráli filharmonici v perfektní srozumitelnosti a bezpečné souhře.

Kladení do hrobu je druhá věta, která je koncipována jako smuteční pochod. Je to hudba neobyčejné sugestivity a myšlenkové hloubky. Finálové Pokušení sv. Antonína bylo monumentální korunou celého díla. Pochválit se sluší žestě, smyčce, dechový kvintet v citaci Lauda Sion Salvatorem a mnoho dalších instrumentálně náročných míst.

Francouzský dirigent Pierre Bleuse., (Foto: Martin Kusyn)

Francouzský dirigent Bleuse byl pro tuto dramaturgii vynikající volbou. Na obecenstvo zapůsobil jako sympatický, energický, věčně usměvavý chlapík, který má rád hudbu a svou práci. Evidentně nepatří k despotickému typu dirigentů, nemyslí na sebe, ale otevřeně se raduje z hudby a podporuje dobrý výkon orchestru. Bleuse ukázal, že má dobrý přehled a naprosto jasno ve všech třech kompozicích. Projevilo se to zřetelně i v klavírním koncertu, kdy perfektně komunikoval se sólistou.

Velké uznání patří členům Janáčkovy filharmonie, Hindemithova kompozice je tak vrstevnatě protkaná polyfonními linkami jednotlivých nástrojů, že bychom správně měli pochválit všechny hráče. Ostrava může být na tento svůj orchestr opravdu hrdá. Je jeden z mála, který má svůj osobitý zvuk, vizi a neopakovatelnou energii.

Největší dík pak patří Lukáši Vondráčkovi, který opět jednou připravil publiku nezapomenutelný a strhující zážitek. Jeho koncerty se mohou atmosférou a kvalitou interpretace rovnat s produkcemi největších pianistů historie.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.