Festival Dream Factory letos hlasitě řekl: Lidé, vzpamatujte se, dokud je ještě čas

Předposlední den festivalu Dream Factory otevřelo ve středu odpolední představení hry Jana Šotkovského Podcasty v provedení brněnského divadla Kam jdeš. V komedii o rodinných vztazích odehrané v komorním prostředí divadelního sálu Staré arény Šotkovský otevírá skrze rozvedenou manželskou dvojici a dceru nešťastnou z rozchodu rodičů celkem banální příběh rozpadu vztahu mezi mužem a ženou, který by byl pouhou naivní moralitou, kdyby vše nebylo zarámováno do téměř satiricky pojatého tématu o zrodu a účelu podcastů. V okamžiku, ve kterém se hlavní postavě, muži přemítajícímu o tom, zdali prát před očima veřejnosti špinavé prádlo o nemožnosti porozumění mezi ním a bývalou manželkou, zjeví nadpozemská postava, která se sama nazve bohem a stvořitelem podcastu, vše dostává potřebný humorný nadhled, přestože v podstatě jde zároveň o vážně míněné připomenutí rodičovské odpovědnosti za podobu života vlastního dítěte. Zajímavou skutečností pak je i fakt, že v představení účinkují rektor JAMU Petr Michálek a pedagog JAMU Miroslav Ondra.

Z inscenace Podcasty. (Foto: Lukáš Horký)

Následující představení, Teoréma pražského Divadla v Dlouhé, bylo odehráno před zcela zaplněným sálem Divadla loutek a přineslo jeden z dalších vrcholů festivalu. Jde o jevištní adaptaci díla slavného italského filmaře Piera Paola Pasoliniho vycházející z knižního zpracování námětu, jejž Pasolini v roce 1968 natočil jako film. V domě italské středostavovské rodiny se objeví záhadná postava známá pouze jako Návštěvník. Jeho příchod je ohlášen dopisem, v němž jsou jen dvě slova: Přijdu zítra. Záhadný cizinec se po příchodu zaplete do sexuálních afér se všemi členy domácnosti: se služkou, synem, sexuálně frustrovanou matkou, panenskou dcerou a nakonec i s manželem a otcem. Cizinec se na nic neptá, uskutečňuje jeden záměr za druhým a nic dalšího nežádá. Zabrání vášnivé, do něho zamilované služebné v sebevraždě, přátelí se s vyděšeným synem, kterému pomůže najít jeho skutečnou sexuální orientaci, svede znuděnou a nespokojenou matku, které otevře dveře do netušených krajin erotiky a sexuality, a nakonec zvládne i pokus manžela a otce o zabití nevítaného, a z pozice pána rodiny velmi nežádoucího návštěvníka.

Z inscenace Teoréma. (Foto: Maxim Bajza)

V inscenaci je velmi působivá výtvarná složka i hudba, ale to nejdůležitější je sdělení názoru: Když slova ztratila smysl, je důležité nechat promluvit srdce. Před očima diváka se na začátku představení objeví na projekční ploše informace: To není příběh, to je zpráva. Následuje devadesát pět minut jednání postav téměř bez jediného slova. Ve výsledku jde o výsostné divadlo, o projev emocí skrze pohyb, gesto, mimiku a řeč těla. A příběh? V okamžiku, kdy záhadný cizinec vejde do mlčenlivého fyzického dialogu se členy rodiny, se v mysli každého diváka objeví otázka: jak tohle skončí? Největší vklad tvůrčí dvojice Čermák/Ljubková do osobních vnitřních, a většinou i před světem a nejbližšími lidmi skrývaných emocí, který otevírá Pasoliniho film, přijde v samotném závěru představení. Teprve tam končí příběh, který se sám od sebe začne odvíjet v duši každého vnímavého diváka pod vlivem viděných silně dramatických a skvěle odehraných situací. Příběh, který se v konečném důsledku promění ve zprávu o neznámem cizinci, kterého jsme díky tomuto představení mohli objevit i sami v sobě.

Závěrečný den festivalu přinesl monodrama Doktoři, hru pro jednoho herce, který postupně ztvární pět postav lékařů z her A. P. Čechova Tři sestry, Višňový sad, Ivanov, Strýček Váňa a Racek. Pět lékařů, jejichž úkolem je léčit lidi, a jeden po druhém ve své povinnosti a životním úkolu zklame. Žádný nikoho nevyléčí, a poslední dokonce není schopen zabránit sebevraždě mladého člověka, byť příznaky přicházejícího nebezpečí jsou zcela viditelné. V režii Arnošta Haška všechny doktory ztělesnil David Piskač, student hereckého oboru na JAMU. Jeho vystoupení bylo završením studentské části festivalu. David Piskač odvedl velmi nadějný herecký výkon vysokých kvalit. Spolu se všemi výkony odevzdanými v průběhu festivalu studenty českých i slovenských uměleckých škol ukázal sílu a kvality studia herectví na uměleckých školách jak na Slovensku, tak v České republice.

Posledním představením letošního ročníku festivalu Dream Factory byla ve čtvrtek hra Tomáše Dianišky Zakleté dámy v provedení Činoherního klubu Praha. Na pozadí dějin a chování jejich prezidentských manželů se ve hře odvíjejí některé okamžiky ze životů Hany Benešové, Marty Gottwaldové, Viery Husákové a Olgy Havlové.  Romana Widenková jako Hana Benešová, Sandra Černodrinská jako Marta Gottwaldová, Markéta Stehlíková v roli Viery Husákové a Lucie Žáčková jako Olga Havlová okouzlily festivalové publikum ve zcela vyprodaném hlavním sále Divadla loutek. Nedošlo by k tomu bez vynikajícího herectví představitelů jejich manželů, Vasila Fridricha v roli Klementa Gottwalda, Václava Šandy hrajícího Gustáva Husáka a Jakuba Burýška, který ztělesňuje hned dva první muže státu, Edvarda Beneše a Václava Havla.

Z inscenace Zakleté dámy. (Foto: Maxim Bajza)

Tomáš Dianiška v této své hře nejde cestou za výsostně politickým divadlem, byť politiku z takového titulu odpárat nelze. Jako režisér umožňuje skvělým herečkám i hercům zahrát slavné osobnosti po svém, s vlastním hereckým vkladem. Díky tomuto režisérskému přístupu k herecké kreativitě se dozvídáme, jak každý z účinkujících osobně vidí a herecky komentuje lidskost i nelidskost, noblesi i vulgární přízemnost, nezměrnou touhu po moci i skutečný státnický postoj. Inscenace sice místy odvádí povinnou daň poptávce části společnosti po pikantnostech jak z kuchyní, tak z ložnic, nicméně všeho se diváku dostává s patřičnou mírou vkusu. A komedie zde svým způsobem vítězí nad tragickými momenty československé a české historie.

Ředitel festivalu Tomáš Suchánek. (Foto: Maxim Bajza)

Ředitel Dream Factory Tomáš Suchánek se za letošním ročníkem ohlédl v krátkém rozhovoru pořízeném krátce před jeho závěrem.

Máme před sebou sice ještě dvě představení posledního dne, ale jaké pocity máte z celého průběhu festivalu?

Nerad bych nyní hodnotil, protože se leccos může stát, ještě není konec. Já jsem opravdu rád, že ostravští diváci už skutečně jdou po té žluté barvě, kterou používáme od začátků historie festivalu již 17 let. Je to vidět hned po spuštění předprodeje, jak to vezmou útokem a většina představení je během prvních hodin prodeje vstupenek zcela vyprodaná. Snažím se chodit na všechna festivalová představení, byť některá vidím třeba potřetí. Je pro mě důležité vidět a zažít tu atmosféru jednotlivých představení, vidět, jak to funguje. A těší mě, jak to, co do Ostravy přivezeme, lidi berou.

Potlesky vestoje po konci festivalových představení letos skutečně nebyly výjimkou, naprostá většina viděného opravdu nadchla diváky. Chci se ale zeptat na naplňování tématu letošního ročníku. Oficiálně jsou to bubliny, společenské i individuální. Ale celým průběhem se táhne jedna červená nit. Téměř každé představení vybízelo k nějaké aktivitě, k propíchnutí bubliny, která nás v konkrétních případech svírá, ať už jde o partnerský vztah, nebo společenskou či politickou situaci…

Vždy máme předem daná měřítka výběru představení pro jednotlivé ročníky. Naplnit je ale je občas velmi obtížné. Na začátku je celkem široké spektrum inscenací, které se vzhledem ke konkrétní společenské, umělecké a politické situaci k výběru do programu Dream Factory nabízejí. Pak ale vždy začneme narážet na potíže. Jde o vhodné divadelní prostory v Ostravě, do kterých se některé inscenace vejdou, a jejich vytíženost v čase konání festivalu. Místní divadla mají svůj vlastní program v rámci předplatného a to nám někdy zabrání přivézt skvělou inscenaci, protože v den, kdy by se mohla v Ostravě odehrát, pro ni není vhodný sál nebo jiný možný prostor. Případně musíme řešit situaci, kdy objednaná inscenace z nečekaných důvodů nemůže přijet. Výsledný celkový dojem může proto být i zcela náhodný.

Většina dovezených představení se letos možná skutečně náhodou společně vyjadřovala shodně k aktuálním problémům. Až už jde o hosty ze Slovenska a jejich společnou zprávu o všem, čím žije současné Slovensko, nebo o reakcích některých inscenací na dopady činnosti lidí na životní prostředí, ale také o existenciální či rodinné otázky. Jako by letošní festival jedním hlasem říkal: Lidé, vzpamatujte se, dokud je ještě čas.

Mohu mít jen radost z toho, že takový výsledný dojem, o kterém mluvíte, letos vznikl.